ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.6.2005
sp. zn. 7 Azs 6/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky U. D., zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Brně, Bašty 2, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2004,
č. j. 28 Az 24/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2004,
č. j. 28 Az 24/2004 - 24, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 14. 1. 2004, č. j. OAM-6001/VL-07-K04-2003,
jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v případě stěžovatelky bylo prokázáno,
že důvodem žádosti o azyl byly její problémy osobního a ekonomického charakteru a snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky. Stěžovatelka není pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod, ani jí nehrozí pronásledování z důvodu rasy,
národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro její politické
přesvědčení. Rozhodnutí ministerstva o neudělení humanitárního azylu je v souladu
se zákonem, neboť ministerstvo mělo dostatek podkladů pro rozhodnutí ve smyslu
§14 zákona o azylu a krajský soud neshledal překročení mezí správního uvážení ani libovůli
v jeho rozhodnutí. Žádná z podmínek pro přiznání překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu nebyla stěžovatelkou tvrzena ani ministerstvem či krajským soudem zjištěna, a proto
bylo v souladu se zákonem rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka
vycestování. Ministerstvo dostatečně zjistilo skutkový stav pro posouzení udělení azylu
stěžovatelce, napadené správní rozhodnutí je v souladu se zákonem, a krajský soud neshledal
ani vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného správního rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost
v níž namítala, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejím tvrzením ohledně porušení
právních norem procesní povahy, když pouze obecně uvedl, že neshledal žádné procesní
pochybení ze strany ministerstva. Dále krajský soud uvedl, že ministerstvo správně určilo
důvody, které vedly stěžovatelku k podání žádosti o udělení azylu, a že tyto důvody
nekorespondují s §12 zákona o azylu. Stěžovatelka je však toho názoru, že se tedy v tomto
případě mělo ministerstvo důkladněji zabývat tím, zda nejsou splněny podmínky udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Porušení správního řádu spatřovala v tom,
že se ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně zabývalo situací osamělých
žen v zemi jejího původu. Ministerstvo tímto porušilo svou povinnost zabývat se svědomitě
a odpovědně každou věcí a dále porušilo povinnost řádně a přesvědčivě odůvodnit
své rozhodnutí. Důsledkem jednání ministerstva je pak porušení §14 zákona o azylu,
kdy jí nebyl přiznán humanitární azyl. Proto se domáhala zrušení napadeného rozsudku
a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. K námitkám
týkajících se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu odkázalo na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, a to jmenovitě na rozsudky sp. zn. 2 Azs 65/2003 a 3 Azs 12/2003.
Ministerstvo neshledalo v případě stěžovatelky žádné důvody hodné zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Nepříznivá ekonomická situace
ani snaha o legalizaci pobytu na území České republiky není azylově relevantním důvodem.
Z výše uvedených důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitku stěžovatelky, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejím tvrzením
ohledně porušení právních norem procesní povahy, považuje Nejvyšší správní soud
za nedůvodnou. Stěžovatelka v žalobě namítala, že se ministerstvo nezabývalo její žádostí
o udělení azylu odpovědně a svědomitě, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
ji nepřesvědčilo o jeho správnosti a správnosti postupu ministerstva a toto se v něm
nevypořádalo se všemi provedenými důkazy, čímž porušilo §3 odst. 3 a §47 odst. 3
správního řádu, ale toto své obecné tvrzení nijak nekonkretizovala. Stěžovatelka tak pouze
obecně namítala nezákonnost správního rozhodnutí, aniž by ke svým tvrzením o porušení
citovaných ustanovení uvedla konkrétní argumentaci. Protože krajský soud je v souladu s §75
odst. 2 s. ř. s. vázán žalobními body, přezkoumal napadené správní rozhodnutí v rozsahu
vymezeném v žalobě a dospěl k závěru, že ministerstvo dostatečně zjistilo skutkový stav
pro posouzení udělení azylu stěžovatelce, že napadené správní rozhodnutí je v souladu
se zákonem a že nebyly shledány ani vady správního řízení, které předcházelo vydání
napadeného správního rozhodnutí. Krajský soud tedy zcela správně přezkoumal žalobou
napadené správní rozhodnutí pouze z hlediska, zda se ministerstvo zabývalo žádostí
stěžovatelky odpovědně a svědomitě, zda je napadené správní rozhodnutí v souladu
se zákonem a zda mělo ministerstvo dostatek podkladů pro zjištění skutečného stavu věci,
aniž by se musel těmito podklady věcně zabývat.
Námitka stěžovatelky, že se ministerstvo nedostatečně zabývalo situací osamělých
žen v zemi jejího původu, je podle Nejvyššího správního soudu nepřípustná. Porovnáním
obsahu žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatelka
neuplatnila v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáno, ač tak učinit
mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Podle §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Smysl institutu humanitárního azylu spočívá v tom, poskytnout správnímu orgánu
možnost udělit azyl i v situacích, kdy není naplněn žádný z taxativně uvedených důvodů
v §12 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neudělit. Správní orgán
tak může podle §14 zákona o azylu rozhodnout za použití správního uvážení o udělení azylu
z humanitárních důvodů nejen v případech, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce
postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i v případech,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní
nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení.
Jak vyplynulo ze správního spisu, ministerstvo v řízení zkoumalo, zda v případě
stěžovatelky byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospělo k závěru, že tomu
tak není. Udělení humanitárního azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí diskrečního oprávnění
správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů. Protože ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo
jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich samo nevyvodilo důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když
stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sama neuváděla. Samotná skutečnost, že stěžovatelka měla ve vlasti
ekonomické problémy není skutečností zakládající důvod pro udělení humanitárního azylu.
Žádné jiné důvody stěžovatelka neuvedla ani je nebylo možno v průběhu správního řízení
z žádných jiných skutečností dovodit.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu