ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.271.2004
sp. zn. 7 Azs 271/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Radana
Malíka a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele
I. M., zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou se sídlem v Černošicích, Školní 1238, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2004, č. j. 59 Az 574/2003 – 35,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2004, č. j. 59 Az 574/2003 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 7. 2004, č. j. 59 Az 574/2003 - 35, jímž bylo zastaveno řízení a současně rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud vyšel při svém rozhodování z toho, že řízení o žalobě proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 30. 4. 2003,
č. j. OAM-203/VL-10-JE02-2002, je třeba zastavit podle ustanovení §33 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), správně však podle ustanovení §47
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), za použití ustanovení §33 zákona o azylu, protože v průběhu řízení o žalobě
v době od 17. 12. 2003 do 1. 7. 2004 nebylo známo místo pobytu stěžovatele jako žalobce,
který nečinil základní procesní úkony a tato skutečnost po dobu 90 dnů bránila soudu vydat
rozhodnutí ve věci. Stěžovatel jako žalobce se totiž domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo
zrušeno shora uvedené rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 30. 4. 2003, jímž bylo zastaveno řízení o udělení azylu podle ustanovení §25 písm. d)
zákona o azylu, protože se stěžovatel, ač řádně předvolán, opakovaně nedostavil k pohovoru
dne 13. 3. 2003 a dne 18. 4. 2003, aniž svou neúčast omluvil, a na základě dosud zjištěných
skutečností nebylo možno rozhodnout. Stěžovateli se však nepodařilo opakovaně doručit
soudní písemnosti. Dne 29. 10. 2003 zjistil krajský soud z databáze Ministerstva vnitra,
že stěžovatel byl od 26. 6. 2003 hlášen k pobytu na adrese P. 5, R. 41, ubytovna, ale podle
sdělení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie,
jež bylo doručeno soudu dne 22. 12. 2003, byla tato ubytovna po povodních roku 2002
zrušena. Později byl stěžovatel hlášen k pobytu na adrese P. 5, B. 651/3, ale podle sdělení téže
součásti Policie České republiky, doručeného soudu dne 5. 5. 2004, se stěžovatel jako cizinec
na této adrese nezdržuje trvale, nýbrž pouze příležitostně, a pokus o zastižení, ani o schůzku
se nezdařil. Posléze pak dne 8. 6. 2004 vedoucí evidenčního odboru Ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie Praha a dne 24. 6. 2004 vedoucí oddělení cizinecké policie
Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha písemně soudu potvrdili, že
jiná adresa stěžovatele, než P. 5, B. 651/3, není známa. Se zřetelem k ustanovení §33 zákona
o azylu, podle něhož soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení
azylu a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci, dospěl krajský soud
k tomu, že je třeba řízení zastavit s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni stěžovatel
nesouhlasí se závěry krajského soudu, pokud tento soud dospěl k tomu, že řízení o žalobě
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 30. 4. 2003,
č. j. OAM-203/VL-10-JE02-2002, bylo nutno zastavit z důvodu uvedeného v ustanovení §33
zákona o azylu.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatnil důvod, který je uveden v ustanovení
§103 odst.1 písm. d) a e) s. ř. s., tedy, že usnesení krajského soudu o zastavení řízení
je nepřezkoumatelné a nezákonné. Především namítl, že toto usnesení je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť závěry soudu o rozhodných skutečnostech (stěžovatel nečinil
základní procesní úkony v době od 17. 12. 2003 do 1. 7. 2004 a tato skutečnost po dobu 90
dnů bránila soudu vydat rozhodnutí ve věci) nevyplývají z odůvodnění usnesení. Je tomu
tak proto, že z usnesení krajského soudu nelze zjistit, z jakého důvodu nezjištění pobytu
bránilo nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění usnesení nevyplývá,
které konkrétní procesní úkony stěžovatele měl krajský soud na mysli, a proto nelze
přezkoumat, zda jejich absence skutečně bránila rozhodnutí ve věci. Toto pochybení
je o to výraznější, že žaloba stěžovatele obsahovala všechny náležitosti, byla určitá
a srozumitelná a na jejím základě mohl soud pokračovat v řízení a rozhodnout. Stěžovatel
rovněž namítl, že v jeho případě nebyly naplněny zákonné podmínky ustanovení §33 zákona
o azylu. Je tomu tak proto, že na adrese P. 5, B. 651/3, kam se v rozhodné době přihlásil
k pobytu, také ve skutečnosti bydlel a bydlí i dosud. Jelikož je zaměstnán, mohlo se z důvodu
časové náročnosti jeho zaměstnání pouze stát, že nebyl na uvedené adrese zastižen. Rozhodně
se však nezdržoval, resp. nebydlel na jiném místě. S ohledem na skutečnost, že z usnesení
krajského soudu nevyplývají data pokusů o doručení soudních písemností a pokusů o
zastižení či o schůzku, nemůže se stěžovatel k této záležitosti blíže vyjádřit. Zásadně však
není možné přehlédnout, že podle ustálené soudní praxe platí, že o neznámý pobyt určité
osoby se nemůže jednat tam, kde je tato osoba nepřítomna jen po omezenou dobu, a to i když
během této omezené kratší doby není její adresa přesně známa. Krajský soud však v rozporu
s uvedeným dospěl k závěru, že místo pobytu stěžovatele nelze zjistit, a to pouze na základě
sdělení, že na hlášené adrese pobytu se stěžovatel zdržuje příležitostně a že jiná adresa jeho
pobytu není cizinecké policii známa. Tento soud ale nevznesl již dotaz za účelem objasnění
toho, co se rozumí příležitostným pobytem a zejména, kdo poskytl takovou informaci.
Šetření, které provedl krajský soud za účelem zjištění pobytu stěžovatele, tak nemohlo být
dostačujícím podkladem pro spolehlivý závěr o tom, že místo pobytu stěžovatele nelze zjistit.
Krajský soud rovněž přehlédl, že rozhodnou skutečností pro aplikaci ustanovení §33 zákona
azylu je nemožnost zjištění místa pobytu a nikoliv jeho neznalost. Přesto však tento soud
hovoří v odůvodnění svého usnesení o tom, že místo pobytu stěžovatele nebylo známé a toto
zjištění vzal chybně za základ svého postupu podle ustanovení §33 zákona o azylu. Navíc
ovšem ani tvrzená skutečnost, že údajně nebylo možné zjistit pobyt stěžovatele, nebránila bez
dalšího rozhodnout ve věci. V tom případě mohl krajský soud stěžovateli ustanovit
opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s. a nikoliv nečinně čekat na
uplynutí 90 denní lhůty, aby měl příležitost formálně aplikovat ustanovení §33 zákona
o azylu. Teprve v případě, že by řádně a včas ustanovený opatrovník nebyl schopen činit
úkony ve věci nezbytné pro projednání podané žaloby a pro rozhodnutí soudu o věci samé,
přicházela by v úvahu aplikace ustanovení §33 zákona o azylu.
Stěžovatel jako cizinec současně požádal i o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, protože v opačném případě by návrat do země původu byl pro něho velmi těžký.
Veškeré jeho vazby k domovské zemi byly totiž zeslabeny nebo úplně zanikly,
kdežto na území České republiky má vytvořeno zázemí a podmínky pro řádný a důstojný
život. Bezodkladné vycestování by proto pro něho znamenalo nenahraditelnou újmu. Přiznání
odkladného účinku se navíc nemůže dotknout práv třetích osob a nebylo by ani v rozporu
s veřejným zájmem.
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, v písemném vyjádření
ke kasační stížnosti uvedlo, že se k tomuto opravnému prostředku nebude vyjadřovat
a odkázalo na obsah správního spisu. Neshledalo však důvody pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal z podnětu podané kasační stížnosti napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2004, č. j. 59 Az 574/2003 - 35, při vázanosti
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti ( §109 odst. 2, 3
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky ze dne 30. 4. 2003, č. j. OAM-203/VL-10-JE02-2002, bylo zastaveno
řízení o udělení azylu stěžovateli podle ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu,
protože ten se jako žadatel o udělení azylu, ač řádně předvolán, opakovaně nedostavil
k pohovoru dne 13. 3. 2003 a dne 18. 4. 2003, aniž svou neúčast omluvil, a na základě
do té doby zjištěných skutečností nebylo možno ve věci rozhodnout. Stěžovatel v žalobě proti
tomuto rozhodnutí, kterou datoval dnem 25. 6. 2003, zcela obecně uvedl, že správní orgán
v předchozím řízení porušil některá ustanovení správního řádu, a to konkrétně ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46. V důsledku těchto pochybení je pak správní
rozhodnutí nezákonné, protože nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci, následkem
toho byla i nesprávně posouzena žádost o udělení azylu, důkazy, které byly opatřeny
za účelem vydání rozhodnutí, byly neúplné a znemožňovaly správně usuzovat na skutkové
i právní otázky důležité pro rozhodnutí, které tak ani nevyplývá ze zjištěných podkladů.
Uvedl, že Moldavsko opustil z důvodů obav o svůj život a že pokud po podání žádosti
o udělení azylu bydlel v soukromí, vždy se řádně přihlásil na příslušné součásti cizinecké
policie a správnímu orgánu též hlásil tuto adresu jako adresu pro doručování. Stěžovatel
konkrétně namítl, že nemůže souhlasit s tvrzením správního orgánu, že se opakovaně,
bez řádné omluvy, nedostavil k provedení pohovoru. V rozhodné době byl přihlášen na adrese
Ch., H. 3, ubytovna, ale ani jedna výzva k pohovoru mu na tuto adresu nebyla doručena.
Krajský soud dne 29. 10. 2003 zjistil v databázi Ministerstva vnitra, že se stěžovatel měl od
26. 6. 2003 zdržovat na adrese P. 5, R. 41, ubytovna. Na tuto adresu proto doručoval do
vlastních rukou stěžovateli usnesení ze dne 22. 9. 2003, č. j. 59 Az 574/2003 - 12, kterým byl
zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce, vyjádření žalovaného a výzvu s poučením dle
ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., ale tato zásilka byla dne 5. 11. 2003 doručovatelem uložena,
adresátem nevyzvednuta a dne 24. 11. 2003 vrácena odesílateli. Po žádosti krajského soudu o
doručení uvedených písemností na příslušnou součást cizinecké policie sdělil dne
17. 12. 2003 odbor pátrání a kontroly pobytu Oblastního ředitelství služby cizinecké a
pohraniční policie Praha tomuto soudu, že požadované písemnosti nebylo možno doručit,
protože ubytovna je po povodních v roce 2002 zrušena. Krajský soud proto znovu doručoval
již uvedené písemnosti stěžovateli na adresu P. 6, Š. 59/3, avšak i tato zásilka byla dne
31. 12. 2003 doručovatelem uložena, adresátem nevyzvednuta a dne 19. 1. 2004 vrácena
odesílateli. Po další žádosti krajského soudu o doručení uvedených písemností stěžovateli na
příslušnou součást cizinecké policie ze dne 27. 1. 2004, pokusu tohoto soudu o doručení
těchto písemností stěžovateli na adresu P. 5, B. 651/3, dne 8. 3. 2004 (zásilka byla poštou
vrácena dne 11. 3. 2004, že adresát je na této adrese neznámý) a opětovné žádosti krajského
soudu o doručení předmětných písemností stěžovateli na adresu P. 5, B. 651/3,
prostřednictvím cizinecké policie ze dne 7. 4. 2004, byl dne 5. 5. 2004 doručen krajskému
soudu záznam policisty Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha bez
data, že „při opakovaném šetření v místě bydliště výše uvedeného cizince v ranních,
odpoledních i večerních hodinách nebyl zastižen. Bylo hovořeno s ubytovatelkou paní A. Š.,
která sdělila, že cizinec se na této adrese zdržuje příležitostně. Sjednala nám s ním schůzku,
na kterou se nedostavil“. Nedoručené písemnosti již uvedené byly současně vráceny. Krajský
soud pak v úředním záznamu ze dne 10. 5. 2004 konstatuje, že od 19. 1. 2004 nelze zjistit
místo pobytu stěžovatele a tato skutečnost brání rozhodnutí ve věci. Po zjištění u evidenčního
odboru Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (na základě žádostí ze dne
14. 5. 2004 a ze dne 2. 6. 2004) ze dne 21. 5. 2004 a ze dne 8. 6. 2004 a u Oblastního
ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 24. 6. 2004, že I. M. je hlášen
k pobytu na adrese P. 5, B. 651/3, u A. Š., vydal Krajský soud v Plzni dne 19. 7. 2004 pod
č. j. 59 Az 574/2003 - 35, usnesení o zastavení řízení, jež je napadeno kasační stížností.
Podle ustanovení §33 zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo
pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce) a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů
rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li
tak tento nebo zvláštní zákon.
Úkolem Nejvyššího správního soudu při přezkumu usnesení zastavujícího řízení
o žalobě v azylové věci je zde pouze posoudit, zda krajský soud dostatečně zjistil všechny
skutečnosti podstatné pro zjištění místa pobytu stěžovatele a zda postupoval v souladu
s těmito zjištěními. K tomuto posouzení je však třeba, aby z napadeného rozhodnutí bylo
zřejmé, jakým způsobem v tomto směru krajský soud postupoval, které skutečnosti vzal
za prokázané a ze kterých skutečností vycházel pro svůj závěr o tom, že podmínky ustanovení
§33 zákona o azylu byly splněny.
V posuzované věci však všechny tyto skutečnosti nelze z odůvodnění napadeného
usnesení zjistit, neboť v uvedeném usnesení krajský soud omezil svůj právní závěr o nutnosti
zastavit řízení pouze na konstatování, že „v průběhu řízení o žalobě v době od 17. 12. 2003
do 1. 7. 2004 nebylo známo místo pobytu žalobce, který nečinil základní procesní úkony
a tato skutečnost po dobu 90 dnů bránila soudu vydat rozhodnutí ve věci“.
Z ustanovení §33 zákona o azylu vyplývá, že soud řízení zastaví, jsou-li současně
splněny dvě zákonné podmínky. První podmínkou je prokázaná skutečnost, že nelze zjistit
místo pobytu žadatele o udělení azylu ( žalobce), a druhou podmínkou je to, že tato skutečnost
brání po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že krajský soud vyvinul požadované úsilí ke zjištění místa
pobytu stěžovatele a podle odůvodnění napadeného usnesení zjistil, že od 27. 1. 2004 měl být
stěžovatel hlášen na adrese P. 5, B. 651/3, u A. Š. a podle zprávy policisty Oblastního
ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha bez data, která však došla krajskému
soudu dne 5. 5. 2004, i to, že se stěžovatel na této adrese podle ubytovatelky A. Š. zdržuje,
byť příležitostně.
Nejvyšší správní soud má za to, že právě toto zjištění mělo být výchozím
předpokladem pro posouzení toho, zda z něho lze dovodit, že „nelze zjistit místo pobytu
žadatele o udělení azylu“.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je však nemožnost zjistit místo pobytu
žadatele o udělení azylu (§33 zákona o azylu) dána jen tam, kde krajský soud vyvíjel
požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele (zjištění hlášeného místa pobytu v evidenci
cizinecké a pohraniční policie, doručení soudních písemností soudním doručovatelem
nebo orgány justiční stráže, prostřednictvím držitele poštovní licence nebo příslušného
policejního orgánu, apod.) a přes toto úsilí a případné další pátrání v příslušných evidencích,
např. úřadů práce, Rejstříku trestů, Vězeňské služby, pobyt žadatele nebyl zjištěn a zůstal
zcela neznámý.
O takovou věc zde však nešlo.
Krajskému soudu je třeba především vytknout nepřípustně extenzivní výklad
zákonného pojmu „nelze zjistit místo pobytu žadatele“, jež je jedním z předpokladů aplikace
ustanovení §33 zákona o azylu. Krajský soud totiž chybně ztotožňuje nemožnost zjistit místo
pobytu žadatele s neznalostí místa pobytu žadatele, které fakticky staví do jedné roviny
a v neznalosti momentálního místa pobytu bez dalšího spatřuje jednu ze zákonných podmínek
pro zastavení řízení dle §33 zákona o azylu. Rozhodnou skutečností pro aplikaci ustanovení
§33 zákona o azylu a pro zastavení řízení však není neznalost místa pobytu stěžovatele,
ale nemožnost zjištění místa pobytu žadatele o udělení azylu, která předpokládá vyvinutí
určitého intenzivního úsilí ke zjištění místa pobytu, jež ovšem nepřineslo žádoucí, resp. vůbec
žádný výsledek. Tento nesprávný názor krajského soudu pak nalezl odraz v tom, že tento soud
vyvodil ze zjištěných skutečností vadné a předčasné právní závěry. Krajský soud nehodnotil
skutečnosti vyplývající ze zprávy policisty Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Praha bez data, která došla krajskému soudu dne 5. 5. 2004, podle
své úvahy, a to ani jednotlivě, ani v jejich vzájemné souvislosti. Z této zprávy policisty,
jejíž obsah je uveden výše, nevyplývá kolikrát nebyl stěžovatel na této adrese policisty
zastižen (opakovaně může znamenat i dvakrát), není v ní ani rozvedeno, co do četnosti,
co se rozumí příležitostným pobytem stěžovatele v bytě na této adrese a zejména z ní vůbec
nevyplývají důvody nepřítomnosti stěžovatele, např. v důsledku jeho zaměstnání mimo
bydliště. To vše bylo možno objasnit výslechem ubytovatelky A. Š. a policisty, který prováděl
prošetřování pobytu stěžovatele na adrese P. 5, B. 651/3. Se zřetelem k tomu má Nejvyšší
správní soud za to, že místo pobytu žadatele ve smyslu ustanovení §33 zákona o azylu bylo
zjištěno (P. 5, B. 651/3, kde se zdržuje příležitostně) a z tohoto důvodu již nemohlo jít ani o
neznámé místo pobytu stěžovatele. O takové místo pobytu totiž nemůže jít tam, kde je osoba
nepřítomna v bytě jen po omezenou kratší dobu a po tuto dobu není místo jejího faktického
pobytu přesně známo. Tak je tomu zejména v případech zaměstnání, jež jsou vzdálená od
místa bydliště. O tom svědčí ostatně i to, že stěžovatel krátce po vydání a rozeslání
napadeného usnesení krajského soudu ze dne 19. 7. 2004 se dostavil k tomuto soudu, kde dne
19. 8. 2004 toto usnesení osobně převzal.
Nejvyšší správní soud podotýká, že devadesátidenní lhůtu uvedenou v §33 zákona
o azylu není možno počítat od data, kdy věc krajskému soudu napadla, ale až od data,
kdy poprvé vyšla najevo skutečnost, že místo pobytu žadatele o udělení azylu nelze zjistit,
pokud se tato skutečnost posléze ukáže pravdivou i ve světle ostatních provedených důkazů
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 12/2004).
Z napadeného usnesení krajského soudu nelze přezkoumatelně seznat, z jakého důvodu
nezjištění místa pobytu stěžovatele, resp. tvrzené neznámé místo jeho pobytu od 17. 12. 2003
do 1. 7. 2004, bránilo nejméně po dobu 90 dnů soudu vydat rozhodnutí ve věci. Krajský soud
v tomto směru pouze uvedl, že stěžovatel „nečinil základní procesní úkony“; jaké konkrétní
procesní úkony měl krajský soud na mysli však z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá
a nelze proto ani přezkoumat, zda jejich absence bránila rozhodnutí ve věci, jak to požaduje
ustanovení §33 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni je opodstatněná
z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů (§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.) a z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení (§103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.), proto toto usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst.1 s. ř. s.)
V tomto řízení bude krajský soud vycházet ze závěrů Nejvyššího správního soudu,
které jsou vysloveny v tomto zrušovacím rozsudku, a musí znovu posoudit, zda byly či nebyly
splněny zákonné podmínky pro postup ve smyslu §33 zákona o azylu ve spojení
s ustanovením §47 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, protože usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí ( §110 odst. 2, věta první, s.ř.s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu