ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.77.2004
sp. zn. 6 Azs 77/2004 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobců: a) J. B., b) nezl. V. B., zastoupen žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, právně
zastoupených JUDr. Janem Kačerem, advokátem, se sídlem Jelínkova 1615, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2003, č. j. OAM - 8338/VL - 11 -
P06 - 2001, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. 10. 2003, č. j. 6 Az 109/2003 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i zná vá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2003, č. j. 6 Az 109/2003 - 15,
byla zamítnuta žaloba žalobců (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 1. 2003, č. j. OAM - 8338/VL - 11 - P06 - 2001, kterým nebyl stěžovatelům udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon
o azylu“), s tím, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona.
Městský soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Posoudil všechny
tvrzení stěžovatelky, že se v zemi původu obávala ohrožení života svého i své rodiny
ze strany soukromých osob, které ji napadly z iniciativy zřejmě ředitelky školy, kde
pracovala, případně rodičů některého z jejích žáků a že tento stát není schopen hájit své
občany v případě ublížení na zdraví nebo na životě. Učinil závěr, že skutečnosti tvrzené
stěžovateli nelze podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou v §12 zákona o azylu
uvedené jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze. Poukazují na to, že se soud nezabýval souvislostmi
uvedenými v doplňujícím pohovoru ze dne 6. 1. 2003 a sice skutečností, že podle sdělení
milice byli muži, kteří ji v červnu roku 1998 přepadli „z L. ulice ve městě I., kde sídlí orgány
Ministerstva vnitra Ruské federace“. Proto milice již nic jiného nepodnikala a nikdo neměl
zájem stěžovatele chránit. Mají odůvodněný strach z pronásledování ve vlasti z důvodu
zastávání politických názorů, které se nelíbily nadřízeným stěžovatelky ani některým rodičům
dětí, které učila, pocházejících ze starých struktur společnosti. Polemizuje se soudem
uváděnou účelovostí její žádosti o azyl a tvrdí, že ji nelze dovozovat ze skutečnosti, že mezi
jejím napadením, příjezdem do České republiky a podáním žádosti o azyl není časová
souvislost. Nejdříve se snažila řešit svou situaci v domovské zemi, teprve když bylo jasné, že
se podpory a pomoci nedočká vycestovala se synem ze země. Také nějaký čas trvalo, než
poznala a pochopila systém a možnosti azylového řízení v České republice.
Shora uvedené námitky podřazují stěžovatelé pod §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Soud je však vázán
toliko důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.), nikoli právní kvalifikací těchto důvodů
ve vztahu k §103 s. ř. s. Každý úkon, tedy i uplatnění důvodů kasační stížnosti, posuzuje
soud podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve spojení s §64 a §120 s. ř. s.). V dané věci stěžovatelé namítají
nedostatečné zohlednění určitých skutečností při hodnocení skutkového stavu. Namítají
tak vady řízení před správním orgánem spočívající v tom, že při zjišťování skutkového stavu
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelé tak ve skutečnosti uplatňují důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Tvrzení stěžovatelů nalézají ve vtahu
k vadám řízení před správním orgánem oporu v tvrzeních, kterými proti rozhodnutí
žalovaného brojili již v žalobě a byť se v ní jejich argumentace omezila na pouhou citaci
příslušných ustanovení správního řádu, jsou tato tvrzení namítána podle §103 odst. 1 písm. b)
ve spojení s §104 odst. 4 s. ř. s. přípustné.
Žalovaný ve svém vyjádření z 16. 2. 2004 popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak
i rozsudek Městského soudu v Praze byly vydány v souladu s právními předpisy. Žádost
stěžovatelů je dle žalovaného účelová. Do azylového řízení vstoupili až po roce jejich pobytu
na území České republiky v době, kdy zde pobývali nelegálně. Rusko opustili rovněž
až po uplynutí delší doby od údajného napadení stěžovatelky ad a) soukromými osobami.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního a soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelé požádali dne 23. 8. 2001
o azyl v České republice, když uvedli, že jejich život je v Rusku ohrožen a stát není schopen
hájit své občany při ublížení na zdraví a životu. V žádosti o udělení azylu stěžovatelka ad a)
uvedla, že pracovala jako učitelka hudby a protože ve škole vyjadřovala své názory někdo ji
napadl na chatě. Na policii slíbili pomoc, avšak nic nevyšetřili. Také jí bylo telefonicky
vyhrožováno. V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 17. 10. 2002 uvedla dále, že Rusko
opustila z politických důvodů. Čtvrtý rok jejího zaměstnání na základní škole začala mít
problémy s ředitelkou základní školy. Na chatě jí v červnu 1998 přepadli neznámí muži a zbili
ji. Tuto událost oznámila na policii, avšak tam jí řekli, že lidé, kteří ji zbili jsou z jedné velmi
proslulé ulice, proti kterým se nedá nic dělat. Řekli jí, že na ni někdo poslal kompromitující
materiály. Proto byl případ uzavřen. Domnívá se, že vše zorganizovala ředitelka základní
školy. Nedovede si vysvětlit, proč proti ní a její rodině jde. V doplňujícím pohovoru ze dne
6. 1. 2003 stěžovatelka uvedla, že specifikovala, co znamená „jedna velmi proslulá ulice“.
Na této ulici L. sídlí orgány Ministerstva vnitra. Dále uvedla, že se v září 1998 dozvěděla, že
k jednomu jejímu spolužákovi přijelo policejní auto, z něhož vystoupili tři muži, jejího
spolužáka zbili a odjeli s ním. Ráno byl tento spolužák nalezen mrtev pod mostem.
Městský soud ve vztahu ke stížní námitce ve svém rozhodnutí uvedl, že tvrzení o tom,
že stěžovatelka měla být napadena muži „z jedné velmi proslulé ulice“, proti který se nedá nic
dělat a že na ni někdo poslal na policii kompromitující materiály, je obecné a ničím
nepodložené. Pokud tvrdila, že napadení zorganizovala ředitelka školy, kde učila, případně
někdo z rodičů dětí, které učila, pak napadení zorganizované soukromými osobami není
pronásledováním, které by naplňovalo podmínky pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud při posouzení postupu městského soudu a žalovaného
při zjišťování skutkového stavu vycházel z žalobních bodů, jak je uplatnili stěžovatelé
v žalobě. Na tomto místě stěžovatelé jen uvedli určitá ustanovení správního řádu, která měl
správní orgán při svém postupu porušit. Jestliže stěžovatelé namítali vady správního řízení
toliko v obecné rovině, tj. omezili se jen na citaci příslušných ustanovení správního řádu,
aniž by uvedli, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, platí z hlediska v souladu
se zákonem, jestliže procesní postup žalovaného v řízení přezkoumal obecně ve vztahu
k obsahu správního spisu a neshledal v postupu žalovaného pochybení (srv. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41). Nejvyšší správní
soud však zjistil, že městský soud dostatečně přezkoumal, zda měl žalovaný pro své
rozhodnutí dostatek podkladů, zda tyto podklady zhodnotil jednotlivě i ve své souvislosti,
konkrétně se zabýval jednotlivými tvrzeními stěžovatelů. Z hlediska hodnocení důkazů,
které soud provedl, postupoval přesvědčivě, v souladu s pravidly logiky a nelze mu tedy
z tohoto hlediska vytknout žádné pochybení.
Nad rámec námitek uplatněných stěžovateli v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
konstatuje, že ze skutečností uváděných stěžovateli v kasační stížnosti nelze dovodit,
že by byli pronásledováni z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto
ustanovení je pro udělení azylu podmínkou, aby byl žadatel o azyl pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, resp. má odůvodněný strach z takového
pronásledování či z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině. Pojem pronásledování je vymezen v §2 odst. 6 tohoto zákona tak,
že jde o ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v tomto ustanovení
určeného státu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu tak nejsou potíže
se soukromými osobami (tzv. mafií) v domovském státě důvodem pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51; 4 Azs 7/2003 - 60; 4 Azs 25/2003 - 80). Stěžovatelé však neuvedli
žádnou objektivní skutečnost, která by jednoznačně směřovala k tomu, že byli pronásledováni
z výše uvedených důvodů. Konkrétně uvádí jen potíže se soukromými osobami,
jejichž propojení s veřejnou mocí Ruské federace je podloženo pouze jejich subjektivními
pocity. Stěžovatelé také žádným způsobem nespecifikují politické názory, za jejichž zastávání
by měli být pronásledováni. Ve vztahu k podmínkám pro udělení azylu tedy nesplňují nejen
podmínku pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, ale nesplňují též podmínku
určitých důvodů pronásledování, tj. pronásledování za uplatňování politických práv a svobod
či příslušnosti k určité sociální skupině.
Městský soud v Praze se tak z výše uvedených důvodů nedopustil pochybení,
jestliže žalobu stěžovatelů jako nedůvodnou zamítl. Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše
uvedených důvodů nezbylo, než kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu