ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.93.2005
sp. zn. 6 Azs 93/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. H ., zastoupen Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem, se sídlem Npor. O. Bartoška
15, Domažlice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
č. j. 59 Az 237/2003 - 38 ze dne 18. 11. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 237/2003 - 38 ze dne 18. 11. 2004, kterým byla
zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2003,
č. j. OAM - 6035/VL - 11 - 19 - 2003, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
Stěžovatel opírá kasační stížnost o skutečnost, že krajský soud nesprávně vyhodnotil
situaci v zemi stěžovatelova původu a jeho osobní poměry. V zemi stěžovatelova původu je
špatná hospodářská situace, stěžovatel byl delší dobu bez zaměstnání, tedy bez jakékoli
možnosti zajistit si základní lidské potřeby. Následně zaměstnání sice získal, ale výdělek
neuživil stěžovatelovu rodinu. Stěžovatel si tak půjčil peníze, které potřeboval na léčení svého
syna, půjčené peníze však nemohl vrátit, a proto mu začali vyhrožovat věřitelé. Stěžovatel
se obával o svůj život a z tohoto důvodu a nadto s ohledem na složitou ekonomickou situaci
požádal v České republice o udělení azylu. Kromě toho stěžovatel namítá, že žalovaný stejně
jako krajský soud neměl při svém rozhodování k dispozici všechny podklady a stěžovateli
nebyla dána možnost se ve věci vyjádřit. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zároveň stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti.
Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti; setrvává na svém závěru o zjevné
nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel již
od počátku řízení o udělení azylu poukazoval na ekonomické problémy a potíže s věřiteli,
od nichž si půjčil peníze, které pak nemohl vrátit. Pokud jde o obavy pro případ svého návratu
do země původu, tu se stěžovatel vyjádřil tak, že má obavy z věřitelů. Jinak byla
stěžovatelova argumentace v řízení před žalovaným založena na týchž skutečnostech,
které nyní uvádí v kasační stížnosti. Žalovaný shledal stěžovatelovu žádost jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a v tomto směru vydal dne 8. 12. 2003
rozhodnutí. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal v zásadě tytéž skutečnosti, jako
ve správním řízení a nyní v kasační stížnosti; stěžovatel namítal též procesní vady v řízení
před žalovaným, které měly spočívat v neúplných skutkových zjištěních učiněných
žalovaným. Krajský soud shledal aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu důvodnou,
neshledal ani namítaná procesní pochybení a žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen
dne 2. 12. 2004, ten jej napadl kasační stížností dne 14. 12. 2004.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost je přípustná, neboť jí stěžovatel míří na nesprávné posouzení právní otázky
ohledně splnění podmínek pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti jako zjevně nedůvodné (jde
tedy o kasační důvod subsumovatelný pod §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), kromě toho z obsahu
kasační stížnosti vyplývá i uplatnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tedy vad řízení před žalovaným spočívajících v nedostatku podkladu rozhodnutí,
pro které mělo být jeho rozhodnutí zrušeno. Navíc stěžovatel namítá i obdobnou vadu řízení
před krajským soudem. V těchto důvodech je kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a na základě řádně a přípustně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel (v tomto případě stěžovatel) neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/), nebo že má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště (písm. b/). Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení setrval
na konstataci důvodů, pro které o azyl požádal, jež spočívaly v obavách z věřitelů,
kteří po stěžovateli vymáhali zpět půjčené peníze, a v poukazování na špatné životní
podmínky v zemi jeho původu, pak tato tvrzení objektivně nesvědčila o tom, že by mohl být
v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že by měl
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatel v průběhu
řízení před žalovaným neuvedl, že by hodlal uplatňovat politická práva, že by mu v tom bylo
bráněno a že by dokonce byl za jejich uplatňování pronásledován. Stěžovatel rovněž
nepoukazoval na skutečnosti, které by jakkoli mohly odůvodnit jeho případné obavy
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pronásledováním je totiž ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba rozumět
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu
nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Poukazoval-li tedy stěžovatel v průběhu správního řízení i v žalobě ke krajskému
soudu na údajné útoky ze strany soukromých osob, pak podmínka udělení azylu,
jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém případě mohla být splněna teprve tehdy, pokud
by tyto útoky byly realizovány v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod
ze strany stěžovatele (§12 písm. a/ zákona o azylu) nebo z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů (§12 písm. b/ s. ř. s.), přitom v obou případech by stěžovateli právě z uvedených
důvodů nebyla ze strany příslušných orgánů v zemi jeho původu poskytnuta ochrana,
pokud by taková ochrana byla v daném případě potřebná a pokud by stěžovatel hodlal této
ochrany také fakticky využít. V takovém případě by tedy rozhodným důvodem pro udělení
azylu mohla být skutečnost, že by stěžovatel byl vystaven útokům ze strany soukromých
osob, dožadoval by se ochrany u příslušných orgánů v zemi svého původu a tyto orgány
by mu ochranu neposkytly, přitom neposkytnutí ochrany by mělo přímou souvislost právě
s nedostatečnou loajalitou stěžovatele ke státním orgánům v zemi jeho původu, k exekutivě,
ke společenskoekonomickému zřízení, k politické reprezentaci apod. Tak tomu však v daném
případě nebylo, neboť stěžovatel se na příslušné orgány v zemi svého původu neobrátil; nelze
tedy dovozovat, že mu v jeho situaci záměrně nepomohly.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ve stěžovatelově případě tedy byly důvody k aplikaci
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Posoudil-li tuto právní otázku Krajský soud v Ostravě
shodně, pak v tomto jeho posouzení Nejvyšší správní soud nezákonnost neshledává.
Dále stěžovatel namítá nedostatek podkladů pro rozhodnutí žalovaného; totéž namítá
ve vztahu k rozhodování krajského soudu. Pokud jde o rozsah dokazování, jak jej uskutečnil
žalovaný, pak podle §34 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), je možné k dokazování použít všech prostředků, jimiž lze
zjistit a objasnit skutečný stav věci, provádění důkazů přísluší správnímu orgánu,
přitom účastník řízení je povinen navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou mu
známy. Správní orgán přitom podle §32 odst. 1 správního řádu musí zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklad pro rozhodnutí; není přitom
vázán jen návrhy účastníků. Stěžovatel své námitky proti rozsahu dokazování a podkladu
rozhodnutí žalovaného ponechává pouze v obecné rovině, aniž by konkrétně specifikoval,
o jaké konkrétní neúplné podklady se jednalo, v jakých otázkách měl žalovaný dále přesněji
a úplněji skutkový stav zjišťovat a co mělo dle stěžovatele ze zjištěných podkladů vyplynout.
Ze samotného správního spisu přitom žádná neúplnost podkladu rozhodnutí žalovaného
nevyplývá. Žalovaný neměl povinnost vést dokazování směrem, který by přesahoval
stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu správního řízení, důkazy, jaké si pro své rozhodnutí
opatřil, byly dostatečným podkladem pro důvodnou aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Tato námitka tedy rovněž důvodnou není.
Totéž platí ohledně námitky směřující do rozsahu dokazování prováděného krajským
soudem. Za situace, kdy stěžovatel v žalobě žádné návrhy na dokazování neučinil a kdy
krajský soud shledal dostatečným dokazování v tom rozsahu, jak je provedl žalovaný, nebylo
třeba další dokazování provádět. Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel
ani nyní v kasační stížnosti nespecifikuje, jakým směrem měl krajský soud dokazování
doplňovat a jaké další podklady si měl opatřit. Ani tato námitka stěžovatele tedy není
důvodná.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení obsažené v kasační stížnosti, podle něhož se
„nemohl ve věci vyjádřit“, pak není zřejmé, zda stěžovatel tuto skutečnost namítá ve vztahu
k řízení před žalovaným či ve vztahu k řízení před soudem. Pokud však tuto námitku
stěžovatel uplatňuje proti řízení před žalovaným, pak jde o námitku nepřípustnou podle §104
odst. 4 s. ř. s., neboť taková námitka nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem, ačkoli
v jejím uplatnění stěžovateli žádná skutečnost nebránila. Proto se jí Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat. Pokud je tato námitka uplatňována proti řízení před krajským soudem,
pak se sice jedná o námitku přípustnou, nikoli však důvodnou. Není zřejmé, kdy a jaké
vyjádření stěžovatel před krajským soudem hodlal učinit, když netrval na nařízení ústního
jednání; právě při němž by se stěžovatel mohl nad rámec své žaloby a jejího doplnění u soudu
vyjádřit. Podmínky pro rozhodnutí věci krajským soudem bez jednání byly přitom splněny.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání mimo jiné tehdy,
jestliže s tím účastníci souhlasí. Předpoklad souhlasu je dán také tehdy, nevyjádří-li účastník
do dvou týdnů od doručení výzvy soudu k vyjádření se k takovému záměru svůj nesouhlas.
Výzva krajského soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s. s poučením o důsledcích marného uplynutí
lhůty dvou týdnů byla stěžovateli doručena dne 5. 10. 2004. Ve lhůtě ani po jejím uplynutí
se stěžovatel k této výzvě nevyjádřil, a tedy předpoklad souhlasu stěžovatele s rozhodnutím
věci bez jednání byl splněn. Proto Nejvyšší správní soud ani tuto námitku neshledává
důvodnou.
Žádná z řádně uplatněných a přípustných námitek stěžovatele tedy není důvodnou.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu