ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.166.2004
sp. zn. 7 Afs 166/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem
v Lounech, Mírové náměstí 48, za účasti Celního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem
v Ústí nad Labem, Elišky Krásnohorské 2378/24, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2004, č. j. 15 Ca 115/2004 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2004,
č. j. 15 Ca 115/2004 - 30, byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Celního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2004, zn. 3010/04-21 a zn. 3011/04-21, kdy prvním
z nich došlo k zamítnutí jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Celního úřadu
v Žatci ze dne 15. 1. 2004, č. j. 1587-08/03-21, jímž mu bylo podle §267 odst. 1
zák. č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „celní zákon“) dodatečně
vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty ve výši 5487 Kč a v souladu s odst. 4 citovaného
ustanovení penále ve výši 1098 Kč a druhým z nich bylo zamítnuto odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru Celního úřadu v Žatci ze dne 15. 1. 2004,
č. j. 1587-09/03-21, jímž mu bylo podle týchž ustanovení celního zákona dodatečně vyměřeno
clo a daň z přidané hodnoty ve výši 49 869 Kč a penále ve výši 9974 Kč. V odůvodnění
napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel navrhl k propuštění do režimu
volného oběhu osobní automobily zn. RENAULT Megane a FORD Mondeo a předložil kupní
smlouvy uzavřené s německým podnikatelem, jež obsahovaly ujednání o kupní ceně
v částkách 2000 DEM a 3500 DEM, preferenční větu osvědčující evropský původ zboží, byly
opatřeny razítkem a podpisem stěžovatele i razítkem prodávajícího a podpisem osoby
oprávněné za něho jednat. Celní úřad propustil zboží do navrženého celního režimu
a při vyměření celního dluhu vycházel z uvedených kupních cen. Následně na základě
dožádání provedl Celní úřad v Chemnitz šetření, během něhož opatřil kupní smlouvy
na uvedená vozidla. V těchto kupních smlouvách, jejichž kopie obdržel příslušný celní úřad,
byly uvedeny vyšší kupní ceny prodaných vozidel, a to v částka 3000 DEM a 8500 DEM
a navíc kupní smlouva týkající se vozidla FORD Mondeo neobsahovala preferenční větu
osvědčující evropský původ zboží. Kupní smlouvy získané dožádáním obsahovaly všechny
zákonné náležitosti, byly opatřeny razítkem a podpisem stěžovatele i razítkem prodávajícího
a podpisem osoby oprávněné za něho jednat. Zahraniční celní orgán tyto smlouvy získal
prověřením účetnictví prodávajícího, v němž naopak nedohledal kupní smlouvy,
které předložil stěžovatel. Za tohoto stavu celní orgány obou stupňů správně vycházely
z kupních smluv, které byly opatřeny dožádáním. Totožnost kopií kupních smluv s jejich
originály zahraniční celní orgán ověřil, při vyřizování dožádání postupoval v souladu
s příslušnou mezinárodní smlouvou. Proto je třeba tyto doklady považovat za důkazní
prostředky a lze z nich v projednávané věci vycházet. Opatřením si kupních smluv dožádáním
celní úřad podle §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) prokázal existenci skutečností vyvracejících
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí
či záznamů vedených stěžovatelem. Za tohoto stavu věci přešlo důkazní břemeno
na stěžovatele, který měl podle odst. 9 citovaného ustanovení prokázat, že příslušné
automobily zakoupil za kupní ceny, které v celních prohlášeních uvedl. Tuto povinnost však
nemohl splnit odkazem na jím předložené kupní smlouvy, neboť právě kvůli zpochybnění
jejich věrohodnosti jako povinných záznamů připojených k celním prohlášením došlo
k přenosu důkazního břemene na celního deklaranta. Protože stěžovatel další dů kazní
prostředky nepředložil ani nenavrhl jejich provedení, neunesl důkazní břemeno, neprokázal
tak zakoupení příslušných automobilů za částky uvedené v kupních smlouvách, které připojil
k celním prohlášením. Z uvedených důvodů krajský soud neshledal námitky stěžovatele
důvodnými.
Stěžovatel se v kasační stížnost podané v zákonné lhůtě dovolával ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
neboť kasační stížnost opřel o tvrzený důvod nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a o důvod vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Dále stěžovatel namítal, že celní orgán v rozporu
s §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků neprokázal existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných
evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, když smlouvy opatřené zahraničním
celním orgánem nejsou originály. Na jedné z nich není uvedena preferenční doložka,
bez které by se ocitl v situaci, kdy by mu nebylo přiznáno osvobození od cla,
čím by se s ohledem na kupní ceny srovnatelného vozidla konkurenčních firem stalo
toto vozidlo fakticky neprodejným. Dále tvrdil, že na jedné z nich není jeho podpis. Údaje
psané rukou v předtisku kupní smlouvy předložené Celnímu úřadu v Žatci jsou psány vlastní
rukou stěžovatele, avšak údaje v předtisku smlouvy získané od celních orgánů ze Spolkové
republiky Německo včetně data vlastní rukou psány nebyly. Nepředložením originálu kupních
smluv je zbaven možnosti namítat jejich nedostatky. Z uvedených důvodů navrhl napadený
rozsudek zrušit a vrátit soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění platném v r. 2000 a 2001, platí
pro řízení před celními orgány při rozhodování o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků
obecné předpisy o správě daní a poplatků s výjimkami taxativně stanovenými.
Podle §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků správce daně prokazuje
existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví
a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem,
Podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Citovaná ustanovení taxativně stanoví, které skutečnosti prokazuje daňový subjekt
a které správce daně. Daňový subjekt jako nositel důkazního břemene na celní subjekt
je povinen navrhnout či označit důkazy, které mají potvrdit skutečnosti jím uvedené
v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl celním orgánem v průběhu
celního řízení vyzván. Pokud toto důkazní břemeno neunese, má to za následek, že z jím
tvrzených skutečností se nevychází, což umožňuje celnímu orgánu uložit mu povinnost
zaplatit povinné platby v jiné výši, než odpovídalo údajům uvedeným při propuštění
dovezeného zboží do volného oběhu. Za účelem řádného plnění fiskálních povinností
ze strany daňových subjektů je celní orgán povinen prokazovat existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných
evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem. Pozitivní řešení otázky, zda daňový
subjekt unesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
nemůže být založeno na pouhém popření skutečností uváděných daňovým subjektem. Celní
orgán musí předložit dostatek podkladů, které jeho pochybnosti odůvodňují, neboť nelze
tolerovat situaci, kdy by celní orgán vycházel pouze z teoretických spekulací nebo konstrukcí,
jakkoli pravděpodobných. Totéž však platí i pro daňový subjekt.
V daném případě stěžovatel podal celnímu úřadu celní prohlášení, k nimž připojil
mimo jiné kupní smlouvy pro účely vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Celní úřad získal
následně ve spolupráci se zahraničním celním orgánem kupní smlouvy, v nichž byly uvedeny
kupní ceny vyšší. Tyto smlouvy zahraniční celní orgán získal při prověření účetnictví
prodávajícího, v němž naopak nedohledal kupní smlouvy, jež stěžovatel předložil s celními
prohlášeními. Těmito listinnými důkazy celní úřad vyvrátil věrohodnost stěžovatelem
předložených kupních smluv, a bylo proto na stěžovateli, aby prokázal pravdivost údajů
uvedených v jím předložených kupních smlouvách. Stěžovatel však kromě tvrzení, s nimiž
se celní orgány vypořádaly a následně krajský soud ztotožnil, žádné důkazy k prokázání
svých tvrzení nepředložil, resp. nenavrhl jejich provedení. Úvahy stěžovatele zpochybňující
správnost závěru krajského soudu, že německý prodejce nemohl mít zájem na deklarování
vyšších kupních cen oproti skutečnosti, kdy tento závěr může platit pro něho pouze
za podmínky, že by podnikal se ziskem a navíc by přiznával všechny své příjmy včetně
příjmů realizovaných z kupních smluv, nemohou zpochybnit věrohodnost zjištění
zahraničních celních orgánů, když jednak zahraničním celním orgánem opatřené kupní
smlouvy byly vedeny v účetnictví prodávajícího, a je proto zřejmé, že příjmy z těchto smluv
byly řádně zaúčtovány, a jednak, jak už bylo uvedeno, žádný důkaz tuto úvahu prokazující
stěžovatel nenavrhl ani nepředložil. Proto krajský soud nepochybil, když v souladu dospěl
k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno podle §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků s důsledky z toho vyplývajícími. Nejvyšší správní soud proto tuto námitku
důvodnou neshledal.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že údaje psané rukou v předtisku kupní
smlouvy jím předložené Ce lnímu úřadu v Žatci jsou psány jeho vlastní rukou, zatímco údaje
v předtisku smlouvy získané od zahraničních celních orgánů včetně data jeho rukou psány
nebyly a že podpis na jedné ze smluv předložených zahraničním celním orgánem nebyl jeho,
k těmto skutečnostem podle §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlédl,
protože je stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Uvedené
skutečnosti stěžovatel neuplatnil nejen v žalobě, ale ani ve správním řízení, kde se s nimi
správní orgán mohl řádně vypořádat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl, a správnímu orgánu
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu