ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.258.2004
sp. zn. 7 Azs 258/2004 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
V. H. N., zastoupeného JUDr. Danuší Koldovskou, advokátkou se sídlem v České Lípě,
nám. TGM 169, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 1. 4. 2004, č. j. 59 Az 200/2003 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 28. 11. 2003, č. j. OAM-5959/VL-20-05-2003, byla zamítnuta žádost
stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel stížní důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dál jen „s. ř. s.“). Uvedl, že správní orgán nezhodnotil řádně jeho osobní poměry
a při zevrubnějším přezkoumání mohl dospět k opačnému závěru. Připomněl, že je velmi
obtížné prokázat porušování lidských práv v individuálním případě. Domnívá se, že pokud
by byl podrobněji vyslechnut ke svým osobním poměrům, mohlo být rozhodnutí v jeho
prospěch. Navrhl zrušení rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i krajského soudu bylo vydáno v souladu s právními
předpisy. Uvedl, že při posuzování žádosti o azyl vychází správní orgán především z vlastní
výpovědi žadatele, který měl v průběhu správního řízení dostatečnou možnost se vyjádřit.
Pokud však tento nesdělí nic, co by mělo souvislost s důvody pro udělení azylu, nelze mu azyl
udělit. Dále se domnívá, že pokud je někdo ve svých právech krácen a je mu činěno příkoří,
dokáže o tomto, na rozdíl od stěžovatele, konkrétně a přesvědčivě hovořit. Navrhl zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 10. 11. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 20. 11. 2003 byl se stěžovatelem veden, ve vietnamském jazyce za účasti tlumočníka,
pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že ve Vietnamu měl ekonomické
problémy, neměl stálou práci a musel se starat o své rodiče. Se státními orgány, policií,
se soudy či jinými organizacemi ve své vlasti problémy neměl. Ve Vietnamu se ničeho
neobává. V České republice by chtěl pracovat a žít.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál ve spisu obsažený jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru
vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění skutkového závěru.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu
ani v rozhodnutí správního orgánu neshledal. Rozhodnutí obou orgánů plně vycházejí
ze spisového materiálu a byla vydána v souladu s právním řádem.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že správní orgán porušil povinnost zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci, Nejvyšší správní soud se s tímto nemůže ztotožnit, neboť
skutkový stav byl správním orgánem zodpovědně a řádně zjištěn, což je patrné ze správního
spisu. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikovaného pod č. 42/2003
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, „jestliže cizinec v řízení o udělení azylu
vůbec netvrdil, že je pronásledován či diskriminován ve smyslu ustanovení §12 zákona
o azylu, není posouzení politické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož
občanství cizinec má, nezbytné“. Tedy za situace, kdy stěžovatel ve správním řízení uvedl,
že důvodem pro podání jeho žádosti o azyl byly ekonomické problémy a snaha o legalizaci
pobytu, nemůže v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán se nevypořádal
s otázkou porušování lidských práv v jeho případě a nepřihlédl k jeho osobním poměrům.
K tomu Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že není právem, ale ani
povinností správního orgánu pomocí svých otázek „navádět“ stěžovatele tak, aby ve své
výpovědi uváděl azylově relevantní tvrzení. Naopak bylo povinností stěžovatele jako žadatele
o azyl uvést všechny skutečnosti, které by mohly mít na řízení o udělení azylu vliv. Řízení
o udělení azylu není a nikdy nebylo univerzálním prostředkem k získání legálního důvodu
k pobytu na území České republiky, nýbrž jedná se o zcela mimořádný institut sloužící
k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého
původu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu