ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.2.2005
sp. zn. 7 Azs 2/2005 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky T. B. zastoupené JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Starobrněnská 13, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004, č. j. 55 Az
827/2003 – 31,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004, č. j. 55 Az 827/2003 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004, č. j. 55 Az 827/2003 – 31,
byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 8. 9. 2003, č. j. OAM-2298/VL-10-ZA05-2003, jímž bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že podání stěžovatelky postrádalo základní
náležitosti žaloby vymezené v ustanovení §71 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s., a přes výzvu
a poučení soudu nebylo doplněno.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Krajský soud podle ní nesprávně posoudil
a vyložil zákonem definované obecné náležitosti podání, jakož i kvalifikované náležitosti
žaloby ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka má za to, že žaloba obsahovala
všechny zákonem vyžadované náležitosti, byla tedy po formální stránce bez závad,
projednatelná a způsobilá vyvolat zákonem stanovený účinek, tedy meritorní přezkum
napadeného správního rozhodnutí soudem. Další pochybení spatřuje v nesprávné interpretaci
soudního řádu správního a občanského soudního řádu týkající se podmínek, za nichž
je účastníku v řízení nutno ustanovit tlumočníka. V důsledku tohoto pochybení pak krajský
soud postupoval v rozporu se zákonem, když podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl její podání
za situace, kdy nebyly splněny podmínky pro tento postup. V daném případě bylo nutno
aplikovat ustanovení §18 o. s. ř., podle něhož mají účastníci právo jednat před soudem
ve své mateřštině. Toto právo zahrnuje mimo jiné oprávnění účastníka činit podání
ve svém mateřském jazyce. Smyslem institutu ustanovení tlumočníka je tedy zajistit cizinci
neschopnému komunikovat se soudem v češtině srovnatelnou kvalitu komunikace se soudem,
jakou disponují účastníci znalí českého jazyka. Tento institut však svědčí nikoliv pouze
právům účastníka, ale je stejně tak nezbytný i pro soud, chce-li se kvalifikovaně seznámit
s obsahem účastníkových podání a vyjádření ve věci. Pokud tedy část žaloby byla psaná
rusky, bylo povinností krajského soudu zajistit si překlad tohoto podání do češtiny.
Jestliže tak krajský soud neučinil, nemohl nejen kvalifikovaně zjistit všechny okolnosti
skutkového stavu, ale zároveň i porušil právo účastníka obracet se na soud ve své mateřštině.
Dále stěžovatelka namítala, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že toto porušení
negativně ovlivnilo zákonnost správního rozhodnutí. V žalobě přesně označila konkrétní
ustanovení správního řádu, jež byla při řízení porušena a odkazem na spisový materiál
a zejména na obsah pohovoru ze dne 16. 5. 2003 a doplňujícího pohovoru ze dne 9. 6. 2003
a navrhla i důkaz, z něhož byl zřejmý v žalobě tvrzený formální přístup ministerstva
k vyřizování její žádosti o azyl. Vzhledem k tomuto zanedbání tedy nemohla být
ministerstvem spolehlivě zjištěna skutková podstata jejího případu, řízení bylo zatíženo vadou
a krajský soud měl pro tuto důvodně vytčenou vadu žalobou napadené rozhodnutí
ministerstva zrušit. Proto se domáhala zrušení napadeného usnesení a přiznání kasační
stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na správní spis a protože
k přiznání odkladného účinku neshledalo důvody, tak jeho návrh nepodpořilo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla žaloba
odmítnuta, mohl Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska
jeho zákonnosti z důvodů stěžovatelkou uvedených ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
a nezabýval se dalšími důvody, které stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila.
Krajskému soudu bylo doručeno podání stěžovatelky ze dne 24. 9. 2003, které bylo
označeno jako žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Tato žaloba byla sepsána zčásti
v jazyce českém a zčásti ji stěžovatelka sepsala vlastnoručně v jiném než českém jazyce.
Krajský soud přípisem ze dne 12. 11. 2003 vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení této výzvy předložila soudu překlad části svého podání, která byla psána v jiném
než českém jazyce, a současně ji upozornil, že nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno,
soud nebude k této části podání přihlížet. Tuto výzvu se však stěžovatelce nepodařilo doručit,
protože se v době doručování na adrese M., U S. 319, kam jí byla tato písemnost zaslána a kde
dočasně pobývala na propustce, již nezdržovala. Usnesením ze dne 5. 1. 2004, č. j. 55 Az
827/2003 – 16, krajský soud poté vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení
usnesení odstranila vady podání ze dne 24. 9. 2003 tak, že označí žalobní body, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje výroky napadeného rozhodnutí za
nezákonné nebo nicotné a uvede, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést.
Současně ji upozornil, že nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, soud řízení o jejím
podání odmítne. Stěžovatelka na tuto výzvu krajského soudu, která jí byla doručena do
vlastních rukou dne, nereagovala. Krajský soud proto její podání napadeným usnesením
odmítl.
Vzhledem k tomu, že s. ř. s. neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat
před soudem ve své mateřštině, je třeba za použití ustanovení §64 s. ř. s. postupovat podle
ustanovení §18 o. s. ř., podle kterého mají účastníci v občanském soudním řízení rovné
postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit
jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český
jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil účastníkovi
tlumočníka, nestačí pouze, že se jedná o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk,
ale současně musí potřeba ustanovit tlumočníka vyjít v řízení najevo.
V dané věci podle názoru Nejvyššího správního soudu potřeba ustanovit stěžovatelce
tlumočníka v řízení před krajským soudem vyšla najevo z obsahu její žaloby, jejíž část byla
sepsána v jiném než českém jazyce, přičemž stěžovatelka požádala soud o překlad této části
do českého jazyka. Jestliže krajský soud neznal část obsahu žaloby napsanou v jiném
než českém jazyce, nemohl dovodit, že žaloba neobsahuje náležitosti uvedené v §71 odst. 1
s. ř. s., neboť za tohoto stavu nebylo možno posoudit, zda je způsobilá projednání či je nutné
její doplnění.
Zásada rovnosti účastníků řízení formulovaná v ustanovení §18 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. je projevem ústavního principu rovnosti účastníků vyjádřeného v čl. 96 odst. 1
Ústavy a v čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování postupu
krajského soudu při realizaci tohoto práva uvedeného v ustanovení §18 o. s. ř., dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že tento pochybil, pokud neustanovil stěžovatelce
tlumočníka. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že část žaloby byla sepsána v českém
jazyce, neboť tato skutečnost sama o sobě nemůže ovlivnit závěr o splnění podmínek
uvedených v §18 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud tím, že stěžovatelce neustanovil tlumočníka,
ačkoliv tato potřeba vyšla v řízení najevo, nepostupoval v souladu s ustanovením §18 o. s. ř.,
což ve svých důsledcích znamená, že nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení v tomto
ustanovení zakotvenou.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu