ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.254.2004
sp. zn. 7 Azs 254/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele E. B.,
zastoupeného JUDr. Michalem Benčokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám.
17, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. 5. 2004, č. j. 24 Az 1385/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna JUDr. Michalu Benčokovi, advokátu se sídlem v Praze 1, Václavské nám 17,
se nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 5. 5. 2003, č. j. OAM-1538/VL-07-P13-2003, nebyl stěžovateli
z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1 a 2, §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo
vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že došlo k pochybení správního
orgánu tím, že tento porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §34 odst. 1 správního řádu.
Dále namítal, že zde není logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Podotkl,
že je v zemi původu ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové
poměry trpí a podporuje. Domnívá se, že by na jeho případ bylo možno použít ust. §14
zákona o azylu. Odvolal se na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, přičemž dále
poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. V.
a V. Zdůraznil, že ho není možné nutit, aby se ve své zemi obrátil na policii, protože nikdo po
něm nemůže požadovat, aby se dobrovolně vystavoval persekuci. Poukázal rovněž na čl. 43 a
53 Příručky postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět
k dalšímu řízení, přičemž současně požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, nařízení veřejného soudního projednání věci dle ust. §30 a §138 o. s. ř.
a tlumočníka do ruského jazyka.
Správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém popřel oprávněnost
této stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i krajského soudu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Uvedl, že Příručka postupů a kritérií pro určování
právního postavení uprchlíků pro něj není závazná, neboť má pouze doplňující charakter.
Stěžovatel však nenaplňuje důvody uvedené v příručce a dále neprokázal souvislost mezi
citovaným rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a jeho případem. Správní orgán
navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 16. 4. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 30. 4. 2003 byl se stěžovatel em veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že ho v Rusku pronásledovali
vachabisté, kteří po něm pravidelně požadovali platit částky na podporu bojů v Abcházii.
Několikráte ho napadli a vydírali. V České republice by chtěl žít.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí
k projednávání kasační stížnosti jednání.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě neshledal.
S ohledem na konstrukci stížních bodů, které jsou pouze obecným poukazem stěžovatele
na některá ustanovení správního řádu, která byla dle jeho názoru porušena , aniž by upřesnil,
které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí správního orgánu v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení daných skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto stěžovatel nemůže
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily
důsledně skutečný stav věcí, pokud sám neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové
tvrzení svědčí.
Pokud stěžovatel ve své kasační stížnosti odkázal na dvě rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva, aniž by specifikoval, v čem se týkají jeho kauzy, Nejvyšší správní
soud k těmto odkazům nepřihlédl a to s ohledem na dispoziční zásadu, která ovládá celé
kasační řízení, ze které vyplývá, že Nejvyšší správní soud není oprávněn, ale ani povinen
dohledávat stížní body za stěžovatele, tedy v tomto případě hledat spojitost mezi judikáty
uvedenými stěžovatelem a souzenou věcí.
K námitkám stěžovatele týkajícím se čl. 43 a 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v Ženevě, společně
s tvrzením stěžovatele o jeho ohrožení na životě, se Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nevyjádřil, a to pro jejich novost.
S ohledem na ust. §109 odst. 1 s. ř. s. shledal Nejvyšší správní soud jako
nadbytečným požadavek stěžovatele na nařízení veřejného projednání věci, a to vzhledem
ke konstrukci stížních námitek. Nadbytečným shledal i návrh stěžovatele na ustanovení
tlumočníka, neboť s ohledem na ust. §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), který se použije pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ve smyslu §64 a §120 s. ř. s., nebylo ve věci nařízeno jednání.
Za těchto okolností přezkoumal Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu v intencích ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem
a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady
uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora
uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle
ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Ustanovený advokát však v dané věci neučinil žádný úkon právní služby
dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto Nejvyšší správní soud
rozhodl tak, že se mu žádná odměna nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu