ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.197.2004
sp. zn. 7 Azs 197/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele M. Z.,
zastoupeného Mgr. Evou Šnajdaufovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 11, za
účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
17. 2. 2004, č. j. 46 Az 659/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 19. 5. 2003, č. j. OAM-12179/VL-10-P13-2001, nebyl
stěžovateli dle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává
z důvodů specifikovaných v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že si je vědom,
že nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu, avšak domnívá se, že správní orgán
nedostál své povinnosti, když dostatečně objektivně neposoudil všechny okolnosti
projednávaného případu, a to konkrétně ty, které zakládají důvody pro udělení humanitárního
azylu. Z rozhodnutí Krajského soudu v Praze pak není patrné, jakým způsobem
tento zhodnotil odvolací důvody stěžovatele. Stěžovatel se dále domnívá, že správní orgán
při svém rozhodování zjevně vybočil ze svých mezí. Navrhl proto zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s kasační stížností,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí krajského soudu, bylo vydáno
v souladu s právními předpisy, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, dle kterého udělení azylu z humanitárních důvodů
je na volné úvaze správního orgánu, a proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 14. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 4. 2. 2003 byl se stěžovatelem veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že vzhledem k okolnosti, že na Ukrajině
neměl rodinu, práci ani žádné prostředky na obživu, rozhodl se odjet za prací do České
republiky. V roce 1998 zde na základě pozvání pracoval. Poté, co mu pozvání skončilo, zůstal
zde nelegálně. O azyl požádal z důvodu legalizace pobytu na území České republiky.
Má zde práci, přátele a vše, co k životu potřebuje, již si zde zvykl. V České republice by chtěl
pracovat ve svém oboru jemného mechanika a pomáhat tak potřebným lidem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Dle ust. §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Další z důvodů, pro který je možno podat kasační stížnost,
je nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
Význam tohoto ustanovení je nutno posuzovat podle toho, zda se rozhodnutí soudu opírá
či neopírá o důvody, které umožňují dospět k určitému výroku rozhodnutí.
S ohledem na tvrzení stěžovatele, který se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení
azylu z humanitárních důvodů, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné podotknout
následující. Ze zákonné dikce je zřejmé, že na udělení azylu dle §14 citovaného zákona
o azylu není právní nárok. Správnímu orgánu zákon dává možnost posuzovat na základě
správního uvážení případ od případu. O udělení azylu na základě §14 zákona o azylu nelze
podat žádost, takže správní orgán sám posoudí, v případě, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení azylu taxativně stanovené §12 citovaného zákona, zda je možné udělit azyl
z humanitárního důvodu, přičemž v případě stěžovatele podmínky pro jeho udělení
v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledal. Samotná skutečnost,
že stěžovatel si v České republice již „zvykl“ a na Ukrajině nemá žádné „zázemí“, nemůže
na věci nic změnit. Správní orgán vycházel zcela ze skutečností, které jsou součástí spisového
materiálu, a po jejich vyhodnocení dospěl, stejně jako soud, ke správným právním závěrům.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ani soudu nelze v dané věci vytýkat,
že stejně jako správní orgán nezohlednil dikci ustanovení §14 zákona o azylu.
Jak bylo již uvedeno, azyl z humanitárního důvodu lze udělit pouze v případě hodného
zvláštního zřetele, proto na něj není právní nárok a zůstává tak pouze v režimu správního
uvážení posoudit důvody žadatele o azyl. Správní orgán se pečlivě zabýval nejen obecnou
situací na Ukrajině z hlediska podmínek udělení azylu, včetně okolností týkajících
se možného návratu stěžovatele do vlasti, a to na základě podkladů, které citoval
v napadeném rozhodnutí, ale i konkrétní osobní situací stěžovatele. Pokud poté rozhodl
na základě takto obsáhle a podrobně provedeného dokazování, soud mu nemohl nic vytknout,
jestliže se rozhodl nevyužít možnosti udělit azyl z humanitárního důvodu dle §14 zákona
o azylu. Stejně tak nelze nic vytknout ani soudu, který přezkoumával zákonnost postupu
správního orgánu a který žalobu proti jeho rozhodnutí zamítl. Navíc je z odůvodnění
napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, jakými úvahami byl tento soud při přezkoumávání
rozhodnutí správního orgánu veden.
Jak bylo vyjádřeno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že důvody, které uvádí stěžovatel, nemohou
být podřazeny pod případ hodný zvláštního zřetele, za jehož existence je možné udělit azyl
z humanitárního důvodu. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že stěžovatel si během
svého pobytu v České republice dokázal vytvořit podmínky pro své žití, avšak azylové řízení
je zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu
před pronásledováním v zemi svého původu, přičemž je nutné zdůraznit, že stěžovatel
si byl vědom toho, že výše uvedené nesplňuje. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá,
že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice,
neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. 2. 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu