ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.129.2005
sp. zn. 7 Azs 129/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
M. R., zastoupeného Mgr. Vladimírem Foldynou, advokátem se sídlem v Praze 6, Čs. armády
22, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 9 Az 168/2003 –
29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 9 Az 168/2003 - 29,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 24. 3. 2003, č. j. OAM-3073/VL-10-BE07-2001, jímž bylo rozhodnuto
o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Městský soud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že ministerstvo si pro své rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů,
a to především od samotného stěžovatele, a jeho rozhodnutí tak vychází ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Z odůvodnění správního rozhodnutí lze seznat, jaké podklady
pro rozhodnutí si ministerstvo v průběhu řízení opatřilo a jaké z nich dovodilo závěry, jakož
i to, že napadené rozhodnutí vyplývá pouze z těchto podkladů. Se všemi podklady, které
si v řízení opatřilo, se pak ministerstvo v odůvodnění rozhodnutí také náležitě
a srozumitelným způsobem vypořádalo a své závěry o neudělení azylu stěžovateli
a o neexistenci překážek vycestování řádně zdůvodnilo. Neshledal tak porušení §32 odst. 1,
§46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Problémy stěžovatele v zemi jeho původu, jimiž odůvodnil svou žádost o udělení azylu
v České republice, nelze podřadit zákonem taxativně vymezeným důvodům pro udělení azylu.
Stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné
dovodit jeho pronásledování na Ukrajině za uplatňování politických práv a svobod, či jeho
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů vymezených v §12 písm. b) zákona o azylu.
V souladu se zákonem je i závěr ministerstva, že se na stěžovatele nevztahuje žádná
z překážek vycestování vymezených v §91 zákona o azylu. Nezákonnost tohoto závěru nelze
dovodit z pouhého obecného poukazu stěžovatele na poměry v zemi jeho původu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ministerstvo i městský soud podle něj zcela
pochybily ve zjištění, že stěžovatel nevyvíjel žádnou politickou činnost na území Ukrajiny
v souvislosti s jeho členstvím ve straně UNA-UNSO, když uváděly dále, že problémy s jeho
pronásledováním ze strany policie byly způsobeny toliko jeho činností v Čečensku. Tato
zjištění jsou vyvrácena v účastnické výpovědi i v odůvodnění rozsudku, neboť se citují účasti
stěžovatele na mítincích strany RUCH (UNA-UNSO) např. v Oděse a ve Lvově a jeho
problémy s policií v této souvislosti. Za zcela nevhodných podmínek byla provedena jeho
účastnická výpověď ve správním řízení, a to ve vazební věznici v Praze – Ruzyni a lze
poukázat na účelovost provedení výpovědí v takové stresující situaci. Nesprávně byla
hodnocena i jeho činnost v Čečensku, kam byl vyslán stranou UNA-UNSA. Šlo nepochybně
o projev politické činnosti, která se může nestandardně projevovat i v humanitárních
aktivitách, a nikoliv o připisovaný trestný čin žoldnéřství. Policejní orgány však zjevně pod
zástěrkou této jeho činnosti v Čečensku hodnotily jeho činnost ve straně při provádění
a organizování mítinků strany na Ukrajině. Členy strany pro jejich politickou činnost stíhaly
i zvláštní policejní oddíly na Ukrajině, kteří vyslýchané mučí a vynucují si jejich doznání
prostředky, které nejsou v souladu s pravidly trestního stíhání. Stěžovatel byl za svoji činnost
také postižen tím, že byl donucen opustit vysokou školu, kterou studoval. V zemi svého
původu se však nemohl obrátit se žádostí o pomoc na ombudsmana nebo na nadřízené
policejní orgány, jak mu to bylo vytýkáno ministerstvem a městským soudem, protože
ombudsman na území Ukrajiny v době, kdy byl stěžovatel pro svoji činnost perzekuován,
ještě nepůsobil a prostředky soudní moci o kontrole policejních praktik byly konstituovány
teprve na konci 90. let, nezažily se však plně na území celé Ukrajiny. Stěžovateli bylo také
upřeno právo na výpověď před nezávislým orgánem, tj. při soudním líčení. Přitom má za to,
že důvody pro jeho účastnickou výpověď byly dostatečně relevantní a nepřipuštění jeho
výpovědi považuje za porušení jeho základního práva v soudním řízení. Městský soud
i ministerstvo také zcela nedostatečně přihlédly ke skutečnosti uvedené v §91 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, neboť stěžovateli v případě jeho vycestování do státu a oblasti, kde měl
v poslední době trvalé bydliště, hrozí nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení, ne-li
mučení. Důvody byly uvedeny v jeho žádosti o azyl a ve výpovědi jeho zástupce před
městským soudem. V tomto ohledu byl ze strany ministerstva porušen zákon a nedostatečné
zajištění podkladů pro posouzení této otázky mělo poté vliv na vadné rozhodnutí, jakož
i rozhodnutí městského soudu, který z podkladů ministerstva při svém rozhodování vycházel.
Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti odkladného
účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. K obsahu kasační
stížnosti konstatovalo, že před vydáním rozhodnutí o neudělení azylu stěžovateli zjistilo
přesně a úplně skutečný stav věci, přičemž se věcí zabývalo rozsáhle a svědomitě a pro své
rozhodnutí si pořídilo potřebné podklady a důkazy. Bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel
nebyl v zemi původu pronásledován pro své politické názory a přesvědčení v souvislosti
se svým členstvím ve straně RUCH a dále ve straně UNA-UNSO, když v těchto stranách
nezastával žádnou funkci, byl pouze jejich řadovým členem. Na základě získaných informací
o zemi stěžovatelova původu bylo zjištěno, že účast v bojových akcích v Čečensku je podle
ukrajinského právního řádu považována za trestný čin žoldnéřství, za který je stanoven trest
odnětí svobody. Bylo prokázáno, že stěžovatel nebyl v souvislosti s jeho účastí na bojových
akcích v Čečensku pronásledován, ale vyslýchán podle právního řádu Ukrajiny pro trestný
čin. Pokud byl při těchto výsleších fyzicky napadán, mohl především tuto situaci řešit
stížností u vyšších policejních orgánů, případně soudní cestou, což však neučinil. Stěžovatel
tedy nebyl v zemi původu pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu. Z výše uvedených
důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky. Jestliže orgány státní moci negativní jevy cíleně potírají a čelí jim,
nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a taková opatření nemají trvalý či stoprocentní efekt.
V daném případě stěžovatel v průběhu správního řízení o udělení azylu uvedl,
že z Ukrajiny vycestoval v roce 1999 a přicestoval do České republiky dne 15. 12. 1999, kde
příležitostně pracoval a o udělení azylu požádal dne 6. 4. 2001. Tvrdil, že důvodem jeho
odchodu ze země původu bylo pronásledování ze strany milice a ministerstva vnitra. Jako
student se zúčastnil protistátních demonstrací pořádaných stranou RUCH. Při demonstraci byl
zadržen milicí, zbit na jejím oddělení a následujícího dne propuštěn. Od roku 1994 byl
řadovým členem politické strany RUCH a později se stal členem organizace UNA-UNSO.
Koncem roku 1994 odjel i s dalšími členy této organizace do Čečenska, a to za účelem
poskytnutí humanitární pomoci Čečencům, kde se podle jeho vlastních slov zúčastnil i bojů.
Při této činnosti dopravili na Ukrajinu zraněného čečenského generála a stěžovatel již v zemi
svého původu zůstal. Od té doby byl pronásledován orgány Ministerstva vnitra Ukrajiny. Byl
neustále navštěvován na studentské koleji v Oděse a byly mu kladeny otázky, jakým
způsobem byl přepraven zraněný generál na Ukrajinu a co stěžovatel dělal v Čečensku. Tyto
návštěvy se opakovaly dvakrát v týdnu, třikrát byl zbit, protože odmítl na otázky odpovídat.
Na toto jednání příslušníků milice si nikde nestěžoval. Z těchto důvodů přerušil studium
na vysoké škole a odstěhoval se do obce, kde se narodil. Ani tam se však nevyhnul
pronásledování ze strany Ministerstva vnitra Ukrajiny. Bylo mu sděleno, že za činnost
v Čečensku bude zavřený. V roce 1998 vycestoval do Spolkové republiky Německa,
po skončení platnosti víza se vrátil na Ukrajinu, ale protože pokračovalo jeho pronásledování,
odjel v roce 1999 do České republiky. V případě svého návratu na Ukrajinu se obává
pronásledování za strany milice a uvěznění. O azyl v České republice požádal, neboť
by si pak snadněji našel práci a zlegalizoval by si zde pobyt. Jiné důvody, pro které opustil
Ukrajinu a žádá o azyl v České republice neuvedl.
Z informací o situaci v zemi původu stěžovatele, které jsou součástí správního spisu,
vyplynulo, že politická strana RUCH (Národní hnutí Ukrajiny) je původně nacionalisticky
orientované opoziční hnutí, které je v současné době zastoupeno i v parlamentu. Hlavním
programem strany je boj proti komunismu a potvrzení identity ukrajinského národa. Žádné
pronásledování členů této parlamentní strany nebylo zaznamenáno. Na území Čečenska
působili v době prvního ozbrojeného konfliktu členové krajně nacionalistické ukrajinské
organizace UNA-UNSO. Jednalo se asi o 300 dobrovolníků. V žádné ze zpráv týkajících
se politické činnosti organizace UNA-UNSO nejsou zmínky o pronásledování jejích členů
jakýmikoli státními orgány Ukrajiny. Účast stěžovatele v bojích na území Čečenska lze podle
ukrajinského trestního zákona posoudit jako trestný čin žoldnéřství, za který je možné uložit
trest odnětí svobody. Jak sám stěžovatel uvedl, jeho problémy se státními orgány na Ukrajině
začaly až po jeho návratu z Čečenska, z čehož ministerstvo i městský soud správně dovodily,
že tomu tak bylo právě v souvislosti s činností stěžovatele v bojových akcích na území
Čečenska, tedy v souvislosti s vyšetřováním trestného činu žoldnéřství. Jestliže stěžovatel
hovořil o bití při výslechu, pak se jednalo o exces jednotlivých příslušníků policie při výkonu
služby a nelze to považovat za všeobecnou praxi státních orgánů. Navíc měl stěžovatel
možnost podat proti tomuto jednání příslušníků policie stížnost, což však neučinil.
Tyto stěžovatelem uváděné osobní problémy proto nemohou být bez dalšího
hodnoceny jako pronásledování z důvodů stanovených v ustanovení §12 zákona o azylu,
což také v souladu se zákonem dovodilo jak ministerstvo, tak i městský soud. Subjektivní
právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu v případě pronásledování nebo odůvodněného
strachu před pronásledováním, ale nikoliv právem vybrat si zemi, v níž chce cizinec žít
a pracovat a kde si chce legalizovat tímto způsobem pobyt. Udělení azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území České republiky tak, jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud poukazuje i na skutečnost, že stěžovatel pobýval na území České
republiky opakovaně v letech 1996, 1997 a 1998 za účelem výdělečné činnosti, v roce 1998
pobýval 4 měsíce ve Spolkové republice Německo, pak se vrátil zpět na Ukrajinu, od roku
1999 pobýval již nepřetržitě na území České republiky a o azyl požádal až v roce 2001,
z čehož lze usuzovat, že jeho tvrzení o existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu jsou účelová. Stěžovateli totiž nic nebránilo v tom, aby o azyl požádal již při prvním
pobytu na území naší republiky.
Rovněž i další námitku o nedostatečně provedeném dokazování a z toho plynoucím
nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou.
Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když vycházelo z tvrzení stěžovatele
uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k důvodům návrhu. Součástí správního
spisu je rovněž Zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině
za rok 2001 a i další písemné informace o zemi původu stěžovatele. Takto zjištěný skutkový
stav nelze, zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení,
považovat za nedostačující pro rozhodnutí ve věci, přičemž nelze také ponechat bez
povšimnutí, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje nedostatečnost provedeného dokazování.
Proto Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Námitka stěžovatele týkající se účelovosti provedení výpovědi ve vazební věznici
s ohledem na tamní stresující situaci, je podle Nejvyššího správního soudu nepřípustná.
Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
Námitka týkající se upření práva na výpověď při soudním řízení je podle Nejvyššího
správního soudu nedůvodná. Výslech účastníka soudního řízení je jedním z důkazů
a v souladu s §52 odst. 1 s. ř. s. má soud právo rozhodnout, které z navržených důkazů
provede a které nikoliv. Městský soud posoudil návrh na doplnění dokazování účastnickým
výslechem stěžovatele, který stěžovatel uplatnil při jednání před tímto soudem, jako
nadbytečný a toto své rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozsudku řádně zdůvodnil.
Městský soud tedy postupoval zcela v souladu se zákonem, a nelze proto v jeho postupu
spatřovat porušení základního práva v soudním řízení, tak namítal stěžovatel.
Své tvrzení, že městský soud i ministerstvo při svém rozhodování zcela nedostatečně
přihlédly ke skutečnosti uvedené v §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, stěžovatel nijak
nekonkretizoval, pouze v obecné rovině namítal nezákonnost správního i soudního
rozhodnutí, aniž by ke svým tvrzením o porušení citovaného ustanovení uvedl konkrétní
argumentaci. Proto Nejvyšší správní soud nemohl v tomto rozsahu napadený rozsudek
přezkoumat.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
V předmětné věci však soud ustanovenému zástupci odměnu za zastupování nepřiznal, neboť
z obsahu soudního spisu vyplývá, že žádný úkon právní služby, za který odměna podle §11
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží, nevykonal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu