ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.547.2004
sp. zn. 6 Azs 547/2004 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a doc. JUDr. Petra Průchy, CSc., v právní věci
žalobc ů: a) T. T, b) A. R., c) nezl. V. S., všichni zastoupeni Mgr. Pavlem Marťánem,
advokátem, se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2004, č. j. 24 Az 6/2004 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutími Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 10. 12. 2003,
č. j. OAM - 5016/VL - 19 - BE07 - 2002 a č. j. OAM - 5015/VL - 19 - BE07 - 2002, nebyl
žalobcům a), b) a c) udělen azyl pro nesplnění podmínek ustanovení §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce a), b) a c) nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného
zákona. Správní orgán rovněž uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno,
že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyně a) jsou ekonomické problémy – chudoba
a nezaměstnanost, problémy s manželem její dcery – žalobkyně b), zdravotní problémy
a obava z postihu za účast na protestu běloruských podnikatelů. Důvody žádosti o udělení
azylu v případě žalobců b) a c) byly shodné s žalobkyní a).
Samostatnými žalobami podanými v zákonné lhůtě se žalobci domáhali zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2003, č. j. OAM - 5016/VL - 19 - BE07 - 2002
a č. j. OAM - 5015/VL - 19 - BE07 - 2002. Žalobci napadli v žalobách výroky rozhodnutí
žalovaného v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu
a o nevztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. Žalobci namítli porušení
ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a dále porušení §12 a §91 zákona o azylu.
Uvedli, že se domnívají, že splňují zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. Pokud
jde o skutkové důvody, odkázali na obsah správního spisu žalovaného, zejména na žádosti
o udělení azylu a protokoly o pohovoru.
O žalobách rozhodl po spojení věci ke společnému projednání Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č. j. 24 Az 6/2004 - 39, tak, že žaloby jako nedůvodné zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný
zákonný důvod, pro který lze azyl udělit a nebyly tak splněny zákonné podmínky pro jeho
přiznání.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali žalobci (dále jen
„stěžovatelé“) kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatelé výslovně uplatnili důvody podle §103
odst. 1, písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
a tvrdí, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda na tvrzené
a prokázané jednání Běloruské republiky lze aplikovat ust. 12 nebo §14 zákona o azylu.
Důvod k podání kasační stížnosti stěžovatelé dále spatřují v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
když mají za to, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, a proto soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Uvádí, že mají důvodný strach z pronásledování z důvodu
příslušnosti k sociální skupině podnikatelů, jež spočívalo v častých kontrolách běloruských
státních orgánů, vysokém daňovém zatížení, předvolání na daňový úřad pro účast
na protestních akcích apod. Uvádí, že krajský soud jim správně přiznal příslušnost k této
sociální skupině ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, nesprávně však posoudil druhý
předpoklad pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona, tedy důvodný strach z pronásledování
z důvodu příslušnosti k této sociální skupině. V této souvislosti se zmiňují o politické situaci
v Bělorusku, v jejímž kontextu mělo být popsané pronásledování posuzováno, avšak krajským
soudem toto v úvahu bráno nebylo. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelé navrhují
napadené rozhodnutí zrušit a zároveň požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ve smyslu platné právní úpravy.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Ostravě. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu, byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelů učiněné ve správním řízení.
K námitce, že stěžovatelům měl být udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona
o azylu, protože jsou příslušníky sociální skupiny podnikatelů a byli státním orgánem
Běloruska – daňovým úřadem, postihování za účast na opoziční demonstraci. Žalovaný dále
uvádí, že na základě shromážděných informací, jež jsou součástí spisu, správní orgán dospěl
k závěru, že v případě stěžovatelů není dán žádný z taxativně vymezených důvodů udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Ekonomické potíže a problémy s daňovým úřadem nelze
bez dalšího považovat za pronásledování ve smyslu příslušných ustanovení tohoto zákona.
Rovněž nebyl shledán žádný zvláštního zřetele hodný důvod udělení azylu podle §14 zákona.
Tvrzení stěžovatelů, že jim krajským soudem byla přiznána příslušnost k uváděné sociální
skupině podnikatelů ve smyslu §12 písm. a) zákona, je mylné a nemá oporu v kasační
stížnosti napadeném rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost považuje žalovaný
za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelé uplatnili stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103
odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který
správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Ostravě a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovateli uváděné důvody pro udělení
azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem,
nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadatelům azyl
udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Ostravě právní otázku v předcházejícím
řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že krajský soud správně usoudil a rozhodl, že stěžovatelé nemají nárok na udělení
azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, a že se na ně nevztahuje překážka
vycestování podle §91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatelů se Krajský soud
v Ostravě náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovateli uváděné důvody, tedy ekonomické problémy v zemi
původu – Bělorusku, problémy s manželem jedné ze stěžovatelek, zdravotní problémy,
obava z postihu za účast na protestu běloruských podnikatelů, není důvodem, který
je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny
důvody pro azylové řízení významnými, tedy jejich rasou, národností, náboženstvím,
příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory. Uváděné skutečnosti
nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
V kasační stížnosti tvrzený důvod – obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině, kterými jsou podle názoru stěžovatelů podnikatelé, nelze přijmout. Zákon
o azylu pojem sociální skupina nevymezuje, lze však výkladem dospět k závěru, že „sociální
skupina“ se skládá z osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných
majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. U podnikatelů proto nelze o sociální
skupině hovořit. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ostravě napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Ostravě postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovateli neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl, se z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu