ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.261.2004
sp. zn. 7 Azs 261/2004 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele A. P.,
zastoupeného Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu
623, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
17. 5. 2004, č. j. 52 Az 69/2003 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna Mgr. Jany Hladíkové, advokátky se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623,
se ur č uj e částkou 1075 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne
21. 9. 2001, č. j. OAM-9158/VL-20-06-2001, byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná dle ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), dále stěžovateli nebyl dle ust. §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování.
K rozkladu stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím Ministra vnitra (dále jen
„správní orgán“) ze dne 9. 12. 2002, č. j. OAM-432/AŘ-2002, a rozklad byl zamítnut.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozsudkem krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl kasační stížností z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že správní orgán se nezabýval prokázáním
skutečnosti, zda v jeho případě je Polsko třetí bezpečnou zemí a zda ho tedy lze za takovou
zemi považovat. V Polsku totiž působí baptisté a nelze se před nimi schovat. Z tohoto důvodu
nemohl v Polsku o azyl požádat. Správní orgán tak porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
správního řádu. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět
k dalšímu řízení, přičemž současně požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém popřel oprávněnost
této stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i krajského soudu bylo vydáno
v souladu s právními předpisy. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 15. 9. 2001 návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Dne
19. 9. 2001 byl se stěžovatelem veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že mu baptisté materiálně pomáhali
při studiích na univerzitě. Poté od něho začali požadovat peníze a vyhrožovali mu. Rozhodl
se tedy odjet, aby zachránil život sobě a své matce. Do České republiky přicestoval
přes území Polska. Na dotaz, z jakého důvodu nepožádal v Polsku o azyl, odpověděl,
že nevěděl, že v Polsku azyl existuje. Správní orgán se poté stěžovatele dotázal, zda
mu teoreticky něco bránilo v požádání o azyl v Polsku, přičemž stěžovatel odpověděl,
že myslí, že ne. Dále dodal, že již na Ukrajině se rozhodl požádat o azyl v České republice.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvedl jako právní důvody kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál ve spisu obsažený jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru
vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění skutkového závěru.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu
ani v rozhodnutí správních orgánů neshledal.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že správní orgán se nedostatečně zabýval
prokázáním skutečnosti, že i v jeho případě je Polsko bezpečnou třetí zemí. Nejvyšší správní
soud však k tomu uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí a ze správního spisu, jehož
součástí je i dokument nazvaný Hodnocení Polska jako bezpečné třetí země, vyplývá pravý
opak. Správní orgán se se stěžovatelem namítanou skutečností dostatečně vypořádal
a to i s přihlédnutím k faktu, že v průběhu správního řízení stěžovatel vůbec netvrdil, že o azyl
v Polsku nepožádal z důvodu obavy před baptisty. Naopak uvedl, že o této možnosti nevěděl
a že se již na Ukrajině rozhodl požádat o azyl právě v České republice. Zcela ve shodě
s krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele o jeho možném
ohrožení v Polsku za ryze účelové mající za cíl zvrátit pro stěžovatele nepříznivý výsledek
azylového řízení. Nejvyšší správní soud však v této souvislosti považuje za vhodné upozornit
na svou konstantní judikaturu, podle které je smysl azylového řízení založen na principu, že
cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má
o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve
a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody. Touto zemí je zpravidla
tzv. bezpečná třetí země ve smyslu ust. §2 zákona o azylu. Subjektivní právo na azyl
je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však
právem vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit
(viz např. judikát Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 18/2003 Sb. NSS). Z výše
uvedeného je zřejmé, že postup stěžovatele, který si cíleně vybral stát, ve kterém podá žádost
o udělení azylu, je v přímém rozporu s principy azylového řízení. Proto je tato námitka
stěžovatele nedůvodná.
Jestliže se stěžovatel v dalším omezil na pouhé citace zákonných ustanovení správního
řádu a soudního řádu správního, která byla dle jeho názoru porušena, aniž by upřesnil, které
konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí správního či soudního orgánu v odůvodnění
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení daných skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto stěžovatel nemůže
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily
důsledně skutečný stav věci, pokud sám neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové
tvrzení svědčí.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1000 Kč za jeden úkon právní
služby – písemné podání soudu týkající se věci samé a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu