ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.79.2004
sp. zn. 6 Azs 79/2004 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: K. M ., zastoupen Mgr. Soňou Červinkovou, advokátkou, se sídlem Haštalská 27,
110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31. 7.
2002, č. j. OAM - 579/AŘ - 2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003, č. j. 7 Az 27/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznáv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003, č. j. 7 Az 27/2003 - 25, byla
zamítnuta žaloba žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
31. 7. 2002, č. j. OAM - 579/AŘ - 2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 6. 2001, č. j. OAM - 2234/VL - 14 - P06 - 2001, a zamítnut rozklad stěžovatele.
Citovaným rozhodnutím žalovaného stěžovateli nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), a dále bylo rozhodnuto,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného zákona.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že ze správního spisu
vyplývá, že si žalovaný opatřil dostatek informací jak o osobní situaci stěžovatele,
tak i o zemi jeho původu. Soud dospěl k závěru, že všeobecný pocit nespokojenosti s poměry
v zemi jeho původu, jímž žalobce trpí, nelze podřadit pod důvody uvedené v §12 zákona
o azylu. Žalobce neprokázal, že nemohl pracovat ve svém oboru z důvodu pronásledování
pro svoje náboženství, rasu, politické přesvědčení, příslušnost k určité sociální skupině apod.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku. Uvádí v ní, že správní orgán v předmětné věci neprovedl základní šetření vedoucí
ke spolehlivému zjištění stavu věci, a to například prostřednictvím sítě internet. Při správním
zjištění stavu věci by musel dojít k závěru, že v Arménii absentují základní prostředky,
jak se domoci občanských práv a občané, kteří nepatří k vládnoucí vrstvě obyvatel, nemohou
spoléhat na to, že nebudou např. za své svobodné politické projevy stíhány. Z toho dovozuje,
že soud tak nemohl posoudit, zda se stěžovatel v předmětné době mohl cítit utlačován
ve vlastní zemi a posoudit, zda-li je důvod pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Stěžovatel též namítá, že soud nesprávně interpretoval stěžovatelovu žádost o udělení azylu,
když dovodil, že jejím důvodem byla jen ekonomická situace. Stěžovatel tedy namítá důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze správního a soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel požádal dne 14. 3. 2001
o azyl v České republice. Jako důvody udělení azylu uvedl, že čestný člověk nemůže
v Arménii žít. Vládnou tam nedemokratické poměry, jsou tam porušována lidská práva.
Po smrti K. D. není ve vládě nikdo, kdo by nynější stav v Arménii změnil. Odešel kvůli
celkové situaci v zemi, v ČR se cítí svobodně a chtěl by zde pracovat a hrát šachy.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je možné v kasační stížnosti namítat vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že azyl jako právní institut není a nikdy nebyl
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým
a těžce postihujícím jednotlivce a jeho rodinu nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají
ani celou škálu porušení lidských práv tak, jak jsou v různých listinách a chartách tato práva
uznávána. Zákon o azylu v §12 vyžaduje jako podmínku pro udělení azylu, že žadatel o azyl
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, resp. má odůvodněný strach
z takového pronásledování či z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině. Pojem pronásledování je vymezen v §2 odst. 6 tohoto
zákona tak, že jde o ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v tomto
ustanovení určeného státu.
Stěžovatel však tak jak sám v pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
uvedl, v Arménii měl jen všeobecné problémy, nemohl se smířit se situací v Arménii. Nemohl
komunikovat s úřady, chtěly od něj peníze. Perzekuován ze strany státních orgánů
pro své politické názory, případné uplatňování politických práv a svobod však nebyl. Nejvyšší
správní soud se proto ztotožňuje s názorem městského soudu, že stěžovatel nesplňuje
podmínky dané v §12 zákona o azylu. Zprávy o stavu panujícím v zemi původu, na které
žadatel o azyl poukazuje, slouží v obecné rovině k prověření věrohodnosti jeho tvrzení
o pronásledování v této zemi a pro posouzení existence překážek vycestování dle §91 zákona
o azylu. Za situace, kdy stěžovatel ani netvrdí konkrétní pronásledování v zemi jeho původu,
je námitka neúplnosti těchto zpráv po posouzení rozhodnutí orgánů státní správy a městského
soudu nepodstatná. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení městského soudu ani
při interpretaci důvodů, které stěžovatel uplatnil jednak v návrhu na zahájení azylového řízení
a jednak v protokolu o pohovoru. Stěžovatel, tak jak bylo již uvedeno, zde neuplatnil žádný
konkrétní důvod, který by svědčil o tom, že je v zemi původu pronásledován ve smyslu §12
zákona o azylu. Důvody, které uvádí, naopak zjevně nasvědčují tomu, že jsou povahy
ekonomické. Tyto důvody však samy o sobě nejsou relevantními důvody pro udělení azylu.
Jelikož kasační stížnost není důvodná, Nejvyššímu správnímu soudu z výše uvedených
důvodů nezbylo, než ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaný, který měl úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu