ECLI:CZ:NSS:2005:8.AFS.14.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce G.S-S. s.r.o.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem AK v Praze 9, Jandova 8,
proti žalovanému Celnímu ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, El.
Krásnohorské 2378/24, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11.
2003, zn. 7107/03-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 3. 11. 2004, čj. 15 Ca 4/2004 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2004, čj.
15 Ca 4/2004-39, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2003, zn. 7107/03-21, žalovaný zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Celního úřadu Litoměřice, ze dne 2.
5. 2003, č. 8/2003. Dodatečným platebním výměrem bylo žalobci doměřeno clo ve výši
2458 Kč, DPH ve výši 4773 Kč a penále ve výši 1447 Kč s tím, že na základě kontroly
účetnictví žalobce bylo zjištěno, že do celní hodnoty zboží, propuštěného žalobci do
volného oběhu, nebyly zahrnuty náklady na dopravu ve výši 19240 Kč. Žalovaný pak své
rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce zaplatil dopravu zboží (propuštěného mu do
volného oběhu) z Hamburku do tuzemska, ačkoliv dle deklarovaných dodacích podmínek
měla být doprava placena vývozcem a měla být zahrnuta v ceně zboží.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Žalobu zdůvodnil tím, že správní orgány obou stupňů nedostatečně zjistily
skutečný stav věci a věc nesprávně posoudily po právní stránce. Ceny, které žalobce
deklaroval při propouštění zboží na tuzemské území měly celní hodnotu podle §66 odst.
2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní
zákon“) a nemusely být dále upravovány podle §75 odst. 1 písm. e) celního zákona.
Prohlašovaná celní hodnota propouštěného zboží byla konečná a zahrnovala i dopravu
podle položky CIF. Cena přepravy sestávala z ceny přepravy námořní a z ceny přepravy
silniční (s ohledem na dočasnou nesplavnost řeky Labe muselo dojít ke změně
dopravního prostředku z námořní lodi na silniční kamion). Námořní přeprava byla
objednána prodávajícím a jím hrazena. Cena dopravy silniční byla zajištěna a zaplacena
agentem prodávajícího v tuzemsku (jednalo se o jednatele žalobce), kterému byla
prodávajícím refundována. Celá přeprava tak byla hrazena prodávajícím, který byl vždy
konečným plátcem. Uvedený způsob zajištění silniční přepravy byl zvolen proto, že v
případě jejího zajištění prodávajícím prostřednictvím německého přepravce by cena byla o
cca 100 % vyšší. Žalobce v celním prohlášení nesprávné údaje neuvedl, předmětné
dohody o dopravě uzavřel s prodávajícím nikoliv žalobce, ale jeho jednatel jako fyzická
osoba a agent prodávajícího, který zároveň dopravu platil a jemu byla prodávajícím
refundována. Z uvedeného důvodu žalobce platby nezanesl do svého účetnictví.
Krajský soud rozsudkem napadeným kasační stížností žalobu zamítl. Krajský soud
vyšel z obsahu správního spisu, na jehož základě dospěl k následujícím závěrům: Celní
úřad rozhodnutím ze dne 7. 8. 2001 propustil žalobci na základě celního prohlášení do
režimu volného oběhu deklarované zboží. Následnou kontrolou bylo zjištěno, že žalobce
v celním prohlášení nezahrnul do převodní hodnoty náklady na dopravu uvedeného zboží
z Hamburku do Prahy ve výši 19240 Kč. Na dopravu byla žalobci vystavena faktura č.
811628614, která se v účetnictví žalobce nenacházela. Celní úřad prokázal existenci
skutečnosti, vyvracející úplnost záznamů vedených žalobcem, na kterého tak přešlo
důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že náklady dopravy již byly zahrnuty v kupní ceně
zaplacené prodávajícímu. Žalobce k celnímu prohlášení připojil účetní doklad (vystavený
dne 20. 7. 2001) s dodací podmínkou CIF Litoměřice, podle něhož měl uhradit
prodávajícímu za zboží částku 27120 DEM. Jednatel žalobce v průběhu celního řízení do
protokolu o podaném vysvětlení (ze dne 22. 4. 2003) uvedl, že dopravu z přístavu do
Prahy hradil z vlastních prostředků za vývozce zboží, a jednalo se o výpomoc. Své tvrzení
zopakoval v kontrolním protokolu ze dne 10. 7. 2003, kdy rovněž uvedl, sjednaná cena za
zboží zahrnovala dopravu do Prahy. V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru a
v jeho doplnění uvedl stejné skutečnosti jako v žalobě. Ve všech případech se jednalo o
tvrzení nepodložená důkazními prostředky. Na základě výzvy celního úřadu v rámci
doplnění odvolání předložil žalobce dohodu uzavřenou mezi jeho jednatelem (S. W. C.) a
prodávajícím, která výslovně stanovila, že cena zboží je počítána až do Prahy, prodávající
však platí náklady na dopravu jen do Hamburku, resp. Bremhavenu, odkud platí dopravu
do Prahy jednatel žalobce, kterému prodávající tyto náklady později refunduje. Je tedy
zřejmé, že prodávající náklady na dopravu z Hamburku do Prahy neplatil, a měl-li je
teprve později refundovat, nemohl je předtím zahrnout do částky zaplacené za dodané
zboží. Ostatně, na shora zmíněném účetním dokladu údaj o zvýšení kupní ceny o výši
přepravy z Hamburku do Prahy není obsažen. Dohoda mezi prodávajícím a jednatelem
žalobce byla navíc zjevně uzavřena na více obchodních případů a nebyla datována, takže
není zřejmé, zda se vztahovala na přepravu zboží i v nyní projednávané věci. Další
důkazní prostředky již žalobce v průběhu celního řízení nenavrhl ani nepředložil, zahrnutí
nákladů přepravy z Hamburku do tuzemska do kupní ceny zaplacené za zboží neprokázal
a své důkazní břemeno tak neunesl. Správní orgán prvního stupně ani žalovaný proto
nepochybili, když náklady zmíněné přepravy připočetli k zaplacené kupní ceně.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu včas podanou
kasační stížností. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nezákonné pro nesprávné
právní posouzení věci a dále za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, resp. jinou
vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť soud
prvého stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným rozhodným skutečnostem a k jím
označeným a předloženým důkazům. Aniž by stěžovatel specifikoval důvody kasační
stížnosti odkazem k ustanovení s. ř. s., je zřejmé, že vznáší kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel tvrdí, že právě smluvní podmínka CIF Litoměřice,
obsahující povinnost prodávajícího hradit veškeré náklady až do tuzemska a již ve
správním řízení předložená dohoda mezi jednatelem žalobce a prodávajícím jsou
důkazem, že jednatel žalobce uhradil za prodávajícího dopravu z Hamburku do Prahy, a
ten mu vynaložené prostředky refundoval. Dopravci platil jednatel žalobce, který byl jen
„platebním místem“, ale zaplacené částky mu byly v plné výši proplaceny. Krajský soud
klíčový důkaz odmítl, protože předložená dohoda se zjevně vztahuje na více obchodních
případů, ale není zřejmé, zda právě na onen předmětný. Z obsahu dohody však vyplývá,
že se vztahovala na všechny obchodní případy mezi jejími účastníky. Závěr krajského
soudu o tom, že se dohoda nevztahuje na dovoz z července r. 2001 nemá oporu v
provedeném dokazování a je zjevně nesprávný. Krajský soud dále dovodil, že měl-li
prodávající dodatečně provádět refundace, nemohl je předem zahrnout do celkové ceny.
Stěžovatel ovšem ani v celním řízení netvrdil, že refundace byly prováděny dodatečně,
taková byla pouze původní představa, odražená rovněž ve znění dohody uzavřené mezi
prodávajícím a jednatelem žalobce. Skutečná realizace dohody byla taková, že refundace
byly poskytovány předem. Jednatel žalobce vždy obdržel od prodávajícího paušální
finanční obnos, z něhož platby následně prováděl. Prodávající si vedl o předaných
částkách evidenci. K doložení těchto tvrzení žalobce předložil vyúčtování od
prodávajícího z 28. 1. 2001, které prokazuje skutečnou realizaci shora zmíněné dohody.
Krajský soud opominul tento důkaz byť i jen letmo zmínit, případně uvést, proč k němu
nepřihlédl.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná.
První stížní námitkou stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil
obsah dohody uzavřené mezi jednatelem žalobce a prodávajícím. Této námitce Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil.
Základem pro vyměření cla je celní hodnota (§66 odst. 1 celního zákona). Celní
hodnotou dováženého zboží je převodní cena, to je cena skutečně placená nebo která má
být zaplacena za zboží prodané pro vývoz do tuzemska (§66 odst. 2 celního zákona).
Cenou skutečně placenou nebo tou, která má být zaplacena za zboží, se rozumí celková
platba uskutečněná (nebo která má být uskutečněna) mezi prodávajícím a kupujícím ve
prospěch prodávajícího za dovážené zboží a zahrnuje veškeré platby uskutečněné nebo
jež se mají uskutečnit jako podmínka prodeje dováženého zboží kupujícím prodávajícímu
nebo kupujícím třetí osobě k uspokojení závazku prodávajícího (§67 odst. 1 celního
zákona). Při určení celní hodnoty podle §66 celního zákona se k ceně skutečně placené
nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena, připočtou náklady dopravy a
náklady na pojištění dováženého zboží na místo, kde zboží vstupuje do tuzemska, nejsou-
li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena [§75 odst. 1 písm. e)
celního zákona].
Pokud celní orgán jako správce daně v souladu s §31 odst. 8 písm. c) zákona ČNR č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „daňový řád“, „d. ř.“), prokáže existenci
skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost či správnost účetnictví, evidencí či
záznamů vedených celním (daňovým) subjektem, přechází důkazní břemeno na celní
subjekt, jehož povinností podle §31 odst. 9 citovaného zákona je navrhnout či označit
důkazy, které mají potvrdit skutečnosti jím uvedené v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo
k jejichž průkazu byl celním orgánem v průběhu celního řízení vyzván. Pokud celní
subjekt toto důkazní břemeno neunese, celní orgán podle okolností uloží povinnost
zaplatit clo v jiné výši, než odpovídá údajům uvedeným celním subjektem při propuštění
dovezeného zboží do volného oběhu (srov. č. 542/2005 Sb. NSS).
Význam zahrnutí ceny dopravy do tuzemska do ceny zboží se odvíjí od koncepce
daňových předpisů. Ta předpokládala uhrazení cla z celkových nákladů dovozu zboží, tj.
nejen z kupní ceny zboží samotného, ale rovněž z nákladů na dopravu zboží do tuzemska
a jeho pojištění. Pro určení celkových nákladů na dovoz zboží je proto určující, zda jsou
náklady na dopravu a pojištění zahrnuty v kupní ceně nesené prodávajícím. V případě,
kdy je deklarováno zahrnutí nákladů na dopravu a pojištění do kupní ceny, ale tyto
náklady fakticky nejsou součástí kupní ceny, protože nejsou hrazeny prodávajícím, je
namístě započíst je pro určení celní hodnoty k ceně zboží. V takovém případě je
irelevantní, zda jsou náklady neseny kupujícím, či blíže neurčenou třetí osobou. Jakkoliv
lze uvažovat o možnosti, že by náklady dopravy byly uhrazeny subjektem odlišným od
prodávajícího i kupujícího, je namístě otázka qui bono?; ve standardním obchodním styku
nelze rozumně očekávat, že by služba (doprava) byla poskytnuta bez protiplnění, které z
podstaty věci půjde k tíži buď prodávajícího, nebo kupujícího.
Ze správního spisu vyplynulo, že Celní úřad Litoměřice rozhodnutím ze dne 7. 8.
2001 (č. 1206702100633-5) propustil stěžovateli na základě celního prohlášení do režimu
volného oběhu deklarované zboží. Účetní doklad ke zboží na částku 27120 DEM
(připojený k celnímu prohlášení) obsahuje doložku CIF Litoměřice. Celní ředitelství Praha
při následně provedené kontrole zjistilo, že v deklarované ceně není zahrnuta částka
19240 Kč za dopravu z námořního přístavu (Hamburg) do Prahy. Pan S. W. C. , jednatel
žalobce, do kontrolního protokolu dne 10. 7. 2003 uvedl, že s vývozcem byla dohodnuta
cena zboží zahrnující dopravu do Prahy, dodací podmínky CIF Praha byly na faktuře
uvedeny vývozcem, dopravu z přístavu do Prahy platil jednatel žalobce z vlastních zdrojů
za vývozce zboží, domníval se, že se jedná o výpomoc vývozci. Do protokolu o podaném
vysvětlení ze dne 22. 4. 2003 pan S. W. C. uvedl, že s továrnou bylo dohodnuto, že cena
zboží zahrnuje dopravu až do Prahy; proč vývozce uvedl dodací podmínky CIF Praha
neví, dopravu z námořních přístavů do Prahy platil z vlastních prostředků za vývozce
zboží, proto nebyly faktury zaneseny ani do účetnictví firmy, jednalo se o výpomoc
vývozci.
V řízení je argumentováno doložkou CIF. Při jejím posuzování je třeba vycházet z
Incoterms (mezinárodní obchodní doložky) vytvořených v rámci Mezinárodní obchodní
komory. Doložky skupiny C jsou doložkami naloďovacími, resp. odesílacími. Doložka
CIF může být sjednána pouze pro vodní (námořní i vnitrozemskou) dopravu, v případě
dopravy smíšené je na místě použití doložky CIP. Použití doložky CIF v posuzovaném
případě naznačuje, že doprava až do tuzemska měla být vodní, a že měla být hrazena až
do přístavu určení prodávajícím. Stěžovatel změnu vysvětluje dočasnou nesplavností řeky
Labe. Správní orgány toto vysvětlení nezpochybnily, a proto ani změna způsobu dopravy
sama o sobě nemůže vést k úvahám o účelovosti použití zmíněné doložky. Je tedy třeba
zabývat se dalšími důkazy, které dopravu zboží z námořního přístavu do tuzemska
osvětlují.
Součástí správního spisu je objednávka společnosti S. C. S., s. r. o., na dopravu
předmětného zboží z Hamburku do Prahy (se stěžovatelem uvedeným jako příjemcem
zboží), faktura č. 811628614, na částku 19240 Kč vystavená společnosti S. C. S., s. r. o., a
mezinárodní nákladní list k předmětnému zboží č. CZY 3949489 se stěžovatelem jako
příjemcem.
Na základě existence uvedených dokladů, stejně jako výpovědi jednatele stěžovatele v
průběhu správního řízení (podle kterých dopravu hradil on, mělo se jednat o výpomoc
vývozci) Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán naplnil podmínky §31 odst. 8
písm. c) d. ř., a na stěžovatele tak přešlo důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že náklady
na dopravu z Hamburku do tuzemska byly součástí kupní ceny.
Stěžovatel ve správním řízení k prokázání sporné skutečnosti předložil dohodu
uzavřenou mezi panem S. W. C. a společností G. (F.) F. Co. LTD (prodávající), podle
které „Co se týká dodávky naší společnosti pro G.S-S. S.R.O.: Cena zboží je počítána až
do Prahy, avšak náklady na dopravu platíme jen do Hamburku, nebo do přístavu
Bremhaven. To znamená, že náklady na dopravu z Hamburku nebo Bremhaven do Prahy
uhradí pan S. W. C. a naše společnost později tyto náklady refunduje.“.
Právě interpretace této dohody krajským soudem se stala spornou. Stěžovatel uvádí,
že dohoda se vztahovala na všechny obchodní případy mezi jejími účastníky, a dále že
refundace byly poskytovány předem, což stěžovatel uváděl v celním i soudním řízení. K
tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že dohoda není datována, a není tedy zřejmé, na jaké
období se měla vztahovat. Dohoda hovoří o dodávce prodávajícího stěžovateli, a to v
jednotném čísle, není z ní tedy bez dalšího zřejmé, že se měla vztahovat na více
obchodních případů, či snad všechny případy, mezi stěžovatelem a prodávajícím. Z
dohody nelze nijak dovodit ani to, že by se měla vztahovat k dovozu zboží právě v
posuzovaném případě. Z jejího textu dále jednoznačně vyplývá, že refundace nákladů na
dopravu z námořního přístavu do tuzemska má proběhnout následně, po jejich zaplacení
jednatelem žalobce. Nevyplývá z ní předchozí složení paušální částky na dopravu, ze které
měly být náklady později odčítány. Dohoda je podepsána panem S. W. C., bez uvedení
dalších údajů. Jak správně konstatoval krajský soud, tato listina bez dalšího neprokazuje,
že se vztahovala na zajištění dopravy v předmětném případě a nelze na jejím základě
dovodit, že náklady na dopravu z námořního přístavu do tuzemska byly v posuzovaném
případě započteny do kupní ceny zboží.
Je nepochybné, jakkoliv bez vlivu na právní posouzení této věci, že dohoda byla
podepsána panem S. W. C. jako fyzickou osobou, a v tomto směru není přičitatelná
stěžovateli, neboť zcela postrádá veškeré náležitosti nutné k jednání za stěžovatele (podle
výpisu z obchodního rejstříku).
Lze si představit situaci, kdy prodávající zahrne cenu dopravy do celkové kupní ceny
účtované kupujícímu, zároveň však tuto dopravu (ať již celou, nebo zčásti) nezajistí sám,
ale prostřednictvím třetí osoby. Doprava tak může být placena touto třetí osobou, a
teprve následně vyúčtována prodávajícímu. Lze předpokládat, že v podobné situaci bude
vždy možné dostatečně přesně doložit jak smluvní vztahy mezi jednotlivými účastníky, tak
způsob výpočtu ceny a nákladů. V posuzovaném případě vyvolává pochybnosti
především skutečnost, že onou třetí osobou zprostředkovávající (část) dopravy byla
osoba, která je zároveň jednatelem stěžovatele. Tato třetí osoba část dopravy (dle
vlastního tvrzení) rovněž zaplatila, a bylo proto sporné, zda náklady na předmětnou část
dopravy byly zahrnuty v kupní ceně zboží. Uvedené pochybnosti lze odstranit např.
prokázaným uhrazením nákladů třetí osoby ze strany prodávajícího, nikoliv pouze
dohodou o zajištění dopravy s deklarovaným budoucím finančním vypořádáním.
Dalšími stížními námitkami stěžovatel krajskému soudu vytknul, že vycházel z
nesprávného názoru o dodatečně prováděných refundacích dopravních nákladů
placených jednatelem žalobce a především že se vůbec nezabýval stěžovatelem
předloženým vyúčtováním od prodávajícího ze dne 28. 1. 2001.
Tvrzení stěžovatele, podle kterého prodávající náklady na dopravu nehradil zpětně,
ale fakticky předem složením paušální částky, ze které byly náklady později odčítány,
nebylo v řízení prokázáno. Stěžovatel ovšem v rámci soudního řízení předložil k důkazu
doklad společnosti G. (F.) F. Co. LTD nazvaný „Vyúčtování“, kde je jako příjemce
uveden „pan S. W. C.“ a důvod platby „pan S. W. C. v letech 2000 a 2001 za naši firmu
platil dopravu zboží z Hamburku do Prahy“. Krajský soud tuto listinu v odůvodnění
svého rozsudku přehlédl.
Jak Nejvyšší správní soud konstatoval již ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 5
Afs 147/2004-89, soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů
provede a které nikoli, toto právo je však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru
a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v projednávané věci
krajský soud nedostál.
Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl
skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu důkazy
provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad pro rozhodování
soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací, kdy soud není vázán ani
důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému přezkoumání i co do stavu skutkového.
Podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede.
V případech, kdy soud bude opakovat důkazy, které byly již uplatněné v předchozím řízení, tyto
důkazy zhodnotí, vyjádří úvahu o správnosti či nesprávnosti hodnocení důkazů správním orgánem. Bude-
li soud dokazování doplňovat, tzn. provádět důkazy nové, v předchozím řízení neprovedené, musí dbát
především toho, aby jím prováděné důkazy směřovaly ke skutkovému stavu, který zde byl v době
rozhodování správního orgánu. Stanovení hranice, kdy je dokazování doplňováno a kdy je dokazováno, je
nutno odvozovat od procesního předpisu, podle kterého je vedeno řízení, v němž je přezkoumávané
rozhodnutí vydáno. Soud rovněž musí zvažovat rozsah doplňování dokazování, aby svou činností
nenahrazoval činnost správního orgánu.
Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které
z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry
opře a které opomene. Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle
něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován nemá relevantní souvislost
s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit
tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být konečně
zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována v dosavadním
řízení bez důvodných pochybností postavena najisto. Žádný z těchto argumentů však napadený rozsudek
neobsahuje ani ho z něj nelze dovodit.
Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení soud nerozhodl, případně
důkazy, jimiž se soud při hodnocení důkazů nezabýval, téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94).
Poslední stížní námitku proto Nejvyšší správní soud shledal důvodnou, a rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. proto zrušil.
Krajský soud se v dalším řízení náležitě vypořádá s otázkou navrhovaného provedení
důkazu, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Obiter dictum Nejvyšší správní soud dodává, že při svém rozhodování vycházel v
souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. ze znění celního zákona účinného ke dni rozhodování
správních orgánů. S účinností od 1. 5. 2004 (čl. IV. odst. 1 zákona č. 187/2004 Sb.,
kterým se mění celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za použití Sdělení Ministerstva
zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s.) byly celní předpisy podstatným způsobem
modifikovány, a jsou nyní převážně upraveny bezprostředně závaznými předpisy
Evropských společenství (srov. §1 zákona č. 187/2004 Sb., kterým se mění celní zákon,
ve znění pozdějších předpisů). Retroaktivní použití předpisů Evropských společenství v
posuzované věci, při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí vydaného před
přistoupením České republiky k Evropské unii, není na místě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. srpna 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu