ECLI:CZ:NSS:2005:8.AZS.24.2005
sp. zn. 8 Azs 24/2005-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce I. F.,
zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem v Praze 9, Kovářská 17/1169,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004, čj. OAM-750/VL-11-03-2004,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2004,
čj. 63 Az 66/2004-22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
IV. Odměna advokáta žalobce JUDr. Jana Červenky se určuje částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2004 žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení azylu jako
zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o
změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalobce napadl žalobou podanou dne 17. 3. 2004
u Krajského soudu v Ostravě.
V žalobě žalobce zejména namítal, že zemi původu opustil pro obavy z ohrožení
osobní bezpečnosti v důsledku událostí popsaných v rámci azylového řízení. V zemi
původu nebylo možné domoci se potřebné ochrany. Nebyl tedy dán důvod pro zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné, jsou naopak dány důvody k tomu, aby byla posouzena s
ohledem na ustanovení §12 a 14 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel především z toho, že ze všech
žalobcových procesních úkonů vyplývá, že žalobce neopustil Ukrajinu z důvodů azylově
relevantních, ale pro obavy z pronásledování ze strany soukromých osob a ve snaze o
legalizaci pobytu v České republice. Podle krajského soudu žalovaný nepochybil
zamítnutím žádosti žalobce jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Ve vztahu k použití §14 zákona o azylu krajský soud dovodil, že udělení
azylu podle citovaného zákonného ustanovení je na volné úvaze příslušného správního
orgánu a jeho rozhodnutí soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. Žalovaný měl
dostatečné podklady k úplnému zjištění skutkového stavu a k posouzení důvodnosti
žádosti žalobce, žádostí se zabýval odpovědně a svědomitě a vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Žalobce měl možnost, aby se vyjádřil k protokolům o pohovoru a
případně navrhl jejich doplnění, to vše za účasti tlumočníka; z odůvodnění napadeného
rozhodnutí pak vyplývá, které skutečnosti byly podkladem pro jeho vydání a jakými
úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a použití právních předpisů, na
základě kterých rozhodoval.
Proti tomuto rozsudku žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil včas podanou kasační
stížností. Její důvody spatřoval v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Uvedl, že
krajský soud posoudil věc v rozporu s platným právním řádem, že jsou tu vážná
pochybení všech orgánů v řízení. Stěžovatel má reálnou obavu z nuceného opuštění
České republiky a následného odjezdu na Ukrajinu, kde mu hrozí vážné nebezpečí z
politických důvodů (toto nebezpečí nespecifikoval). Po ustanovení právního zástupce
připojil názor, že požadavky soudu na učinění kladného závěru o existenci souvislosti
mezi pronásledováním stěžovatele a uplatňováním politických práv a svobod jsou
přepjaté. Pronásledovatelé, ať už se jedná o příslušníky orgánů veřejné moci nebo osoby
stojící mimo ni, se zpravidla snaží zakrýt důvody svého jednání a od pronásledovaného
nelze očekávat, že bude schopen si vyžádat potvrzení o důvodech pronásledování. Dále je
třeba vzít do úvahy nemožnost vypovězení, vrácení či vydání osoby jinému státu za
předpokladu, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. V daném případě orgány policie v
zemi původu stěžovatele nijak nereagovaly na jeho oznámení a naopak jeden z
utiskovatelů byl policistou. Dále je nesrozumitelný závěr soudu, podle kterého vzal soud
ze všech procesních úkonů stěžovatele v řízení o udělení azylu v České republice za
prokázané, že stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů, které by byly podřaditelné pro
udělení azylu a k závěru, že z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zabýval žádostí žalobce
odpovědně a svědomitě. Není zřejmé, co soud míní pojmem „ze všech procesních úkonů
stěžovatele v řízení“ a dále „z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zabýval žádostí
žalobce odpovědně a svědomitě“. Tyto skutečnosti způsobily nepřezkoumatelnost
soudního rozhodnutí.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný
proti tomu navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve zvážil otázku odkladného účinku. O takové žádosti
však není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde
je stěžovatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem
strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem
strpění pobytu, mj. doloží-li žádost dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku) .Vízum opravňuje cizince k pobytu na území platnosti víza (365 dní),
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží a to i
opakovaně. Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti
bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o
odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Kasační stížnost sama není důvodná.
Především je vhodné připomenout, že kasační námitka - tak jak byla uplatněna
kasační stížností (jen v obecné rovině namítající posouzení věci krajským soudem v
rozporu s platným právním řádem a zákonem o azylu) - sama o sobě není projednatelná.
V rámci doplnění kasační stížnosti stěžovatel právně namítl kasační důvody spočívající v §
103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Věcně pak tvrdil především nesprávné posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a
nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Jakkoliv stěžovatel uplatnil kasační důvody rovněž podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
a c) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti nevyplývá, o co konkrétního to opírá.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou podle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že není zjevné, co soud mínil
pojmy „ze všech procesních úkonů stěžovatele v řízení“, ze kterých vzal soud za
prokázáno, že stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů relevantních pro udělení azylu.
Kasační námitka není důvodná. Odstavec, ve kterém krajský soud dovozuje, že žalobce
neopustil Ukrajinu z důvodu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod
ani z dalších azylově relevantních důvodů, následuje po odkazu ke správnímu spisu a po
konstatování jednotlivých úkonů žalobce učiněných v rámci azylového řízení včetně jejich
obsahu. Námitka tak argumentuje jednou větou vytrženou z kontextu a není důvodná.
Rovněž v pasáži zabývající se odpovědností a svědomitostí žalovaného při posouzení
žádosti stěžovatele je třeba vycházet z celého napadeného rozhodnutí. Krajský soud po
uvedeném obecném zhodnocení konstatuje, že z pohovoru s žalobcem vyplynulo, že mu
byla dána možnost, aby se vyjádřil k protokolu samotnému včetně možnosti navrhnout
jeho doplnění. V rámci hodnocení relevantní části rozsudku krajského soudu pak opět
nelze dojít k závěru, že by byl rozsudek nepřezkoumatelný. Žalovaný vyslechl stěžovatele
k jím tvrzeným důvodům pro opuštění země původu, seznámil jej s obsahem protokolu a
poskytl mu možnost navrhnout další doplnění dokazování. Za situace, kdy stěžovatel sám
zjevně netvrdil azylově relevantní důvody podle ustanovení §12 zákona o azylu, pak nelze
správnímu orgánu klást k tíži, že neprováděl další obsáhlá šetření a dokazování, či sám o
vlastní vůli nevyšetřoval, zda nějaké možné azylově relevantní skutečnosti na straně
stěžovatele existují. I v tomto směru je proto třeba závěr krajského soudu považovat za
dostatečně určitý a srozumitelný a v rámci odůvodnění pak zapadající do celkové
struktury rozsudku.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud naplnění kasačního důvodu podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Stěžovatel dále namítal nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. To mělo
spočívat v nepodřazení důvodů azylu tvrzených stěžovatelem pod důvody uvedené v
ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. I když stěžovatel implikoval, že byl
pronásledován z politických důvodů, není takový důvod dán. Nikdy v průběhu azylového
řízení žadatel netvrdil, že by se dostal do problémů se státními orgány svého domovského
státu, tím méně že by se tak stalo z azylově relevantních důvodů. Je pravdou, že stěžovatel
uváděl, že jeden z vymahačů dluhu snad byl policista; i kdyby tomu tak ale bylo, nejde tu o
pronásledování ze strany státu.
Stěžovatel tedy nemá azylově relevantní důvody podle ustanovení §12 písm. a) a b)
zákona o azylu. Ničím nepodložená je úvaha stěžovatele, že by byl po svém návratu na
Ukrajinu vystaven nebezpečí mučení nebo i jiného krutého nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu.
Hodnocení věci dokresluje i to, že stěžovatel pobýval na území České republiky
ilegálně a o udělení azylu požádal teprve v souvislosti se správním vyhoštěním. Azylová
procedura je však řízením, které má poskytnout ochranu jednotlivcům pronásledovaným
za uplatňování svých politických práv, či pro příslušnost k určité rase, sociální skupině či
náboženství. Institut azylu není prostředek legalizace nedovoleného pobytu na území
České republiky.
Z vyložených důvodů se Nejvyšší správní soud ztotožnil s hodnocením věci krajským
soudem a důvody pro zrušení jeho rozhodnutí neshledal. Kasační stížnost proto zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť ve věci neměl úspěch.
Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.Při rozhodování o odměně právního zástupce stěžovatele se Nejvyšší
správní soud řídil ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a přiznal právnímu zástupci stěžovatele
2000 Kč odměny za dva úkony právní služby a 150 Kč jako paušální náhradu hotových
výdajů. Tato částka bude vyplacena Nejvyšším správním soudem z rozpočtových
prostředků v přiměřené lhůtě po právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. dubna 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu