ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.274.2004
sp. zn. 7 Azs 274/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatelky L.
N., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, za
účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. 6. 2004, č. j. 24 Az 1846/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 29. 7. 2003, č. j. OAM-3465/VL-07-16-TZ-2003, byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítla stěžovatelka důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že důvodem, pro který opustila Ukrajinu, bylo
pronásledování člověkem, který při autonehodě usmrtil jejího bratra a který jí vyhrožuje
unesením jejího syna a zabitím. Vzhledem k okolnosti, že se tak děje i přes pomoc ukrajinské
policie, naplnila tak zákonnou dikci pojmu „pronásledování“ dle ust. §2 odst. 6 zákona
o azylu. Krajský soud se dle jejího názoru nedostatečně vypořádal o otázkou, zda byly
v daném případě splněny zákonné podmínky pro udělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu.
Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Dále
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003,
a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02. Navrhl nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a její zamítnutí.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatelka podala dne 19. 7. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Dne
24. 7. 2003 byl se stěžovatelkou veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, ze kterého
byl vyhotoven protokol. Stěžovatelka uvedla, že opilý řidič, který před jejíma očima zabil
jejího bratra, ji začal pronásledovat, neboť byla svědkem. Vyhrožoval jí, že jí vezme syna,
spálí dům, obtěžoval její matku. Z Ukrajiny odjela proto, aby nechal její matku a syna
na pokoji. Bojí se tam vrátit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu, ve znění platném pro projednávanou věc,
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítala, že již v žádosti o udělení azylu uvedla
skutečnosti svědčící o tom, že byla na Ukrajině pronásledována. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že pod pojem pronásledování dle zákona o azylu nelze zahrnout výhrůžky
soukromých osob, neboť stěžovatelka netvrdila, že by tyto skutečnosti souvisely s jejím
uplatňováním politických práv či svobod či s některou z forem diskriminace. Azylově
relevantní důvod nevyplývá ani z vlastního prohlášení stěžovatelky, ani z důkazů, které byly
soustředěny správním orgánem. Stěžovatelka ve své vlasti nezastávala žádné politické názory,
pro které by byla pronásledována, tím méně ze strany některé složky státní moci. Stejně
tak tu není dána obava z pronásledování z některého azylově relevantního důvodu. Nad rámec
výše uvedeného je třeba podotknout, že z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu ze dne 24. 7. 2003 vyplynulo, že se stěžovatelka obrátila se žádostí o pomoc
ve výše zmíněné situaci na orgány policie a na soud, přičemž soudní řízení neproběhlo, neboť
stěžovatelka nedoložila patřičný důkazní materiál.
Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout, že azyl
je už historicky právním institutem, kterým nositel jedné svrchované moci (v moderní době
nositel státní suverenity, tedy stát) poskytuje svou ochranu někomu, kdo se nachází
pod jurisdikcí jiné státní svrchovanosti, kterou (a právě jí) je bezprávně ohrožen na svobodě,
zdraví, životě nebo jiných základních hodnotách. Nejvyšší správní soud proto již opakovaně
vyložil ve své konstantní judikatuře, že pojem „pronásledování“ v sobě obvykle zahrnuje
aktivitu státní moci (exekutivní nebo soudní), pod jejíž svrchovaností se stěžovatel nachází
obvykle jako její státní občan, nepřípustnou z hlediska lidských práv, popřípadě záměrnou
či objektivně vynucenou pasivitu státní moci domovského státu, která představuje přímou
nebo nepřímou podporu pronásledování nepohodlných jedinců někým jiným.
K dalším stížním bodům stěžovatelky Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu