ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.236.2004
sp. zn. 7 Azs 236/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky N. K.,
zastoupené JUDr. Jiřím Hradeckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou,
Máchova 8b, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 59 Az 16/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna JUDr. Jiřího Hradeckého, Ph.D., advokáta se sídlem v Jablonci nad Nisou,
Máchova 8b, se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán“), ze dne 14. 1. 2004, č. j. OAM-6585/VL-07-04-2003, byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, který byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadá rozhodnutí správního
orgánu v celém rozsahu a to pro jeho nezákonnost, neboť tento porušil ust. §3 odst. 4, §32
odst. 1, §46 a §34 odst. 1 správního řádu. Dále namítla, že zde není logická vazba mezi
rozhodnutím a podkladem pro ně. Stěžovatelka ocitovala čl. 53 Příručky postupů a kritérií
pro určování právního postavení uprchlíků. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci zpět k dalšímu řízení, přičemž současně požádala soud o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, nařízení veřejného soudního projednání věci dle ust. §30 a §138 o. s. ř.
a ustanovení tlumočníka do ukrajinského jazyka.
V podání nazvaném „doplnění kasační stížnosti“ ze dne 16. 6. 2004 uvedla,
že nezávisle na tom, zda správní orgán došel v napadeném rozhodnutí k závěru
o nedůvodnosti její žádosti o azyl, musel posoudit též přítomnost překážky vycestování podle
ust. §91 zákona o azylu. V případě stěžovatelčina návratu na Ukrajinu jí totiž ze strany jejího
otce hrozí nelidské a ponižující zacházení. Proto i soud měl otázku překážek vycestování
posoudit. Stěžovatelka se tedy domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i soudu, trpí
vadou a to dle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, v platném znění (dále jen s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí
k projednávání kasační stížnosti jednání.
S ohledem na konstrukci stížních bodů, které jsou pouze obecným poukazem
stěžovatelky na některá ustanovení správního řádu, která byla dle jejího názoru porušena, aniž
by upřesnila, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí správního orgánu
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení daných skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto
stěžovatelka nemůže v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sama neuvedla
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. Shodně se lze vyjádřit i o odkazu
stěžovatelky na Příručku postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nezabýval stížní
námitkou stěžovatelky spočívající v absenci posouzení překážek vycestování správním
orgánem, a to pro její novost.
S ohledem na ust. §109 odst. 1 s. ř. s. shledal Nejvyšší správní soud jako
nadbytečným požadavek stěžovatelky na nařízení veřejného projednání věci, a to vzhledem
ke konstrukci stížních námitek. Nadbytečným shledal i její návrh na ustanovení tlumočníka,
neboť s ohledem na ust. §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů, který se použije pro řízení ve s právním soudnictví přiměřeně
ve smyslu §64 a §120 s. ř. s., nebylo ve věci nařízeno jednání.
Za těchto okolností přezkoumal Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu v intencích ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neboť není jeho právem,
ale ani povinností vyhledávat za stěžovatelku stížní body. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí neshledal žádné vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených
důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 1000 Kč za jeden úkon právní služby – písemné podání
soudu týkající se věci samé a 75 Kč na úhradu hotových výdajů , v souladu s §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu