ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.59.2005
sp. zn. Konf 59/2005-12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr.
Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6, se sídlem v Praze 6, Čkalova 18,
na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem ČR,
se sídlem v Brně, Masarykova 31, za účasti žalobce: T. C. R., a. s., a žalovaného: Úřad
průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, ve věci žaloby proti
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. O-
113358, o přihlášce ochranné známky do rejstříku ochranných známek, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 253/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. O-113358, ve věci
přihlášky ochranné známky ve znění „P.“ do rejstříku ochranných známek,
je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. října 2003, čj.
7 A 100/2002-28, se zrušuje.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu ČR dne 1. července 2005 navrhl
Obvodní soud pro Prahu 6, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle
ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, který vznikl mezi ním a Nejvyšším správním soudem ČR, ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 253/2003.
Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne
24. května 2001, čj. 73833/1997, sp. zn. O-113358, byla přihláška ochranné známky „P.“
částečně zamítnuta způsobem ve výroku podrobně uvedeným.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, o kterém rozhodl předseda Úřadu
dne 14. června 2002 tak, že se rozklad podle ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, zamítá a napadené rozhodnutí o
částečném zamítnutí přihlášky výše uvedené ochranné známky se potvrzuje.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu žalobou ve správním soudnictví u
Vrchního soudu v Praze dne 12. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze do
31. 12. 2002 ve věci nerozhodl, postoupil uvedenou věc v měsíci lednu 2003 podle §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), k převzetí a dokončení
věci Nejvyššímu správnímu soudu, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 100/2002.
Nejvyšší správní soud pak – podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 – o
původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 29. října 2003, čj. 7 A
100/2002-28, žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. s odůvodněním, že jde o
věc, kdy správní orgán rozhodl v mezích zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, kdy
je žaloba podle §68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. Současně poučil žalobce o tom, že se
může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení k soudu příslušnému podle ustanovení §249 a §250 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž účinky procesních úkonů učiněné v tomto
řízení zůstávají zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve zmíněné
lhůtě žalobu, jíž se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 14. 6. 2002, sp. zn.
O-113358.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté vyzval účastníky, aby se vyjádřili k názoru soudu, že
není věcně příslušným, a k jeho návrhu na vyřešení sporu o věcnou příslušnost zvláštním
senátem.
Na výzvu soudu se vyjádřil žalobce přípisem ze dne 24. března 2005 a uvedl, že se s
názorem soudu o postoupení věci zvláštnímu senátu ztotožňuje.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté podal zvláštnímu senátu dne 1. 7. 2005 v úvodu
zmíněný návrh s tím, že popírá svou pravomoc vydat rozhodnutí v této věci. Navrhovatel
má zato, že se v daném případě nejedná o věc ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř.,
neboť předmětný spor je svou povahou sporem veřejnoprávním a nikoliv
soukromoprávním, jak předpokládá citované ustanovení. Domnívá se proto, že v
předmětné věci je příslušný rozhodovat o žalobě soud ve správním soudnictví.
Zvláštní senát poté vyzval přípisem ze dne 25. 7. 2005 účastníky, aby se k podanému
návrhu vyjádřili. Podáním ze dne 12. 8. 2005 zaslal své vyjádření Úřad. V podání vyjadřuje
názor, že příslušný v předmětné věci je soud ve správním soudnictví. Základním
argumentem je povaha rozhodnutí Úřadu o zapsání ochranné známky do rejstříku
ochranných známek, které není rozhodnutím vyplývajícím z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, které má na mysli ustanovení §244 odst. 1
o. s. ř. Rozhodnutí Úřadu o zápisu ochranné známky do rejstříku či zamítnutí přihlášky
ochranné známky není rozhodnutím občanskoprávní povahy, ale rozhodnutím, které činí
orgán veřejné správy při výkonu své pravomoci na úseku veřejné správy. Při konkrétním
řízení zkoumá Úřad splnění veřejnoprávních podmínek a rozhoduje o zápisném vztahu,
který je vztahem veřejného práva.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc).
Vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího budoucího
majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem právního
obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně samotné
udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku z
rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským. Nejde o vztah občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové
vztahy při vrchnostenském autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc (jak se domnívá ve
svém odůvodnění usnesení o odmítnutí žaloby Nejvyšší správní soud) a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů. Ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o žalobě proti
rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci přihlášky ochranné známky ve znění „P.“ do rejstříku
ochranných známek, náleží podle §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. soudu ve správním
soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu, které výroku, jímž byla kompetence určena, odporuje.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy.
Dále bude tedy Nejvyšší správní soud pokračovat v původním řízení o podané
správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu