ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.167.2004
sp. zn. 7 Afs 167/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele JUDr. Z. A., správce konkursní podstaty úpadce B., a. s., se sídlem
v Litoměřicích, Žalhostice 115, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o kasačních stížnostech proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2004, č. j. 15 Ca 182/2004 – 18 a č. j. 15
Ca 181/2004 – 18,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2004,
č. j. 15 Ca 181/2004 - 18 a č. j. 15 Ca 182/2004 - 18, byly odmítnuty žaloby stěžovatele proti
rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne
21. 7. 2004, č. j. 8706/150/03/A a č. j. 8706/150/03/B, kterými byla zamítnuta odvolání
stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 6. 1. 2003,
č. j. 905/03/196960/1646 a č. j. 905/03/196960/1646, na daňové penále na dani z nemovitosti.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že lhůta pro podání žaloby včetně jejího rozšíření
na dosud nenapadené výroky nebo pro formulaci žalobních bodů skončila dnem 30. 9. 2004.
Z podaných žalob je však zřejmé, že žádné žalobní body, tj. konkrétní skutkové a právní
námitky, neobsahovaly, což ostatně připouští i stěžovatel, který tuto skutečnost odůvodňuje
svojí pracovní neschopností. Stěžovatel byl k doplnění žalob o žalobní body vyzván
usneseními obsahujícími náležitá poučení o možnosti odmítnutí žalob, na což reagoval pouze
dopisem, ve kterém sdělil, že je i nadále v pracovní neschopnosti. Poté byl dne 29. 9. 2004
stěžovatel s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ještě telefonicky vyrozuměn
prostřednictvím sekretariátu jeho advokátní kanceláře o nutnosti odstranit nedostatky
podaných žalob. I přes toto telefonické vyrozumění stěžovatel žalobní body nedoplnil a pouze
požádal o prodloužení lhůty k doplnění žalob. Jelikož v daném případě došlo k marnému
uplynutí lhůty pro podání žalob, když stěžovatel během této lhůty neuvedl alespoň nějaký
žalobní bod, staly se chybějící žalobní body neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení,
a proto byly podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žaloby odmítnuty.
Proti těmto usnesením podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnosti z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem
krajského soudu, že §72 odst. 4 s. ř. s. se vztahuje jak k podání žaloby samotné, tak k jejímu
případnému doplnění. Stěžovatel tvrdí, že §72 s. ř. s. upravuje lhůtu pro podání žaloby jako
takové, a pokud žaloba neobsahuje některou z náležitostí podle §71 odst. 1 s. ř. s., nejedná
se o podání nicotné, ale toliko neúplné. Takové podání nepodléhá režimu §72 s. ř. s., nýbrž
režimu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť nemůže být pochyb o tom, že žaloba je podáním, byť sui
generis. Pokud neúplné podání nebylo ve lhůtě stanovené soudem doplněno, nemůže soud bez
dalšího podání odmítnout, ale musí být splněna další zákonná podmínka, a to „... v řízení
nebude možno pro tento nedostatek pokračovat ...“ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel soudu doložil kopií pracovní neschopnosti svoji zdravotní indispozici, vyplývá
z povahy věci, že jde o indispozici dočasnou a tedy, že za tohoto stavu není naplněna zmíněná
druhá zákonná podmínka ust. §37 odst. 5 s. ř. s. pro to, aby soud mohl podle uvedeného
ustanovení žalobu odmítnout. Z toho důvodu se stěžovatel domáhal zrušení napaden ých
rozhodnutí, aby tak bylo stěžovateli po skončení pracovní neschopnosti umožněno žaloby
řádně odůvodnit.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem odkázalo na rozhodnutí
o odvolání a navrhlo, aby kasační stížnosti byly zamítnuty.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasačních stížností napadená usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podaných kasačních stížnostech a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci
3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V důsledku přísné dispoziční zásady, která platí pro řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, musí podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba obsahovat
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. V dané věci je nesporné,
že žaloby stěžovatele žádné žalobní body n eobsahovaly a že je stěžovatel v zákonné lhůtě
pro jejich podání ani nijak nedoplnil. Přitom z ustanovení §71 odst. 2 věta druhá a třetí s. ř. s.
vyplývá, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod. Pokud žádný žalobní bod
neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn jen ve lhůtě pro podání
žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení. Za situace, že žaloba žádný žalobní bod
neobsahuje, není dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná
povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a rovněž tak zásadě koncentrace
řízení, v souladu s nimiž je řízení podle s. ř. s. koncipováno. Krajský soud však žalobce
vyzval k doplnění žalob, poskytl mu dostatečnou lhůtu a dokonce ještě opakovaně upozornil
v závěru lhůty telefonicky na důsledky, které neuvedení žalobních bodů bude mít. Proto
mu v žádném případě nelze vytýkat nezákonnost napadených usnesení ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když žaloby stěžovatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. odmítl, neboť po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se absentující žalobní body
stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Tento právní názor vyjádřil Nejvyšší
správní soud již v několika svých rozhodnutích, např. v rozsudcích ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, ze dne 5. 2. 2004, č. j. 4 Azs 53/2003 - 45, ze dne 27. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 3/2004 – 48, a shodný právní názor vyjádřil ve svých rozhodnutích i Ústavní soud,
např. v usneseních ze den 26. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 251/04 a ze dne 25. 5. 2005,
sp. zn. III. ÚS 36/05.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti
důvodnými, a proto je podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 cit. zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustano vení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch n eměl,
a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu