ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.84.2004
sp. zn. 6 Azs 84/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. P., zastoupen JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 416,
468 22 Železný Brod, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 4. 2. 2004, č. j. 59 Az 488/2003
- 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 10. 2003, č. j. OAM - 828/VL - 20 - P05 - 2002,
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), a dále jím bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného zákona. Žalovaný
dospěl k závěru, že jednání stěžovatele po vstupu na území České republiky nebylo vedeno
jeho snahou požádat o ochranu před státními orgány své vlasti. Na území České republiky
přicestoval dne 4. 6. 2001, ale o udělení azylu požádal až 28. 1. 2002. Podle žalovaného lze
však logicky předpokládat, že osoba, která utíká z důvodu pronásledování, by se již
od počátku snažila svou situaci vyřešit.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 59 Az 488/2003 - 24 ze dne
4. 2. 2004 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného. Soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel sice tvrdí, že byl
pronásledován, avšak z jím líčených skutkových okolností nelze spolehlivě dovodit,
že odůvodněně (krajský soud uvádí, že „lze“, avšak z obsahu jeho rozhodnutí vyplývá, že
se jedná o zřejmou nesprávnost). Z tvrzení stěžovatele a dále z jeho chování po vstupu
na území České republiky krajský soud dovodil, že skutková tvrzení stěžovatele jsou účelová.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Konkrétně namítá,
že jak správní orgán, tak i krajský soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Obává se pronásledování za politickou činnost, neboť se účastnil demonstrací, které pořádala
strana U. Kromě toho rozdával různé letáky, sbíral podpisy a vykonával další politickou
činnost. Ukrajinská policie proti němu zahájila represivní opatření. Proto se musel skrývat u
své tety v Kyjevě. Poukazuje na osud svého známého, který byl za obdobnou politickou
činnost odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Každý, kdo měl s touto stranou
v minulosti nějaké styky, byl vždy pronásledován. Vyjadřuje obavu, že by po jeho návratu
mohla policie jeho případ znovu otevřít a uvěznit jej. Podle jeho názoru splňuje podmínky pro
udělení azylu podle v §12 zákona o azylu a také je v jeho případě dána překážka vycestování
ve smyslu §91 tohoto zákona. Dále namítá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, případně
může být nicotné, neboť nebylo opatřeno vlastnoručním podpisem ředitele odboru azylové a
migrační politiky, jak to ukládá §47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád).
Shora uvedené námitky podřazuje stěžovatel pod §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Soud je však vázán toliko důvody kasační
stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.), nikoli právní kvalifikací těchto důvodů ve vztahu k §103
s. ř. s. Každý úkon, tedy i uplatnění důvodů kasační stížnosti, posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je nesprávně označen (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve spojení s §64 a §120 s. ř. s.). V dané věci stěžovatel namítá nedostatky při zjišťování
skutkového stavu. Namítá tak vady řízení před správním orgánem spočívající v tom,
že skutková podstata nemá oporu ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský
soud rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel tak ve skutečnosti uplatňuje důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel nenamítá nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, jak předpokládá §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., nýbrž namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky, a to nicotnosti napadeného správního rozhodnutí v důsledku
jeho chybějící náležitosti; uplatňuje tedy důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Tato tvrzení stěžovatele také nalézají oporu v tvrzeních, kterými, byť ve velice
obecné podobě, proti rozhodnutí žalovaného brojil již v žalobě. Jedná se tedy o námitky
podle §103 odst. 1 písm. a) a b). s. ř. s. Skutková podstata zjištěná správním orgánem
by neměla oporu ve spisu (byla by s ním v rozporu), pokud by správní orgán vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, nebo by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Bylo by tomu tak též v případě, kdy
v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti,
je logický rozpor.
Důvod pro kasační stížnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předchozím řízení (§103 písm. a/ s. ř. s.) je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. Jde o případy, kdy soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, anebo
aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec, byly vydány v souladu s právními předpisy. K námitce absence
podpisu oprávněné osoby konstatuje, že ve spise je založen stejnopis rozhodnutí, který
je opatřen kulatým razítkem a podpisem oprávněné osoby, v konkrétním případě zástupce
ředitele odboru azylové a migrační politiky.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel prostřednictvím své sestry, která byla
ustanovena jeho opatrovníkem, požádal dne 28. 1. 2002 o azyl v České republice.
Jako důvody udělení azylu uvedl, že jej na Ukrajině pronásleduje policie a je ohrožen
jeho život. Důvodem tohoto ohrožení je skutečnost, že spolupracuje s politickou stranou U.,
jejíž členkou je jeho sestra. Zúčastňoval se demonstrací „U. b K.“, rozdával noviny R., sbíral
podpisy proti K. Na demonstraci dne 9. 3. 2001 byl napaden policisty a zadržen. Problémy
s policií trvaly až do jeho odjezdu do České republiky. Dalším důvodem jeho odjezdu byl
jeho střet s příznivci komunistů, při kterém byl bodnut do nohy. Do České republiky přijel
autobusem přes Polsko. Od roku 1998 pobýval přechodně u svých rodičů, kteří se nachází na
území České republiky.
K námitce stěžovatele směřující ke skutečnosti, že podpis na rozhodnutí žalovaného
nenáleží ani řediteli odboru azylové a migrační politiky, ani vedoucímu právního oddělení,
jejichž jména a funkce jsou na rozhodnutí předtištěna, z čehož stěžovatel dovozuje,
že v případě takového rozhodnutí se nemůže jednat o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu
§46 a násl. správního řádu a takové „rozhodnutí“ nemůže mít žádné účinky, se v napadeném
rozsudku vyslovil i krajský soud. Podle něj je sice pravdou, že žalobci bylo doručeno
rozhodnutí, které není opatřeno vlastnoručním podpisem PhDr. T. H., ředitele odboru azylové
a migrační politiky, jak ukládá §47 odst. 5 správního řádu. Ze spisu je však nadevší
pochybnost zjevné, že rozhodnutí bylo vydáno oprávněnou osobou v rámci její zákonné
pravomoci. Nemůže se tudíž jednat o akt nicotný ani o vadu, která by zapříčinila nezákonnost
rozhodnutí v meritu věci. Nezakládá tudíž zákonný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou. Ze stěžovatelovy
argumentace je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, případně
za tzv. non-rozhodnutí, neboli rozhodnutí nicotné (nulitní). Pokud by tvrzení stěžovatele bylo
pravdivé a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, by tuto skutečnost opomněl,
zavdávalo by to na základě kasační námitky důvod ke zrušení rozsudku jmenovaného soudu
v řízení o kasační stížnosti. Nicotnost (neexistenci) správního aktu však způsobují jen takové
vady řízení, které mají za následek situaci, kdy již o existenci správního aktu nelze vůbec
hovořit. Může se jednat o vady spočívají například v rozhodování absolutně nekompetentním
orgánem, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady
zrušen, v absolutním nedostatku zákonem předepsané formy, naprosté neurčitosti
či nesrozumitelnosti obsahu rozhodnutí, a v důsledku toho jeho nerealizovatelnosti,
nebo v absolutní nemožnosti plnění obsahu rozhodnutí. V posuzovaném případě však
o nicotnosti rozhodnutí hovořit nelze. Bez ohledu na možné pochybnosti, které podpis osoby,
jež rozhodnutí podepsala s dodatkem „v z.“ a jež zjevně není ani jednou z osob na rozhodnutí
uvedených plným jménem i s uvedením funkce, je totiž zřejmé, že rozhodnutí bylo vydáno
i vypraveno kompetentním orgánem, bylo vydáno na základě platného zákona, v řádné formě,
je určité, srozumitelné a plně realizovatelné. Jelikož správní spis obsahuje bezvadné
rozhodnutí a stěžovatel mohl do něj vždy nahlédnout, není důvodu považovat napadené
správní rozhodnutí za nezákonné či dokonce za nicotné. Pochybnosti o zákonnosti
napadeného rozhodnutí jsou ke všemu vyvráceny ve vyjádření žalovaného zaslaného
krajskému soudu k podané žalobě, v němž žalovaný výslovně uvedl, že stejnopis rozhodnutí,
který je založen ve spise, byl podepsán oprávněnou osobou.
K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu, která byla obecným způsobem
uplatněna již v žalobě, krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že se žalovaný pečlivě zabýval
provedenými důkazy, přičemž hodnocení důkazů je provedeno v souladu s obecnými
zásadami logiky. Soud se ztotožnil se skutkovými závěry žalovaného. Uvádí, že při kontaktu
s policií bylo stěžovateli umožněno svobodně odejít. Pokud by byl zájem na jeho postihu,
nepochybně by k němu došlo. To, že tvrzení stěžovatele je jen účelové, vyplývá podle soudu
i z jeho následného chování. Popisovaný výslech se měl konat 9. 3. 2001. Stěžovatel se však
na Ukrajině zdržoval až do 4. 6. 2001, tedy další tři měsíce, a teprve poté odjel do České
republiky, o azyl však požádal až v lednu 2002. Tak by se jistě nechoval, pokud by se cítil
skutečně ohrožen, neboť v takovém případě by hledal ochranu cizí země co nejrychleji.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí následující. Správní orgán vycházel
při hodnocení skutkového stavu jednak z informací o politické a sociální situaci na Ukrajině
a jednak z výpovědí stěžovatele, přitom nezjistil v průběhu správního řízení žádnou
skutečnost, která by vedla k závěru, že žadatel byl na Ukrajině pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Dále v napadeném
rozhodnutí uvádí, že stěžovatel spolupracoval od března 2001 se stranou L. (R.). Správní
orgán však nedošel k závěru, že by ze strany státních orgánů Ukrajiny byl z tohoto důvodu
pronásledován. Přítomnost stěžovatele na policejní stanici v souvislosti s konfliktem na
mítinku dne 9. 3. 2001 v Kyjevě nelze označit za politické pronásledování. Pokud došlo na
shromáždění k nepokojům či narušení veřejného pořádku, bylo v zásadě nutno počítat s tím,
že policie bude záležitost vyšetřovat. Stěžovatel odmítl podepsat jemu předkládaný
dokument a svobodně z policejní stanice odešel. Tyto skutečnosti uváděné stěžovatelem tak
nelze podle žalovaného podřadit pod důvody pro udělení azylu uvedené v §12 zákona o
azylu. Jednání policistů bylo vedeno snahou zajistit veřejný pořádek v době, kdy se účastníci
mítinku snažili zabránit přístupu prezidenta k památníku a kdy došlo k fyzickému konfliktu
mezi dvěma skupinami s odlišným politickým smýšlením. Namítané jednání soukromé osoby,
tj. poranění žadatele při střetu s komunisty na noze, nelze přičítat státním orgánům Ukrajiny.
Správní orgán konečně dospěl k závěru, že jednání jmenovaného po vstupu na území České
republiky nebylo vedeno jeho snahou požádat o ochranu před státními orgány své vlasti.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením krajského soudu. Stěžovatel po svém
vstupu na území České republiky nepostupoval způsobem, který lze očekávat od někoho, kdo
hledá ochranu před státní mocí své domovské země. Ani ze skutečností, které stěžovatel tvrdí,
nelze dovodit, že by byl státní mocí pronásledován. Byl vyslechnut policií a posléze
propuštěn. Další jím uváděná tvrzení se neopírají o žádné objektivní důvody. Ani z tvrzené
snahy policie o zjištění místa jeho pobytu tak nelze bez dalšího dovodit, že by chtěla
stěžovatele pronásledovat. Námitka nedostatečného zjištění skutkového stavu tak není
důvodná.
Námitku, že v případě stěžovatele je dána překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu, nelze hodnotit jako důvodnou.
Krajský soud se touto námitkou dostatečně zabýval, neboť uvedl, že stěžovatelem
uváděné skutečnosti nelze posoudit jako případ, kdy by se stěžovatel musel vrátit do státu,
kde by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Stěžovatel namítal
možnost pronásledování jen dosti obecně, neuváděl zásadní fakta, která by vyvrátila závěr
učiněný správním orgánem.
I v kasační stížnosti stěžovatel pouze obecně uvádí, že v jeho vlasti panují takové
politické poměry, které mu nedovolují vrátit se zpět. Dle posouzení Nejvyššího správního
soudu stěžovatel dovozuje možnost pronásledování ze stejných skutečností, z kterých
dovozoval, že byl pronásledován v době, kdy opustil Ukrajinu. K těmto skutečnostem,
kterými se Nejvyšší správní soud zabýval výše, nedodal žádnou další objektivní skutečnost,
ze které by vyplynulo, že stěžovateli náhle začalo tvrzené pronásledování skutečně hrozit.
Nejvyšší správní soud tak i v tomto případě dospěl k závěru, že krajský soud se dostatečně
vypořádal s tvrzenou existencí překážky vycestování a na základě přesvědčivých důvodů
dospěl k závěru, že stěžovateli nehrozí pronásledování za jeho politickou činnost. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje se závěrem, že stěžovateli nehrozilo, že se vrátí do státu,
kde by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Stěžovateli též nehrozí,
že bude nucen vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu