ECLI:CZ:NSS:2005:8.AZS.26.2005
sp. zn. 8 Azs 26/2005-34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci
žalobce Y. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Macháčkem, advokátem v Praze 11,
Brodského 1678, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schr. 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2002, čj.
OAM-10939/VL-19-P16-2001, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 7. 2004, čj. 6 Az 127/2003 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta žalobce JUDr. Jiřího Macháčka se určuje částkou 1075
Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve
lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2002 žalovaný podle §25 písm. d) zákona č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o udělení azylu,
zahájené na žádost žalobce. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že žalobce se přes
výzvu zaslanou mu žalovaným dne 22. 10. 2002 bez řádné omluvy nedostavil k
pohovoru za účelem objasnění důvodu své žádosti o azyl a nedbal ani opakované
výzvy k pohovoru dne 20. 11. 2002. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobce se bez
vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, neposkytl informace nezbytné ke
spolehlivému zjištění stavu věci a zároveň stav spisového materiálu neumožnil
žalovanému ve věci rozhodnout.
Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal
přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že žalovaný na
podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě
toho vydal rozhodnutí, které žalobce považuje s ohledem na zákon o azylu za
nesprávné. Uvedl, že pozvání k pohovorům nedostal, ačkoliv se zdržoval na nahlášené
adrese. Poukázal na to, že na stejné adrese mu bylo doručeno předvolání k převzetí
napadeného rozhodnutí a má za to, že žalovaný mu předvolání řádně nedoručil. Z
uvedeného důvodu žalovaný nemohl řízení zastavit.Pokud by žalobce výzvy zaslané
žalovaným obdržel, k pohovoru by se včas a řádně dostavil.
Rozsudkem ze dne 9. 7. 2004 Městský soud v Praze žalobu zamítl a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud dospěl k
závěru, že přes tvrzení žalobce uvedená v žalobě, a to že žádná předvolání nedostal, z
dokladů založených ve správním spise vyplývá, že předvolání k pohovorům byla
zasílána žalobci do vlastních rukou na adresu hlášeného pobytu, a že si žalobce na této
adrese písemnosti vyzvedl. V tomto směru vycházel městský soud především z obsahu
správního spisu, a to z čestného prohlášení žalobce z 19. 11. 2001 o adrese, na kterou
se bude zdržovat po dobu azylového řízení a dále z předvolání k pohovorům na dny
22. 10. 2002 s dodejkou, podle které bylo předvolání dne 30. 9. 2002 uloženo, neboť
adresát nebyl zastižen a písemnost byla skutečně převzata dne 4. 10. 2002 a dále
předvolání k pohovoru na 20. 11. 2002, které bylo uloženo dne 29. 10. 2002 a skutečně
převzato dne 31. 10. 2002. S ohledem na znění ustanovení §25 písm. d) zákona o
azylu a s ohledem na skutečnost, že na základě dosud zjištěných skutečností nemohl
žalovaný o žádosti věcně rozhodnout, shledal Městský soud v Praze jeho postup
správným.
Proti citovanému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost s tím, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné.
Nezákonnost je způsobena tím, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav
věci před vydáním rozhodnutí a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o
azyl. Důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a správní
orgán tak nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své
rozhodnutí potřeboval a rozhodnutí nevyplývalo ze zjištěných podkladů, tedy
neexistovala logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Jakkoliv žalobce
výslovně nepodřadil tyto důvody jednotlivým důvodům uvedeným v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., lze dovodit, že se jedná o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Skutkově svá tvrzení stěžovatel odůvodnil tím, že je v zemi svého
původu ohrožen na životě, a nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové
poměry trpí a podporuje. V případě žalobce se jedná rovněž o důvody humanitární, na
základě kterých by bylo možno použít ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatel se
dále odvolal na článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle kterého
nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo
trestu a ve výkladu tohoto ustanovení poukázal na rozsudky Evropského soudu pro
lidská práva ve věcech C. V. z roku 1991 a ve věci V. z roku 1991. Stěžovatel
zdůraznil, že není možné obrátit se na policii v zemi, protože po nikom není možné
požadovat, aby se sám a dobrovolně vystavil perzekuci pro prokázání svých obav z
pronásledování. Stěžovatel se dále dovolal Příručky k postupům a kritériím pro
určování právního postavení uprchlíků a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí
Městského soudu v Praze zrušil.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Stěžovatel se dále domáhal přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a žádal o
nařízení veřejného soudního projednání v jeho přítomnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mimo jiné,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o
žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku. Takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů, na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní moci
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by
tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný praktický význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Současně s
rozhodnutím o kasační stížnosti pak je rozhodování o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen
do doby rozhodnutí o samotné stížnosti.
Nejvyšší soud dále zkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že
nemůže o kasační stížnosti věcně jednat a musí ji odmítnout z následujících důvodů.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl.
Teprve podanou kasační stížností se stěžovatel odvolává na své ohrožení na životě
v zemi původu s tím, že se nemá kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry
trpí a podporuje, a že v případě vyhoštění by mohl být podroben mučení, nelidskému
ponižujícímu zacházení nebo trestu. Nejvyšší správní soud však k takovým
skutečnostem nemůže přihlížet, neboť je stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.). Podanou žalobou stěžovatel napadal
pouze otázky doručení výzev a nedostavení se k pohovorům, tyto důvody však již ani
nezopakoval v kasační stížnosti, kterou opřel o shora uvedená nová tvrzení. Pouze na
okraj Nejvyšší správní soud dodává, že uvedená nová tvrzení stěžovatel neuplatnil ani
v původním řízení před správním orgánem, kde tvrdil, že na území České republiky
přijel s cílem najít si práci a vydělat si finanční prostředky na vlastní bydlení.
Nad rámec důvodů je vhodné připomenout, že stěžovatelem zmíněné rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva, a to V. a spol. v. S. k. ze dne 30. 10. 1991 a C. V.s
a spol. v. Š. ze dne 20. 3. 1991, na právní situaci stěžovatele nedopadají. Argumentace
jimi tak svědčí spíše o odkazu na nahodile zvolenou judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva než o věcné argumentaci.
Opírá-li se důvod kasační stížnosti popírající správnost právního závěru
městského soudu výhradně o nové skutečnosti, jde o důvod kasační stížnosti, který je
podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustný, neboť jej stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Protože kasační
stížnost stěžovatele neobsahuje žádný jiný stížností důvod, je podle citovaného
ustanovení nepřípustná jako celek. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Při rozhodování o odměně ustanoveného zástupce stěžovatele se soud řídil
ustanovením §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. e) a §13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. (advokátního tarifu) a přiznal zástupci stěžovatele 1000 Kč odměny za
jeden úkon právní služby a 75 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů. K vyplacení
této částky z rozpočtových prostředků určil soud přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. dubna 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu