ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.16.2005
sp. zn. Konf 16/2005-8
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Michal Mazanec, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr.
Marie Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi Obvodním soudem pro Prahu 6 a Nejvyšším správním soudem, za
účasti: 1) T-M. CR, a. s., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Jermanem, advokátem v
Praze 1, Na Příkopě 8, 2) Česká Republika – Ministerstvo vnitra, 170 34 Praha 7, Nad
Štolou 3, a 3) Úřad průmyslového vlastnictví, 160 68 Praha 6, Antonína Čermáka 2a,
ve věci žaloby o výmaz slovní ochranné známky, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 269/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 1. 2001, sp. zn.
O-101332-95, ve věci výmazu slovní ochranné známky z rejstříku
ochranných známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003,
čj. 6 A 39/2001-64, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 21. 3. 2005 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 6 a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu
„kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu
6 ve věci okresního soudu zapsané pod sp. zn. 17 C 269/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. O-101332, Úřad průmyslového vlastnictví (v
dalším textu též „Úřad“) vyhověl v celém rozsahu návrhu účastníka řízení 1) na výmaz
ochranné známky zapsané v rejstříku ochranných známek a tuto ochrannou známku z
rejstříku vymazal s tím, že tato ochranná známka byla zapsána v rozporu s ustanovením §
8 odst. 1 zákona č. 174/1988 Sb., neboť účastník 2) nebyl aktivně legitimován k podání
přihlášky ochranné známky (k datu podání přihlášky totiž nemohl provozovat jako
povolenou hospodářskou činnost radiokomunikační systém a radiostanice). Účastník 2)
podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 15. 1. 2001
tak, že se návrh na výmaz zamítá a ochranná známka zůstává v platnosti. Zároveň
rozhodl, že složená kauce ve výši 2500 Kč se vrací navrhovateli.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 21. 3. 2001 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 6 A 39/2001. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní
soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 –
o původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 29. 10. 2003, čj. 6 A
39/2001-64, žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním
důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do
jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému
okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud
učiněných procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že rozhodnutí Úřadu
ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. O-101332-95, se zrušuje a věc se vrací předsedovi Úřadu k
dalšímu řízení.
Obvodní soud vyzval Úřad i účastníka 2), aby se k věci vyjádřili. Úřad v podrobném
vyjádření napadl příslušnost obvodního soudu a zdůvodňoval, že jde o věc správního
soudnictví, o níž náleží rozhodovat správnímu soudu v řízení, v němž bude přezkoumána
zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Navrhl, aby okresní soud vyvolal kompetenční
spor a věc předložil zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb. Na závěr
připojil úvahu, že Úřad v řízení před soudem v občanském soudním řízení není ze zákona
vůbec pasivně legitimován, protože není účastníkem takového řízení.
Žalobce poté samostatným podáním navrhl obvodnímu soudu, aby postupem podle
§104c odst. 2 o. s. ř. předložil věc zvláštnímu senátu k rozhodnutí.
Obvodní soud pak podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh. Ztotožnil se
s účastníky v tom, že věc náleží do působnosti správních soudů.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, kdy všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu rozhodování ve
věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím není spokojen,
obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude rozhodovat
v kontradiktorním sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř). Naopak rozhodoval-li správní
orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti takového rozhodnutí soudům
činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního řádu správního. Podrobný výklad
k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a soudů rozhodujících v
občanskoprávním řízení a k otázce právního dualismu zvláštní senát zaujal v usnesení ze
dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5 (publikováno pod č. 276/2004 Sb. NSS). V těchto
obecných otázkách zvláštní senát pro stručnost odkázal na uvedené usnesení a rovnou
přikročil ke zkoumání charakteru rozhodnutí o výmazu ochranné známky.
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že
subjektem známkového práva mohou být osoby právnické a fyzické a těžiště právní
ochrany na označení spočívá tradičně v právu soukromém; právní prostředky ochrany
označení jsou pak upraveny nejen v průmyslověprávních normách, ale i v obecných
ustanoveních občanského práva. Taková argumentace v této věci však není přiléhavá.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se neupravují vztahy mezi
fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi
tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který
o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny
zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek
(ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek,
např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně
ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu
registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
V průběhu registrace ochranné známky může nastat situace, kdy Úřad rozhoduje v
řízení o námitkách proti přihlášce ochranné známky. V námitkovém řízení Úřad posuzuje,
zda přihlášené označení nezasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob.
Zatímco namítatel, tj. osoba, která námitky vznesla, má zájem na tom, aby přihláška
ochranné známky byla zamítnuta, druhá strana řízení, tj. přihlašovatel, má zájem opačný.
Byť se toto řízení představuje jako spor o právo, nelze význam tohoto aspektu
absolutizovat. Sporná povaha tohoto řízení nutně neznamená, že se v něm rozhoduje o
subjektivním soukromém právu. Nelze totiž odhlédnout od toho, že v námitkovém řízení
Úřad - mimo jiné - také posuzuje, zda přihlašované označení není shodné s ochrannou
známkou, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného majitele pro stejné nebo podobné
výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti, a také to, zda obsahuje prvky
přihlášeného označení či zapsané ochranné známky, které by mohly vést k záměně. Tyto
otázky jsou zákonnými podmínkami registrace a Úřad se s nimi při registraci musí zabývat
vždy, nejen v námitkovém řízení. Založit dělení věcí soukromoprávních a veřejnoprávních
na tom, v jakém řízení byla táž otázka posuzována (zda v řízení o „sporu“ mezi
namítatelem a přihlašovatelem, nebo v registračním řízení o jediném účastníkovi –
přihlašovateli), by bylo nesprávné a nebylo by v souladu s principem právní jistoty, dle
kterého má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce,
případně soud svým výkladem zákona, zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu
uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak.
Znovu je třeba připomenout, že námitkové řízení neexistuje samo o sobě, ale je reakcí
na podání přihlášky ochranné známky a je součástí řízení o registraci ochranné známky
jako celku. Sama registrace (či výmaz) známky tedy není soukromoprávní věcí; není
rozhodné, že registrací (či výmazem) a v návaznosti na ně vznikají nebo zanikají
soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v
rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu nemůže známku vymazat. To
může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat
jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení).
Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu ochranné
známky ve výroku označené z rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním
soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu v rozsahu, ve kterém odporuje výroku, jímž byla kompetence určena, a
odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu