ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.173.2005
sp. zn. 7 Azs 173/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele G. F. H., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 36 Az 7/2004 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2005, č. j. 36 Az 7/2004 – 29, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 22. 11. 2003, č. j. OAM-5306/VL-03-ZA08-2003, jímž bylo rozhodnuto o neudělení
azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že důvodem odchodu stěžovatele ze země původu
byla skutečnost, že byl chudý a nebyl si schopen vydělat peníze, neboť nemá vzdělání.
Na žádné státní orgány se s žádostí o pomoc neobrátil. V zemi původu měl sice dluh,
ale žádné potíže v souvislosti s tímto dluhem neměl. Neměl ani problémy se státními orgány
v zemi původu. O azyl se rozhodl požádat na základě přesvědčování jiných Číňanů v Praze,
kteří tvrdili, že je to jediná možnost, jak legálně zůstat v České republice. V případě svého
návratu se obával toho, že by musel dluh zaplatit a také toho, že by byl považován
za neschopného, kdyby se vrátil bez peněz. Uvedené problémy však za důvod pro udělení
azylu považovat nelze. Skutečnosti, které stěžovatel uváděl ve správním řízení a v podané
žalobě nelze považovat ani za výjimečné a mimořádné skutečnosti, které by odůvodňovaly
udělení humanitárního azylu. Stěžovatel v azylovém řízení rovněž neuváděl žádný z důvodů,
pro které lze případně vyslovit překážku vycestování. Obecné konstatování, že v zemi původu
panují poměry znemožňující návrat za překážku vycestování považovat nelze. Pokud
v podané žalobě poukazoval na porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), tyto námitky
podle názoru krajského soudu nejsou důvodné. Ministerstvo v řízení o udělení azylu
shromáždilo poznatky o zemi původu stěžovatele, o vývoji politické situace v rozhodné době
a postojích státní moci k otázkám rasovým, náboženským, politickým, tvrzení stěžovatele
s nimi konfrontovalo a posoudilo, zda stěžovateli hrozilo pronásledování a z jakých důvodů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť krajský soud se nezabýval
tím, zda ministerstvo postupovalo v řízení v souladu s platnými právními předpisy
a vycházelo tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Krajský soud řádně nezkoumal, zda jsou
dány podmínky podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel upozornil na to, že jeho tíživá situace
vznikla v důsledku jeho nedostatečného vzdělání. Z tohoto důvodu nemohl najít v Číně
zaměstnání a ještě mu vznikly vysoké dluhy. Obává se toho, že po svém návratu do vlasti
nebude schopný své dluhy splatit. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu blíže nevymezuje,
co jsou humanitární důvody, výklad tohoto pojmu závisí na uvážení ministerstva. Toto
uvážení nemůže být ani příliš široké, ale ani příliš zužující. Smyslem zákona o azylu
je posoudit individuálně každou situaci žadatele. Uvede-li žadatel pouze ekonomické důvody
ve své žádosti o azyl, není na tyto brán zřetel. Ovšem je nutné zvážit, zda nemohou existovat
situace, kdy za určitých okolností mohou být ekonomické důvody u žadatele podřazeny
pod §14 zákona o azylu jako důvody humanitární. Právě proto, že zde není výčet
humanitárních důvodů, ale jejich konkretizace je ponechána na uvážení ministerstva, je nutné
soudně přezkoumat meze tohoto uvážení. Rovněž nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody,
které stěžovatel uvedl ve své žádosti, nejsou důvody hodné zvláštního zřetele a nemohou
být považovány za humanitární, zejména za situace, kdy je nutné zvážit celkovou politickou
a ekonomickou situaci v Číně. Jeho zvláštní osobní poměry spolu se situací v zemi jeho
původu tak zakládají humanitární důvody, pro které by měl být azyl stěžovateli udělen a měla
být přezkoumána zákonnost správního uvážení. Krajský soud podle stěžovatele pouze
konstatoval závěry, k nimž dospělo ministerstvo. Proto se domáhal zrušení napadeného
rozsudku a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. K obsahu kasační stížnosti konstatovalo,
že řádně přezkoumalo skutečnosti týkající se případu stěžovatele a vycházelo
při tom z aktuálních podkladů pro rozhodování. Neshledalo existenci žádného z taxativně
vymezených důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani žádný zvláštního zřetele
hodný důvod pro udělení azylu podle §14 téhož zákona. Ekonomické problémy stěžovatele
v zemi původu nelze bez dalšího považovat za zvláštního zřetele hodný důvod.
Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Smyslem
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je, aby správní orgán měl možnost udělit azyl
i v situacích, kdy není naplněn žádný z taxativně uvedených důvodů v §12 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neudělit. Správní orgán tak může podle
§14 zákona o azylu rozhodnout za použití správního uvážení o udělení azylu z humanitárních
důvodů nejen v případech, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i v případech, jež předvídané
či předvídatelné nebyly.
Jak vyplynulo ze správního spisu, ministerstvo v řízení zkoumalo, zda v případě
stěžovatele jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu, a po posouzení jak jeho
osobní situace, tak i stavu v jeho zemi, dospělo k závěru, že tomu tak není. Protože o udělení
humanitárního azylu rozhoduje správní orgán na základě volné úvahy, nepřísluší soudu
přezkoumávat, zda jsou dány pro jeho udělení důvody či nikoli, neboť to je věcí diskrečního
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Protože skutečnost, že stěžovatel
měl ve vlasti ekonomické problémy nezakládá důvod pro udělení humanitárního azylu,
a žádné jiné důvody, které by byly hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu,
stěžovatel neuvedl, a ani je nebylo možno v průběhu správního řízení z žádných jiných
skutečností dovodit, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu
do správního uvážení ministerstva o otázce, zda byly v případě stěžovatele dány důvody
hodné zvláštního zřetele, nezasahoval a omezil se pouze na stručné vyhodnocení,
zda skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení a v podané žalobě lze považovat
za takové, které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu.
Proto je námitka týkající se neudělení humanitárního azylu nedůvodná,
a to i s poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek
ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003
a ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004.
Z důvodů výše uvedených nemohou obstát ani námitky stěžovatele vytýkající
krajskému soudu, že pouze konstatoval závěry, k nimž dospělo ministerstvo, že řádně
neodůvodnil, proč skutečnosti tvrzené stěžovatelem v žádosti o udělení azylu nejsou důvody
zvláštního zřetele hodné a nemohou být považovány za humanitární a že se nezabýval
tím, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona.
Námitku stěžovatele, že se krajský soud vůbec nezabýval tím, zda ministerstvo
postupovalo v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházelo tak ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, považuje Nejvyšší správní soud také za nedůvodnou. Stěžovatel
v žalobě namítal, že se ministerstvo jeho žádostí o udělení azylu nezabývalo odpovědně
a svědomitě, nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistilo přesně a úplně skutečný
stav věci, neopatřilo si potřebné podklady pro rozhodnutí, nevypořádalo se v odůvodnění
rozhodnutí se všemi provedenými důkazy a že napadené rozhodnutí není v souladu se zákony,
čímž porušilo §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Toto své obecné
tvrzení však nijak nekonkretizoval a pouze tak v obecné rovině namítal nezákonnost
správního rozhodnutí, aniž by ke svým tvrzením o porušení citovaných ustanovení uvedl
konkrétní argumentaci. Protože krajský soud je v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. vázán
jak rozsahem žaloby, tak jejími důvody, přezkoumal napadené správní rozhodnutí v rozsahu
vymezeném v žalobě a dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou důvodné, neboť ministerstvo
v řízení o udělení azylu shromáždilo poznatky o zemi původu stěžovatele, o vývoji politické
situace v rozhodné době a postojích státní moci k otázkám rasovým, náboženským,
politickým, konfrontovalo s nimi tvrzení stěžovatele a posoudilo, zda stěžovateli hrozilo
pronásledování a z jakých důvodů. Krajský soud tedy zcela správně přezkoumal napadené
správní rozhodnutí pouze z hlediska, zda se ministerstvo zabývalo předmětnou věcí svědomitě
a odpovědně, zda zjistilo přesně a úplně skutečný stav věci a zda mělo dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, aniž by se musel, s ohledem na způsob formulace žalobního bodu, těmito
podklady věcně zabývat. Pro řízení před krajským soudem platí dispoziční zásada, jak již bylo
výše uvedeno, a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí
soudu. Jsou-li tedy v žalobě obecně formulovány žalobní body, předurčuje se tím i obsah
odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu