ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.125.2005
sp. zn. 7 Azs 125/2005 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
S. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Absolonem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Ke Kašně 272/24, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 15 Az 622/2003 – 17,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 15 Az 622/2003 – 17, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Zástupci stěžovatele se odměna za zastupování nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 15 Az 622/2003 – 17, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 6. 3. 2003, č. j. OAM-2908/VL-11-C10-2002,
jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ministerstvo náležitě zjistilo skutkový stav věci
a správně jej posoudilo. Stěžovatel opustil vlast z důvodu strachu před pronásledováním
soukromými osobami, když v minulosti tyto osoby jako policista legálně zatkl a předal
do vazby, z níž byly následně proti úplatku propuštěny. V zemi svého původu neměl žádné
problémy se státními orgány a kdyby se vrátil, žádné sankce by mu nehrozily. Své problémy
se nepokusil řešit přestěhováním do jiné části země a neobrátil se ani s žádostí o pomoc
na policii či jiné státní, nestátní či mezinárodní orgány a organizace, zabývající se ochranou
práv a svobod jednotlivce. Jeho důvody k opuštění vlasti a podání žádosti o udělení azylu jsou
tedy takového rázu, že je nelze podřadit pod důvody taxativně vymezené v §12 zákona
o azylu. Motivací stěžovatele k podání žádosti o azyl byly i účelové důvody spočívající
ve snaze legalizovat svůj pobyt na území České republiky a zamezit tak hrozícímu správnímu
vyhoštění.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Předně namítal, že krajský soud posoudil
uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem a shledal vážná pochybení všech
dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu v projednání věci u krajského soudu, který
projednal předmětnou věc v rozporu se zákonem o azylu. Současně požádal o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť současný stav řízení mu může přivodit značnou
újmu na jeho právech, a to za situace, kdy by byl nucen vycestovat z České republiky.
V Moldavsku mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Žádost o odklad odůvodnil
i v této stížnosti uvedeným porušením právních předpisů ze strany orgánů, jež rozhodovaly
o jeho žádosti. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom shledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 31. 3. 2003 byla krajskému soudu doručena žaloba
proti rozhodnutí ministerstva ze dne 6. 3. 2003, č. j. OAM-2908/Vl-11-C10-2002. V žalobě
stěžovatel uvedl, že ministerstvo na základě shromážděných důkazů nesprávně posoudilo
skutkový stav věci a na základě toho vydalo rozhodnutí, které považuje s ohledem
na příslušná ustanovení zákona o azylu, uvedená ve výroku rozhodnutí, za nesprávné. Žaloba
dále obsahuje sdělení, že stěžovatel ji blíže odůvodní dodatečným podáním. Závěrem
stěžovatel navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil
ministerstvu k dalšímu řízení.
Podle §37 odst 3 věta první s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Podle
§71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba obsahovat kromě obecných náležitostí podání a) označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce
napadá, d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy
k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že pro přezkumné řízení ve správním soudnictví
platí dispoziční zásada, když žaloba kromě obecných náležitostí musí obsahovat další
náležitosti taxativně uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s. Žaloba podaná stěžovatelem však žádné
žalobní body neobsahovala, neboť v ní byla pouze v obecné rovině namítána nezákonnost
správního rozhodnutí. Ostatně i stěžovatel si byl vědom nedostatečnosti žaloby, když
v ní uvedl, že ji blíže odůvodní dodatečným podáním. To však neučinil. Krajský soud tedy
postupoval nezákonně, jestliže žalobu, která neměla zákonné náležitosti, meritorně projednal
a rozhodl ve věci rozsudkem, kterým tuto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Protože se jedná o vadu řízení, která měla za následek nezákonnost napadeného
rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
V předmětné věci však soud ustanovenému zástupci odměnu za zastupování nepřiznal, neboť
z obsahu soudního spisu vyplývá, že žádný úkon právní služby, za který odměna podle
§11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží, nevykonal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu