ECLI:CZ:NSS:2005:8.AS.31.2005
sp. zn. 8 As 31/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně PhDr. H.
V. P., zastoupené Mgr. Janou Přikrylovou, advokátkou v Olomouci, Tř. Svobody 2, proti
žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a,
zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2004, čj. KUOK/15/04/OKPP/685-G,
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2005,
čj. 9 Ca 230/2004 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů nepřiznává.
Odůvodnění:
Krajský úřad Olomouckého kraje rozhodl dne 1. 7. 2004 pod
čj. KUOK/15/04/OKPP/685 tak, že žalobkyně není účastníkem řízení o deliktu podle
§35 odst. 2 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění poz dějších
předpisů (dále též „zákon o památkách“), spočívajícím v provedení obnovy části národní
kulturní památky H. B. bez závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti,
zahájeném opatřením Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru kultury a památkové
péče ze dne 11. 6. 2004.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí odvoláním ze dne 22. 7. 2004; zároveň
pak vznesla námitku podjatosti pracovnic správního orgánu JUDr. M . S. a Ing. N. P.
Krajský úřad Olomouckého kraje rozhodl dne 23. 7. 2004 pod
čj. KUOK/15/04/OKPP/685-G tak, že pracovnice Krajského úřadu Olomouckého
kraje JUDr. M. S. a Ing. N. P. nejsou vyloučeny ze shora zmíněného řízení o deliktu.
Ministerstvo kultury jako odvolací správní orgán pak rozhodnutím ze dne
30. 7. 2004, čj. 11988/2004, zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí
Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 1. 7. 2004, čj. KUOK/15/04/OKPP/685.
Žalobkyně brojila proti třem shora citovaným rozhodnutím včasnou žalobou
u Krajského soudu v Praze, který věc usnesením ze dne 1. 9. 2004, čj. 45 Ca 59/2004 - 16,
postoupil Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze vyloučil návrh
na přezkoumání rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2004, čj. 11988/2004,
k samostatnému projednání. Městský soud v Praze poté po shora zmíněném vyloučení
usnesením ze dne 20. 6. 2005, čj. 9 Ca 230/2004 - 37, žalobu odmítl a současně zamítl
návrh žalobkyně (ze dne 11. 2. 2005), aby jí byl soudem ustanoven zástupce. Městský
soud usnesení odůvodnil tím, že část návrhu byla vyloučena k samostatnému projednání;
rozhodnutí o námitce podjatosti pak je vyloučeno z přezkoumání soudem, neboť se jedná
o úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Případné vady správního
řízení způsobené nesprávnou aplikací §12 správního řádu lze namítat v řízení o žalobě
proti rozhodnutí ve věci samé. Neustanovení zástupce městský soud odůvodnil tím,
že není splněna podmínka potřebnosti takového úkonu k ochraně práv žalobkyně,
neboť žalobkyně se obrátila na soud dostatečně kvalifikovaným způsobem, o ustanovení
zástupce požádala až po uplynutí zákonné lhůty pro rozšíření žalobních bodů,
další procesní úkony ze strany žalobkyně nebo jejího zástupce by proto nemohly mít
na meze uplatněných žalobních bodů vliv a ani soudem ustanovený zástupce
by tak nemohl zvrátit závěr soudu o nutnosti odmítnutí žaloby.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila proti usnesení městského soudu včas
podanou kasační stížností. Namítá přitom kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka tvrdí, že po vyloučení návrhu na přezkoumání Ministerstva kultury
zůstala k projednání v řízení dvě rozhodnutí žalovaného, a to rozhodnutí ze dne
1. 7. 2004, čj. KUOK/15/04/OKPP/685 a dále rozhodnutí o námitce podjatosti ze dne
23. 7. 2004, čj. KUOK/15/04/OKPP/685-G. Městský soud se zabýval pouze
přezkoumáním rozhodnutí o námitce podjatosti, přičemž se vůbec nevypořádal s částí
žalobního návrhu, v níž bylo napadáno rozhodnutí ze dne 1. 7. 2004. Za daných okolností
měla být žaloba odmítnuta pouze v části napadající rozhodnutí žalovaného o námitce
podjatosti, v části napadající rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2004 měl soud
rozhodnout. Dále stěžovatelka uvedla, že napadá usnesení městského soudu v rozsahu
výroku I. (odmítnutí žaloby) a výroku II. (zamítnutí návrhu žalobkyně, aby jí byl
ustanoven zástupce).
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
Na prvním místě se Nejvyšší správní soud zabýval uplatněným kasačním
důvodem. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval již ve svém rozhodnutí ze dne
21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu,
přičemž pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu,
a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. Nejvyšší správní
soud na tomto místě doplňuje, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
jako zvláštní kasační důvod jemuž jsou podřazena všechna rozhodnutí o odmítnutí
návrhu, zahrnuje rovněž případy, kdy je tvrzena nepřezkoumatelnost rozhodnutí
o odmítnutí žaloby. Přestože tedy stěžovatelka nepodřadila tvrzený kasační důvod
správnému zákonnému ustanovení, soud jej posoudil podle jeho obsahu a věcně k němu
dále uvádí:
Stěžovatelka nenapadá usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby v rozsahu,
v němž napadala správní rozhodnutí o námitce podjatosti. Její fakticky jediná stížní
námitka se vztahuje k tvrzenému nevyčerpání obsahu žaloby (co do odůvodnění),
neboť městský soud po vyloučení rozhodnutí Ministerstva kultury v odůvodnění usnesení
o odmítnutí žaloby pominul rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne
1. 7. 2004. V případě tohoto rozhodnutí pak podmínky pro odmítnutí nebyly dány,
a městský soud se měl citovaným rozhodnutím věcně zabývat. Již Vrchní soud v Praze
ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 1997, čj. 5 A 27/95 - 29, konstatoval, že rozhodnutím,
jímž je k odvolání napadené rozhodnutí celé změněno (na rozdíl od rozhodnutí, jímž se odvolání zamítá
a napadené rozhodnutí potvrzuje), netvoří s rozhodnutím I. stupně jeden celek, ale jde o samostatné
rozhodnutí. Z citované právní věty jednoznačně vyplývá právní názor, podle něhož
rozhodnutí správního odvolacího orgánu, jímž se odvolání zamítá a napadené rozhodnutí
potvrzuje (jako v posuzované věci), tvoří s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden
celek. Nejvyšší správní soud neshledal důvod, aby se od uvedeného právního názoru
odchýlil.
V souladu s ustanovením §69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni; konsekventně je podle §68 písm. a) s. ř. s. žaloba nepřípustná,
nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Uvedená
zásada je ostatně vyjádřena již v úvodním ustanovení §5 s. ř. s., podle kterého
se lze ochrany ve správním soudnictví domáhat pouze po vyčerpání řádných opravných
prostředků.
V posuzované věci je tak (ve vztahu k věcnému rozhodnutí) relevantním
žalovaným Ministerstvo kultury, proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje. Rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, tvoří s rozhodnutím Ministerstva kultury jeden celek,
a nejedná se tak o samostatné rozhodnutí. Vyloučil-li proto Městský soud v Praze řízení
o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva kultury, jako odvolacího správního orgánu,
k samostatnému projednání, vyloučil tím implicitně rovněž rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Nezmínil-li městský soud uvedenou skutečnost v rozhodnutí o vyloučení,
nejedná se o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost takového rozhodnutí,
či která by způsobovala, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně mělo být
přezkoumáno v původním (soudním) řízení.
Stěžovatelka uvedla, že napadá usnesení městského soudu nejen ve výroku
o odmítnutí žaloby, ale rovněž ve výroku, kterým byla zamítnuta její žádost o ustanovení
zástupce. Ve vztahu k druhému výroku však žádnou stížní námitku nevznesla, Nejvyšší
správní soud se jím proto (vázán ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s.) nemohl ani zabývat.
Povinnost městského soudu vyzvat stěžovatelku k odstranění vad podání v daném
případě nebyla dána, neboť stěžovatelka důvody kasační stížnosti, byť nikoliv ve vztahu
k druhému výroku, uvedla a kasační stížnost tak splňovala náležitosti požadované
ustanovením §106 odst. 3 s. ř. s.
Kasační stížnost tedy není důvodná, a městský soud správně odmítl žalobu,
v jejímž rámci mělo být přezkoumáváno pouze rozhodnutí žalovaného o námitce
podjatosti (vznesené stěžovatelkou). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému má oporu
v ust. §60 odst. 1 s. ř. s., za použití §60 odst. 7 s. ř. s. a §120 s. ř. s. Žalovaný, který byl
ve sporu zcela úspěšný by měl právo na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud
však shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které mu právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznal. Náklady řízení žalovaného jsou v tomto řízení tvořeny pouze odměnou
právního zástupce žalovaného. Žalovaný je státním orgánem, u jeho pracovníků
lze pak předpokládat dostatečnou odbornou erudici k zastupování žalovaného v soudním
řízení, a to tím spíše, že to byli právě pracovníci žalovaného, kteří vypracovali napadené
rozhodnutí, a musí být schopni toto rozhodnutí v rámci přezkumu jeho zákonnosti
obhájit. Aniž by byla možnost žalovaného být v rámci soudního řízení zastoupen
advokátem principielně vyloučena, v daném případě Nejvyšší správní soud neshledal
nutnost právního zastoupení nijak důvodnou , a náklady vynaložené žalovaným v tomto
směru nepovažuje za účelně vynaložené náklady soudního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu