ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.110.2004
sp. zn. Konf 110/2004-11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Marie Součková a JUDr.
Brigita Chrastilová, o návrhu Okresního soudu v Břeclavi na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce N., a. s.,
zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem Břeclav, nám. TGM 1, a
žalovaného Mgr. M. I., správce konkurzní podstaty úpadce U., a. s., ve věci žaloby o
zrušení patentu, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1166/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. PV 1996-2090, ve věci
zrušení patentu o názvu „Z. v. ž. r.“, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2003, čj. 7 A
127/2001-63, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 16. 12. 2004 obrátil se na tento senát Okresní soud v Břeclavi a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním
soudem a Okresním soudem v Břeclavi ve věci u okresního soudu zapsané pod sp. zn.
9 C 1166/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Úřad průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) rozhodnutím ze dne
13. 12. 2000, sp. zn. PV 2090-96, zamítl návrh společnosti N., a. s. (dále také jen
„žalobce“), na zrušení patentu o názvu „Z. v. ž. r.“, jehož majitelem je společnost U., a. s.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne
7. 9. 2001, sp. zn. PV 1996-2090, tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí o
zamítnutí návrhu na zrušení výše uvedeného patentu potvrdil.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 5. 11. 2001 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze však řízení do konce roku 2002 nedokončil a neskončenou věc
převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní soud (§132 soudního řádu
správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o
původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 5. 6. 2003, čj. 7 A
127/2001-63, žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním
důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do
jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému
okresnímu (obvodnímu) soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky
dosud učiněných procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Okresního soudu v Břeclavi ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Mgr. M. I., správci konkurzní podstaty úpadce U., a. s. Petitem žaloby
se domáhal výroku o tom, že patent o názvu „Z. v. ž. r.“ se zrušuje.
Okresní soud poté podal zvláštnímu senátu dne 16. 12. 2004 v úvodu zmíněný návrh.
Odůvodnil jej tím, že „rozhodnutí je ryze veřejnoprávního charakteru a jsou proto
splněny podmínky §2 zákona č. 150/2002 Sb.“.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi soudem v občanském soudním řízení a
soudem ve správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, podle nějž se všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu
rozhodování ve věcech soukromého práva, může ten, kdo s takovým rozhodnutím není
spokojen, obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude
rozhodovat v kontradiktorním sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř.). Naopak
rozhodoval-li správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti
takového rozhodnutí soudům činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního
řádu správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a
soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce právního dualismu zaujal
zvláštní senát v usnesení ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5 (publikováno pod č.
276/2004 Sb. NSS). V těchto obecných otázkách odkázal zvláštní senát pro stručnost na
uvedené usnesení a přikročil ke zkoumání charakteru rozhodnutí o zamítnutí návrhu na
zrušení patentu.
Patenty se udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a
jsou průmyslově využitelné [§3 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a
zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o vynálezech a
zlepšovacích návrzích“)]. Jde o novou tvůrčí myšlenku, jíž má být docíleno určitého
technického pokroku. Patent byl přitom původně panovnickým privilegiem, kterým se
vynálezci dostávalo monopolu na hospodářské využití jeho vynálezu. Libovůle při udílení
patentů byla od konce 18. stolení postupně omezována, až se konečně počátkem
2. stolení prosadila zásada, že vynálezce má po splnění zákonem předepsaných náležitostí
vůči státu právní nárok na ochranu svého vynálezu.
Úvodem se ještě sluší připomenout zásada, že každému, komu se pomocí jeho
osobních schopností a píle podaří přispět k obohacení společnosti – ať už na poli
hospodářském či kulturním – za to náleží odměna. Ta v prvé řadě spočívá ve veřejném
uznání. Nicméně pokud již toto obohacení nabude pro společnost konkrétní praktické
formy, tj. zejména pokud se nové řešení nabízí k hospodářskému využití, je obecně
žádoucí, aby dříve, než začne z tohoto nového řešení těžit užitky celá společnost, z něho
mohl po určitou dobu těžit především sám jeho původce. Tuto záruku však může
poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc).
Splňuje-li předmět přihlášky vynálezu stanovené podmínky a přihlašovatel zaplatí
příslušný správní poplatek podle zvláštních předpisů, Úřad udělí přihlašovateli patent a
přihlašovatel se stává majitelem patentu (§34 odst. 3 zákona o vynálezech a zlepšovacích
návrzích); nejsou-li podmínky stanovené pro udělení patentu splněny, Úřad přihlášku
zamítne (§34 odst. 1 věta první zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích). Úřad
patent zruší, zjistí-li – sám či k návrhu kohokoliv – že nastala situace, kterou předpokládá
zákon (§23 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích).
Nejvyšší správní soud argumentuje v usnesení o odmítnutí žaloby tím, že právo, které
mělo být v daném řízení chráněno, je právo podnikatele na to, aby byla odstraněna právní
překážka v podobě nedůvodně uděleného patentu, přičemž řízení o takovém právu
považuje za věc spadající do práva soukromého, neboť správním orgánem je
rozhodováno o ochraně soukromého práva. Nejvyšší správní soud dále tvrdí, že
předmětem tzv. patentového práva v objektivním smyslu je ochrana vynálezu, která
udělením patentu zakládá jeho majiteli výlučné právo využívat vynález, poskytovat souhlas
k jeho využívání jiným osobám, popřípadě na jiné osoby patent převést. Uzavírá proto, že
těžiště právní ochrany spočívá tradičně v právu soukromém.
Taková argumentace však v projednávané věci neobstojí.
Je nepochybné, že původce vynálezu se stává majitelem patentu ode dne oznámení o
udělení patentu ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví. S tímto svým majetkem pak
může volně nakládat v soukromoprávních vztazích: má výlučné právo využívat vynález,
poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám nebo na ně patent převést. Nelze
však opomenout, že samotný akt udělení tohoto práva je výlučně aktem veřejné moci,
kterým se rozhodně neupravuje právní vztah mezi subjekty stojícími v rovném postavení.
Předmětem řízení o udělení patentu takový vztah není: jeho předmětem je toliko vztah
mezi přihlašovatelem, který o udělení patentu žádá (resp. majitelem patentu), a Úřadem,
který o udělení (zrušení) patentu rozhoduje. Stát reprezentovaný Úřadem a přihlašovatel
(majitel) tu tedy stojí v postavení vertikálním: na jedné straně je tu nositel veřejného
oprávnění a na straně druhé je tu adresát veřejnoprávního působení. Výsledkem řízení je
pak udělení či zrušení patentu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodné pro určení, zda věc bude projednávat soud
správní či soud v občanském soudním řízení, je vždy soukromoprávní nebo veřejnoprávní
povaha aktu udělení (zrušení) patentu jako majetkového práva k nehmotnému statku,
nikoli samotná povaha tohoto práva. Samotné udělení (zrušení) patentu tedy není
soukromoprávní věc a je nerozhodné, že udělením (zrušením) vznikají nebo zanikají
soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v
rovném postavení, mu nemůže patent udělit ani zrušit. To může učinit jenom správní
úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá
vrchnostenský správní akt.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci iniciovala
řízení osoba třetí (navrhovatel zrušení patentu). Návrh na zrušení patentu může podat
kdokoli a Úřad patent zruší, jestliže vynález nesplňuje podmínky patentovatelnosti; jestliže
vynález není v patentu popsán tak jasně a úplně, aby jej mohl odborník uskutečnit; jestliže
předmět patentu přesahuje obsah původního podání přihlášky vynálezu nebo jestliže
předměty patentů udělených na základě rozdělení přihlášky přesahují obsah jejího
původního podání nebo byl-li rozsah ochrany vyplývající z patentu rozšířen a nebo jestliže
majitel patentu na něj nemá právo podle §8 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích.
Podstatou návrhu tedy jsou námitky, že nemělo být uděleno veřejné subjektivní právo
majiteli patentu, protože nebyly splněny zákonné podmínky udělení patentu, nebo proto,
že udělení patentu brání jiné veřejné subjektivní právo dříve vzniklé. To, že se celý příběh
navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor, ještě z takového sporu
nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu legitimovaným subjektem,
který tvrdí, že Úřad neměl patent udělit, neboť tomu brání např. lepší veřejné subjektivní
právo navrhovatele zrušení. Situace je tu obdobná jako u námitky souseda proti stavbě
rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na kterém se staví nebo stavět má, k tomu není
územním plánem určen. I zde zpravidla bude v pozadí nebo jevově spor mezi dvěma
osobami soukromého práva, ale žaloba souseda proti vydanému stavebnímu povolení
nebude žalobou ve věci soukromoprávní.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu ochranné
známky náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího správního
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu