ECLI:CZ:NSS:2005:8.AZS.99.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce S. V.,
zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 7. 2004, čj. OAM-2023/VL-20-P26-2003, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005,
čj. 11 Az 51/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2004, čj. OAM-2023/VL-20-P26-2003, žalovaný žalobci
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 183/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) neudělil azyl a vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování podle
§91 zákona o azylu.
Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou u Městského soudu v Praze s tím,
že je nezákonné a neopodstatněné, žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci,
učiněná zjištění nepostačovala ke správnému posouzení, důkazy, které si správní orgán
opatřil pro rozhodnutí nebyly úplné a důkazy, které byly provedeny, hodnotil žalovaný
nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti.
Žalovaný uvedl, že žaloba nesplňuje náležitosti stanovené §71 odst. 1 s. ř. s.
Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je na samé hranici přezkoumatelnosti,
ale přesto ji „s určitou mírou tolerance či benevolence“ přezkoumal.
Kasační stížností napadeným rozsudkem městský soud žalobu zamítl. Ztotožnil
se přitom s názorem žalovaného, že žalobce nenaplnil zákonné důvody pro udělení azylu
(a to ani dle §13 a §14 zákona o azylu). Žalovaný pak neměl zákonnou povinnost
z kusých tvrzení žalobce domýšlet azylově relevantní důvody, povinnost zjištění
skutkového stavu existuje pouze v rozsahu důvodů žalobcem v průběhu správního řízení
uváděných. Žalobce navíc námitky o neúplně zjištěném skutkovém stavu nijak
nekonkretizoval, v žalobě konkrétní důkazy neuvedl.
Městský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný s rozhodnutím věci
bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Žalobce se k výzvě soudu nevyjádřil, přestože byl
poučen, že nevyjádří-li svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě
dvou týdnů od doručení výzvy, bude soud vycházet z presumpce vyjádření souhlasu.
Proti rozsudku městského soudu žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil včas
podanou kasační stížností. Namítal, že městský soud rozhodl bez nařízení jednání,
přestože nebyly splněny podmínky §51 s. ř. s. a výzva, zda žalobce souhlasí
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, mu nebyla nikdy doručena. Jakkoliv stěžovatel
výslovně nepodřadil uvedenou skutečnost žádnému z důvodů §103 odst. 1 s. ř. s.,
je z obsahu kasační stížnosti zřejmé, že tvrzené skutečnosti odpovídají kasačnímu důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel řádně uvedl, v jakém rozsahu rozsudek
městského soudu napadá a dodal, že kasační stížnost podrobně odůvodní a doplní
o patřičné obsahové náležitosti ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení,
kterým bude k doplnění vyzván. Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti, tvrzení stěžovatele považuje za lživé
a jeho kasační stížnost za účelovou. Žalovaný zdůraznil, že stěžovatel užil kasační stížnost
jako obranu proti správnímu vyhoštění, přestože z Ukrajiny za prací odešel již v r. 1997,
a po vypršení doby povoleného pobytu byl v České republice po dobu dvou let nelegálně.
Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že v souladu s §106 odst. 1 s. ř. s. musí
kasační stížnost vedle obecných náležitostí podání obsahovat rovněž označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel
napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Teprve za předpokladu,
že podání neobsahuje některou ze stanovených náležitostí, soud stěžovatele vyzve podle
§106 odst. 3 s. ř. s. k odstranění vad kasační stížnosti. Obsahuje-li kasační stížnost
všechny zákonné náležitosti, vč. důvodů, pro které je rozhodnutí městského soudu
napadáno, městský soud nemá povinnost vyzývat stěžovatele k odstranění vad kasační
stížnosti či k jejímu doplnění.
Je-li proto dostatečně vymezen alespoň jeden důvod kasační stížnosti,
není (v souladu s dispoziční zásadou, charakteristickou pro soudní přezkum správních
rozhodnutí) povinností soudu předpokládat možnou existenci dalších důvodů, a vyzývat
stěžovatele k jejich doplnění. Splňuje-li kasační stížnost, byť sebestručnější, veškeré
zákonné náležitosti a je projednatelná, soud nemá povinnost vyzývat stěžovatele k jejímu
doplnění, a Nejvyšší správní soud kasační stížnost projedná pouze v rozsahu důvodů
jí vymezených. Tento stav platí i v případě stěžovatelem dopředu avizovaného doplnění
kasační stížnosti, které je možné pouze ve lhůtě stanovené ustanovením §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud striktně odmítá praxi, při které by bylo podáno úmyslně neúplné
podání a stěžovatel se pak spoléhal na obdržení výzvy k doplnění svého podání a získání
další lhůty, nad rámec lhůty k podání kasační stížnosti.
Stěžovatel jednoznačně uvedl, že „nesprávnost rozhodnutí spatřuje a zejména
napadá skutečnost, že soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv pro to nebyly
splněny předpoklady a stěžovateli nikdy nebyla doručena výzva, zda s rozhodnutím věci
bez nařízení jednání souhlasí“. Jakkoliv stěžovatel takto vymezený důvod kasační stížnosti
nepodřadil žádnému zákonnému ustanovení, z obsahu je nepochybné, že uplatňuje důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (existence jiné vady řízení před soudem, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé).
Za této situace, kdy byl důvod kasační stížnosti jednoznačně a dostatečně určitě
vymezen, bylo nadbytečným, aby městský soud vyzýval stěžovatele k doplnění kasační
stížnosti. Na tom nemůže ničeho změnit ani vyjádření stěžovatele, že kasační stížnost
bude podrobně odůvodněna a doplněna po doručení usnesení, kterým bude stěžovatel
k doplnění vyzván. Jak shora uvedeno, nutnost doplnění kasační stížnosti (odstranění
jejích vad) soud hodnotí objektivními měřítky, vycházejícími ze zákonných požadavků
na tento typ podání. Subjektivní vyjádření stěžovatele, vedené pouze snahou o faktickou
změnu lhůty (stanovené pro podání kasační stížnosti) nemůže mít na úvahu soudu
o úplnosti podání vliv.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu
v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Předem dalšího odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud
se v rámci odůvodnění svého rozsudku v dostatečném rozsahu vypořádal rovněž s tím,
proč byly ve věci dány podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že městským soudem byla výzva
stěžovateli, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, zaslána
do vlastních rukou. Stěžovatel zásilku nepřevzal (držitel poštovní licence zásilku
po uplynutí úložní lhůty vrátil jako nevyžádanou), proto byla dne 21. 12. 2004 uložena
na poště. V souladu s ustanovením §46 odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2004,
srov. ustanovení §46 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2005) se zásilka považuje
za doručenou desátým dnem od uložení. V daném případě desátý den připadá
na 1.1.2005, což byla sobota a státní svátek, za den doručení se proto považuje nejblíže
následující pracovní den, v souzené věci 3. 1. 2005. Jak Nejvyšší správní soud judikoval
již ve svém rozsudku z 26. 2. 2004, čj. 6 Azs 36/2003 - 50, pokud soud řádně doručil
účastníku řízení výzvu k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez
jednání (§51 s. ř. s.), a účastník řízení ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy
nevyjádřil svůj nesouhlas, má se zato, že s takovým postupem souhlasí. Napadá-li za této
situace účastník řízení rozhodnutí soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., přičemž vadu řízení spatřuje v tom, že mu byla odepřena možnost
jednat před soudem, zamítne Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto zhodnotil stížní námitku jako nedůvodnou. Jelikož
v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
Protože soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, nezabýval se již návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu