ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.90.2005
sp. zn. 7 Azs 90/2005 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele
Ch. A., zast. JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 11. 2004, č. j. 5 Az 182/2003 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2004,
č. j. 5 Az 182/2003 - 57, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že je třeba zamítnout
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 6. 8. 2003, č. j. OAM-2820/VL-10-P01-2000, jímž stěžovateli nebyl udělen azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a současně rozhodnuto tak, že se na něho nevztahuje překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Městský soud v Praze nejprve dospěl k tomu, že v řízení nebyl prokázán žádný
z důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu, které se týkají
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Městský soud v Praze vyšel z toho, že důvodem, pro který bylo se stěžovatelem
vedeno azylové řízení, byl ozbrojený konflikt na území Čečenska, spojený s nedodržováním
lidských práv a trýzněním ruskými vojáky. Správní orgán se však v odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi důvody, které stěžovatel uvedl v žádosti o udělení
azylu, a opodstatněně dospěl k závěru, že je nelze uznat jako azylově relevantní.
Za pronásledování ve smyslu zákona o azylu se totiž považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovýmto jednáním. O takový
případ zde nešlo. Především příběh stěžovatele o účasti v první rusko-čečenské válce
a trýznění stěžovatele ruskými vojáky pro pomoc čečenským bojovníkům nepůsobí
přesvědčivě. Stěžovatel rozhodné skutečnosti netvrdil od samého počátku a přizpůsoboval
je vyvíjející se důkazní situaci. Přes složitost situace v Čečensku je z objektivních zpráv
(stanovisko UNHCR z února 2003 a informace z databáze ČTK) zřejmé, že se válečná situace
zklidnila, uprchlíci se vrací zpět a byla přijata i široká amnestie pro účastníky čečenských
bojů. Stěžovatel tedy není a nebyl vystaven většímu nebezpečí, než hrozí jiným obyvatelům
Čečenska.
Městský soud v Praze neshledal ani důvody pro udělení azylu stěžovateli podle
ustanovení §13 odst. 1, 2 zákona o azylu, protože stěžovatel není rodinným příslušníkem
osoby, které by byl v České republice udělen azyl.
Městský soud v Praze souhlasil se správním orgánem i v tom, že v řízení nebyly
zjištěny důvody pro udělení azylu stěžovateli podle ustanovení §14 zákona o azylu. Správní
orgán uvážil možnost udělení humanitárního azylu, na který není právní nárok, avšak důvody
zvláštního zřetele hodné pro tento postup u stěžovatele neshledal. Městský soud v Praze
nemohl tuto úvahu přezkoumávat z toho důvodu, že mu takový přezkum nepřísluší. Městský
soud v Praze proto pouze posuzoval, zda správní orgán v tomto směru soustředil všechny
podklady, které mu umožňovaly o této otázce správně rozhodnout, a zda jeho závěr není
s tímto podkladem v logickém rozporu. Takové pochybení však shledáno nebylo.
Městský soud v Praze neshledal pochybení správního orgánu ani pokud
jde o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, protože
stěžovatel nenáležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážku vycestování.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel uplatnil
důvody k podání tohoto mimořádného opravného prostředku, které jsou uvedeny v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel tvrdí, že je zastáncem politického názoru (nezávislosti Čečenské republiky),
který vedl k rozpoutání dvou válek mezi Ruskou federací a Čečenskem. Se zřetelem k tomu
proto postačí v dnešní Ruské federaci, resp. na území Čečenska, aby v důsledku pouhé
příslušnosti k čečenskému národu byl ohrožen na životě. Z tohoto důvodu namítl, že tento
fakt měl být posuzován Městským soudem v Praze jako důvod pro udělení azylu podle
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Pokud tak Městský soud v Praze neučinil, nedostál
své přezkumné povinnosti, rozhodl v rozporu s ustanovením §12 písm. b) zákona o azylu,
a proto je uplatňován důvod k podání kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Stěžovatel namítl i to, že přes konstatování o velkém nárůstu počtu žadatelů o udělení
azylu z Čečenska a o obtížnosti se získáváním informací z této oblasti se správní orgán
spokojil se zprávami o situaci pocházejícími v převážné míře ze zdrojů Ruské federace (tedy
státu, který provádí na území Čečenska de facto genocidní operace proti čečenskému národu
a stejně tak pronásleduje Čečence i na svém zbylém území) a nijak nepřihlédl ke zprávám
z jiných zdrojů (nevládní organizace, novinářské prameny, apod.). Pokud za této situace
Městský soud v Praze nezrušil napadené správní rozhodnutí, rozhodl v rozporu s ustanovením
§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a je tak dán důvod k podání kasační stížnosti uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze
pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) v tom, že tento soud nevyvodil žádné
závěry z toho, že správní orgán si nevyžádal pro své rozhodování aktuální informace o stavu
v Čečensku z jiných zdrojů, než ze zdrojů Ruské federace, která je ve válečném stavu
s Čečenskem. Pokud by tak učinil, zjistil by z internetového serveru P. W. ze dne 23. 6. 2004,
a to podle tvrzení renomované mezinárodní organizace A. I., že v Čečensku jsou systematicky
porušována lidská práva, což bylo zjištěno na základě monitorovací návštěvy Čečenska
a Ingušska, která proběhla 12. až 19. června 2004. Situace v Čečensku tedy není taková,
za jakou se ji pokouší vydávat správní orgán. Významní mezinárodní politici tento názor sdílí,
násilně a proti vůli obyvatel probíhá zavírání uprchlických táborů v Ingušsku a únosy, boje,
popravy a msty na obou stranách konfliktu jsou zcela běžné.
Stěžovatel současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek, protože výkon rozhodnutí by znamenal pro něho nenahraditelnou újmu
a odkladný účinek se nedotkne nabytých práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným
zájmem.
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, v písemném vyjádření
ke kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele i na obsah vydaného správního rozhodnutí. To, že stěžovatel je čečenské
národnosti, není bez dalšího důvodem udělení azylu v České republice, protože každý případ
se posuzuje individuálně. Správní orgán podrobně přezkoumal tvrzení stěžovatele a dospěl
k závěru, že jím tvrzené skutečnosti nelze podřadit azylově relevantním důvodům. Svůj závěr
pak správní orgán podložil věrohodnými informacemi o zemi původu. Městský soud v Praze
proto rozhodl v souladu se zákonem, když nedůvodnou žalobu zamítl. K přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti správní orgán neshledává důvody a současně navrhl zamítnutí tohoto
mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 5. 11. 2004, č. j. 5 Az 182/2003 - 57, při vázanosti rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a jelikož
sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou námitku kasační stížnosti,
v níž stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze nedostál své přezkumné povinnosti a rozhodl
v rozporu s ustanovením §12 písm. b) zákona o azylu, pokud nevzal zřetel na to,
že stěžovatel je zastáncem politického názoru (nezávislosti Čečenské republiky), který vedl
k rozpoutání dvou válek mezi Ruskou federací a Čečenskem, a že vzhledem k tomu proto
postačí v dnešní Ruské federaci, resp. na území Čečenska, aby v důsledku pouhé příslušnosti
k čečenskému národu byl ohrožen na životě.
Z uvedené námitky kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel vytýká Městskému soudu
v Praze nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ( §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.). Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný
právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud takovou nezákonnost neshledal.
Podmínkou pro udělení azylu cizinci je skutečnost, že bylo přiměřeným způsobem
prokázáno, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (§12 písm. a)
zákona o azylu) nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvody rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště (§12 písm. b) zákona o azylu). Za pronásledování
se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo
jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním ( §2 odst. 5 zákona o azylu).
Stěžovatel jako důvod opuštění vlasti uvedl válečný konflikt na území Čečenska,
zadržování a trýznění ruskými vojáky a tzv. začistky.
Správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí a Městský soud v Praze v kasační
stížností napadeném rozsudku vyslovily pochybnosti o pravdivosti a přesvědčivosti
stěžovatelova příběhu ve vztahu k azylově relevantním důvodům.
Správní orgán poukázal na to, že stěžovatel v žádosti ani ve vlastnoručně psaném
prohlášení nehovoří o tom, že by pomáhal čečenským bojovníkům či že by byl zadržován
a trýzněn ruskými vojáky v nějaké díře, toto uvedl až v pohovoru.
Městský soud v Praze též poukázal na to, že stěžovatel v protokolu uvedl, že byl
po dobu první rusko-čečenské války doma a že za ním neustále chodili ruští vojáci, kteří
ho jednou za to, že dával bojovníkům jídlo a léky, sebrali a trýznili v díře. Toto tvrzení
ale nebylo obsahem vlastnoručně psaného prohlášení, ani návrhu na zahájení azylového
řízení, kde stěžovatel neuvedl nic o tom, že by pomáhal bojovníkům a byl trýzněn.
Tím ovšem byla zpochybněna i pravdivost potvrzení ze dne 3. 12. 1995 o zadržení
pro podezření ze styku ze zločinnými organizacemi a ze dne 10. 11. 1996 o vedení v evidenci
Státního výboru pro záležitosti účastníků rusko-čečenské války 1994 - 1996. Tato potvrzení
totiž nebyla předložena již v rámci azylového řízení, ale až v řízení před soudem, a stěžovatel
o jejich držbě nehovořil ani v prohlášení, v návrhu na zahájení řízení a dokonce
ani v pohovoru, ačkoliv by jinak mohly podpořit jeho tvrzení. Ostatně stěžovatel nevysvětlil
rozumným způsobem ani rozpor spočívající v tom, že při pohovoru tvrdil, že byl v době první
rusko-čečenské války doma a pak předložil potvrzení ze dne 10. 11. 1996 o vedení v evidenci
účastníků této války. Tvrzení stěžovatele, že se při pohovoru v České republice bál mluvit
pravdu, je málo věrohodné. Rozporné údaje uváděl stěžovatel i pokud jde o okolnostech
opuštění Čečenska, pobytu na území Ingušska a v N., kde čekal na vyřízení pasu, jakož i lhůt
nezbytných pro vyřízení cestovních dokladů. Městský soud v Praze též vyhodnotil
věrohodnost způsobu, jímž se stěžovatel snažil vysvětlit rozpory v jeho příběhu např.
v důsledku nepřesného překladu nebo obavou mluvit pravdu při pohovoru. Poukázal
na to, že tvrzení stěžovatele jsou v tomto směru účelová, vedena snahou přesvědčit soud
o pravdivosti jím poskytnutých údajů. Stěžovatel neměl žádný důvod k tomu, aby se musel
bát mluvit pravdu. Pohovor byl veden za účasti tlumočníka, stěžovatel měl prostor
na to, aby si protokol přečetl, případně opravil i chyby a přesto žádné doplňující návrhy
nevznesl a dokonce výslovně doplnění ani nežádal.
Nejvyšší správní soud považuje uvedené vyhodnocení skutkového příběhu stěžovatele
správním orgánem a zejména Městským soudem v Praze za správné, které má oporu
v provedeném dokazování a odpovídá i pravidlům formální logiky. Zejména je třeba zdůraznit
to, že stěžovatel v žádosti, ani ve vlastnoručně psaném prohlášení ze dne 17. 11. 2000,
nehovoří o tom, že by pomáhal čečenským bojovníkům či že by byl zadržován a trýzněn
ruskými vojáky v nějaké díře, ačkoliv s ohledem na závažnost takové informace by bylo
logické ji uvádět již při prvním kontaktu se státními orgány země, kde cizinec žádá o udělení
azylu. Jelikož stěžovatel toto vše uvedl až s velkým odstupem času v pohovoru
dne 12. 8. 2002, má Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k většině shora uvedených vývodů
Městského soudu v Praze, za to, že nebylo přiměřeným způsobem prokázáno, že by
u stěžovatele byly dány zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu.
Je tomu tak proto, že, byť situace v Čečensku byla a je nadále složitá, stěžovateli
se nepodařilo prokázat, že by byl vystaven většímu nebezpečí než hrozilo a hrozí jiným
obyvatelům Čečenska, protože jeho příběh o zadržování a trýznění ruskými vojáky nepůsobí
přesvědčivě. Žádost každého žadatele o udělení azylu je třeba posuzovat individuálně
a stěžovatel nemohl mít nárok na udělení azylu jen proto, že je čečenské národnosti. Tvrdí-li
proto stěžovatel, že opustil svou vlast pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
zastávání určitých politických názorů (požadavek nezávislosti Čečenské republiky),
je přinejmenším zapotřebí, aby byl schopen doložit, že vůbec nějaké politické názory má,
že je schopen je formulovat a prezentovat a že se stává proto ve své domovské zemi
nepohodlný vládním úřadům nebo jiným vlivným místům, je proto pronásledován a nebo
lze takové pronásledování důvodně očekávat a to - byť spíše výjimečně - i v případě, že dosud
své politické přesvědčení v domovské zemi neprojevil. Taková tvrzení by měl stěžovatel
dokládat skutečnostmi co možná ověřitelnými (takto judikoval již rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 8. 1993, č. j. 6 A 510/93 - 30). Jak již bylo uvedeno, skutkový příběh
stěžovatele není příliš věrohodný a přesvědčivý, a proto ho nelze podřadit pod ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu ve smyslu odůvodněného strachu z pronásledování pro zastávání
politických názorů. Sám stěžovatel uváděl v návrhu na zahájení řízení, že on sám, ani nikdo
z jeho rodiny, nebyl členem žádné politické strany a nikterak jinak nebyl schopen prezentovat,
že by byl ve své domovské zemi nepohodlný a byl pro své politické přesvědčení
pronásledován. Ostatně i v případě tvrzeného jediného zadržení ruskými vojáky pro údajné
poskytování léků a jídla čečenským bojovníkům usilujícím o samostatnost byl stěžovatel
krátce na to propuštěn na svobodu a je tak zjevné, že o jeho osobu neměly ruské orgány vážný
zájem. To je patrné i z předloženého potvrzení Ministerstva spravedlnosti Čečenské republiky
ze dne 3. 12. 1995, z něhož vyplývá, že byl zadržen pro podezření ze styku se zločineckými
organizacemi od 30. 11. 1995 do 3. 12. 1995. Stěžovateli bylo rovněž umožněno opustit zemi
původu, aniž by byl zatčen. Obdobně je třeba posuzovat i tvrzenou účast stěžovatele v první
rusko-čečenské válce s odvoláním na předložené potvrzení Státního výboru pro záležitosti
účastníků rusko-čečenské války v letech 1994 - 1996 ze dne 10. 11. 1996, z něhož vyplývá
pouze to, že stěžovatel má být veden v evidenci týkající se této války. Nic z toho ovšem nelze
použít jako podporu pro tvrzení stěžovatele, že byl pronásledován pro své politické
přesvědčení, které z tohoto potvrzení nevyplývá. Lze proto souhlasit s vystoupením
zástupkyně správního orgánu u jednání, která uvedla, že první rusko-čečenské války
se v podstatě zúčastnili všichni Čečenci a každý tudíž mohl dostat potvrzení účastníka této
války.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s námitkou kasační stížnosti, že v dnešní Ruské
federaci, resp. na území Čečenské republiky, postačí samotná příslušnost k čečenskému
národu k tomu, aby byl tento občan ohrožen na životě.
Tato námitka patrně naznačuje, že stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu národnosti podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Je sice skutečností, že na území Ruska je známá averze vůči občanům pocházejícím
z kavkazských oblastí, která je spojována s bojem proti terorismu, nicméně tomu není
v případě stěžovatele, který byl a může být na území Čečenska, kde tato obava odpadá. Znovu
je třeba zdůraznit, že situace v Čečensku byla a je nadále složitá a stěžovateli se nepodařilo
prokázat, že by byl vystaven většímu nebezpečí než hrozilo a hrozí jiným obyvatelům
Čečenska. Správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí v této souvislosti poukázal
na návrh amnestie, který předložil prezident P., jež by se týkala obou stran konfliktu
s vyloučením případů obzvláště těžkých zločinů, na příkaz velitele spojených sil na Severním
Kavkaze č. 80 ze dne 27. 3. 2002 o opatřeních ke zvýšení aktivity místních úřadů,
obyvatelstva a ruských bezpečnostních složek v boji se zločinem a o zvýšení odpovědnosti
úředníků za dodržování práva a pořádku během zvláštních operací zaměřených
na obyvatelstvo Čečenska, která mají mimo jiné zabránit i nezákonným jevům ze strany
kontrolujících ruských vojáků, na Úřad zvláštního zmocněnce prezidenta Ruské federace
pro dodržování lidských práv a svobod v Čečensku, kterému se dařilo konsolidovat počet
individuálních stížnosti týkajících se porušování lidských práv a postupovat je kompetentním
soudním orgánům, na který se může každý obrátit se žádostí o pomoc v případě konfliktu
s vojáky či obdobnými složkami, a na vládní pomoc navrátilcům a sociálně zranitelným
osobám.
S ohledem na uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel z hlediska
pronásledování z důvodu národnosti by nebyl vystaven většímu nebezpečí než hrozilo a hrozí
jiným obyvatelům Čečenska.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s námitkou kasační stížnosti,
v níž stěžovatel tvrdí, že správní orgán se spokojil se zprávami o situaci pocházejícími
v převážné míře ze zdrojů Ruské federace (tedy státu, který provádí na území Čečenska
de facto genocidní operace proti čečenskému národu a stejně tak pronásleduje Čečence
i na svém zbylém území) a nijak nepřihlédl ke zprávám z jiných zdrojů (nevládní organizace,
novinářské prameny, apod.) a že pokud za této situace Městský soud v Praze nezrušil
napadené správní rozhodnutí, rozhodl v rozporu s ustanovením §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
protože skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu.
Třeba zdůraznit, že správní orgán při svém rozhodování o azylu stěžovatele
dne 6. 8. 2003 vycházel z objektivních a aktuálních zpráv o situaci v Čečensku (stanovisko
UNHCR k žadatelům o azyl z Ruské federace v kontextu situace v Čečensku z února 2003,
které získává informace od různých organizací, jež působí v Čečensku, informace z databáze
České tiskové kanceláře). Ani tyto zprávy nezastírají složitost situace v Čečensku,
kde dochází k porušování lidských práv, nicméně je z nich patrno, že došlo i k pozitivnímu
vývoji. V zemi se zastavily vleklé válečné operace, v roce 2002 se vrátilo do Čečenska 40 000
osob, zvýšila se vládní pomoc navrátilcům a sociálně zranitelným osobám, vzniklo
asi 16 dočasných ubytovacích středisek, bylo dosaženo pokroku při vracení administrativních
funkcí čečenským orgánům, byl vydán příkaz velitele spojených sil v oblasti severního
Kavkazu č. 80, své pravomoci vykonává Úřad zvláštního zmocněnce prezidenta Ruské
federace pro zajišťování lidských práv a základních svobod v Čečensku, kterému se dařilo
konsolidovat počet individuálních stížností týkajících se porušování lidských práv
a postupovat je kompetentním soudním orgánům, apod. Z uvedeného vyplývá, že podklady
o situaci v Čečensku, potřebné pro rozhodnutí o azylu, nepocházejí jen z oficiálních zdrojů,
ale od různých organizací působících v Čečensku a jen ztěží si lze představit objektivnější
zprávy. Nad rámec uvedeného je třeba ještě říci, že ze zprávy Ruská federace-Čečensko
z listopadu 2003, jejíž podklady byly poskytnuty nevládní organizaci působící dlouhodobě
na území Severního Kavkazu, vyplývá, že bezpečnostní situace se měla zlepšit o cca 50 %,
i když srážky mezi federálními silami a bojeviky pokračují, únosy však nejsou motivovány
politicky a že celkově lze přijmout tvrzení o zlepšování situace v Čečensku. Rozhodující
podle názoru Nejvyššího správního soudu je však z hlediska ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu to, že stěžovatel rozhodně nebyl vystaven většímu nebezpečí než hrozí jiným
obyvatelům Čečenska.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s další námitkou kasační stížnosti,
podle níž stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze
pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) v tom, že tento soud nevyvodil žádné
závěry z toho, že správní orgán si nevyžádal pro své rozhodování aktuální informace o stavu
v Čečensku z jiných zdrojů, než ze zdrojů Ruské federace, která je ve válečném stavu
s Čečenskem. Pokud by tak učinil, zjistil by z internetového serveru P. W. ze dne 23. 6. 2004,
a to podle tvrzení renomované mezinárodní organizace A. I., že v Čečensku jsou systematicky
porušována lidská práva, což bylo zjištěno na základě monitorovací návštěvy Čečenska
a Ingušska, která proběhla 12. až 19. června 2004.
Pokud jde o původ zpráv o situaci v Čečensku, odkazuje Nejvyšší správní soud
na předchozí výklad o původu těchto zpráv a jejich objektivitě, které nikterak nezastírají
složitost situace v Čečensku a porušování lidských práv v této zemi. K námitce, že správní
orgán pochybil, když si nevyžádal aktuální informace o situaci v Čečensku, třeba říci,
že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, vydalo žalobou napadené
rozhodnutí dne 6. 8. 2003 a nemohlo proto hodnotit zprávy o situaci v Čečensku
z června 2004. Městský soud v Praze pak musel při přezkoumávání tohoto rozhodnutí
vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu,
tedy rovněž ze dne 6. 8. 2003 (§75 odst. 1 s. ř. s.). Přesto tento soud nad rámec ustanovení
§75 odst. 1 s. ř. s. uvedl, že při hodnocení zpravodajství internetového serveru P. W. není
možno učinit jiný závěr než ten, že stěžovatel není ve větším nebezpečí než jiný obyvatel
Čečenska.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2004,
č. j. 5 Az 182/2003 - 57, není opodstatněná, a proto ji zamítl ( §110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku již rozhodl rozsudkem ve věci
samé.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu