ECLI:CZ:NSS:2005:PST.9.2003
sp. zn. Pst 9/2003 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové,
JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci
navrhovatele: Vláda České republiky, se sídlem Praha 1, nábř. E. Beneše 4, proti odpůrci:
politické hnutí Demokraté 92, se sídlem Karlštejnská 1145, Černošice, v řízení o návrhu
na rozpuštění politického hnutí,
takto:
I. Politické hnutí Demokraté 92 se r o z p o u š t í .
II. Navrhovateli se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
III. Likvidátorem se u r č u je JUDr. Drahoslav Sojka, advokát se sídlem
Rosice, Palackého nám. 46
Odůvodnění:
Dne 26. 3. 2003 podal u Nejvyššího správního soudu navrhovatel (vláda ČR) návrh
na rozpuštění politického hnutí Demokraté 92 na základě ustanovení §15 odst. 1 zákona
č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen „zákon
o politických stranách“), který odůvodnil tím, že odpůrce ani po pozastavení činnosti
usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 11 Zp 23/99,
neučinil žádný úkon zaměřený na odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení jeho
činnosti, tj. nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční
zprávy za roky 1996, 1997 a následující.
Odpůrce nevyužil možnosti se k návrhu vyjádřit (č. l. 12).
Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud se souhlasem
účastníků řízení bez nařízení jednání.
Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 11 Zp 23/99,
vyplývá, že činnost odpůrce byla pozastavena proto, že nesplnil zákonnou povinnost
stanovenou v ustanovení §18 odst. 1 zákona o politických stranách, když opakovaně
nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v zákonné lhůtě výroční
finanční zprávy za roky 1996 a 1997. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 24. 5. 2001.
Podle ustanovení §13 odst. 6 zákona o politických stranách platí, že strana a hnutí
mohou být zrušeny rozhodnutím soudu o jejich rozpuštění, jestliže je jejich činnost v rozporu
s §1 až §5 zákona o politických stranách nebo jestliže i po uplynutí lhůty stanovené
v rozhodnutí soudu o pozastavení činnosti strany nebo hnutí trvají skutečnosti, pro které byla
jejich činnost pozastavena. V rozhodnutí o rozpuštění strany a hnutí určí soud současně
likvidátora, kterým nesmí být osoba, jež byla členem této strany a hnutí.
Podle ustanovení §14 odst. 2 zákona o politických stranách může při pozastavení
činnosti strana a hnutí činit pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem
k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu jednoho roku.
Trvají-li i nadále skutečnosti, pro které byla činnost strany pozastavena, podají orgány
uvedené v ustanovení §15 tohoto zákona žalobu ve správním soudnictví na rozpuštění strany.
Ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona o politických stranách o rozpuštění strany
a hnutí rozhoduje na návrh vlády, případně na návrh prezidenta republiky, Nejvyšší správní
soud v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu pátého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle ustanovení §96 s. ř. s. rozhoduje o návrhu na rozpuštění
politické strany nebo politického hnutí soud podle skutkového stavu, který tu je v době
rozhodnutí soudu.
Proto si Nejvyšší správní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu
ČR, zda v mezidobí od podání návrhu splnil odpůrce svou zákonnou povinnost a předložil
alespoň dodatečně Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR výroční zprávy v podobě
vyžadované zákonem o politických stranách. Podle vyjádření Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR ze dne 27. 1. 2005 však tak odpůrce ani dodatečně neučinil. Od roku 1998
nemá Poslanecká sněmovna v evidenci žádné výroční zprávy tohoto hnutí.
Nejvyšší správní soud má proto na základě spisu zjištěno, že odpůrce po pozastavení
jeho činnosti v zákonem stanovené době jednoho roku neučinil žádné úkony k odstranění
stavu, který byl důvodem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o pozastavení
jeho činnosti, tj. nepředložil výroční finanční zprávy za rok 1996 a 1997. Navíc, jak vyplývá
z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 275 z 13. schůze 20. 5. 1999,
č. 1063 z 25. schůze 30. 5. 2000, č. 1628 z 36. schůze 25. 5. 2001, č. 2299 z 49. schůze
3. 5. 2002, č. 495 ze 16. schůze 21. 5. 2003 a z usnesení Poslanecké sněmovny č. 1136
z 31. schůze 7. 5. 2004 odpůrce nepředložil ani výroční finanční zprávy za roky následující
(1998, 1999, 2000, 2001, 2002 a 2003).
Nejvyšší správní soud při hodnocení projednávané věci vycházel zejména
z následujících úvah.
Z ústavně právního hlediska je především nutno konstatovat - a v tomto směru
Nejvyšší správní soud plynule navazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR (viz zejména nález
sp. zn. Pl. ÚS 26/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.) -, že politické strany
představují státem privilegované korporace soukromého práva, nezbytné v reprezentativní
formě vlády, jejichž základní funkcí je vytvářet svorník mezi státem a společností tím,
že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí. Toto jejich vymezení
bezprostředně vyplývá především z čl. 5 Ústavy ČR a z čl. 20 a 22 Listiny základních práv
a svobod.
Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s předním německým
konstitucionalistou K. Hessem, který zformuloval tzv. statusovou teorii politických stran
[K. Hesse: Die verfassungsrechtliche Stellung der politischen Parteien im modernen Staat,
in: G. Ziebura: Beiträge zur allgemeinen Parteienlehre, str. 124 a násl.], kterou je možno
označit za obecně uznávanou ústavně právní evropskou doktrínu. Podle této teorie mají
politické strany naplňovat status svobody, rovnosti a veřejnosti. Podstata této teorie vychází
z myšlenky, že politické strany se nacházejí v určitých typech vztahů: ke státu, k ostatním
politickým stranám a ke společnosti. Pro vztah politických stran ke státu by měl být určující
status svobody, pro vztah k ostatním stranám status rovnosti a pro vztah ke společnosti status
veřejnosti (transparentnosti).
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že podaný návrh je důvodný, neboť z uvedených údajů vyplývá, že odpůrce skutečně nesplnil
zákonem uložené povinnosti, když opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tj. Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky, výroční finanční zprávy a neodstranil tak stav,
pro který byla jeho činnost pozastavena. Neučinil tak ani v době rozhodování Nejvyššího
správního soudu. Odpůrce proto nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v ustanovení
§18 odst. 1 zákona o politických stranách, přičemž nesplnění této povinnosti představuje
zvláštní a samostatný důvod, pro který může být rozhodnuto o pozastavení činnosti politické
strany (politického hnutí) a následně v souladu s §13 odst. 6 uvedeného zákona i o jejím
rozpuštění.
Podle názoru zdejšího soudu odpovídá smyslu ustanovení §14 odst. 1 ve spojení
s §13 odst. 6 zákona o politických stranách, že za situace, kdy politická strana nebo politické
hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem
požadovanými náležitostmi, a kdy se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení
§18 odst. 1 citovaného zákona opodstatňuje pozastavení činnosti politické strany
nebo politického hnutí a následně i její rozpuštění. Nejvyšší správní soud při svém
rozhodování vycházel i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995 Pl. ÚS 26/94,
podle kterého strany a hnutí trvale porušující zákon (tedy nikoli jednorázově porušily, ale toto
porušování má charakter perpetuálního chování - viz znění §4 zákona o politických stranách)
nemohou vyvíjet činnost, neboť tímto opakovaným porušováním zákonů se chovají způsobem
ohrožujícím demokratické základy státu.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl o rozpuštění uvedeného politického hnutí.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšnému
navrhovateli, který by jinak měl na náhradu nákladů právo, nevznikly v souvislosti s řízením
před Nejvyšším správním soudem náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Podle ustanovení §13 odst. 6 zákona o politických stranách určil Nejvyšší správní
soud likvidátorem JUDr. Drahoslava Sojku, advokáta se sídlem Rosice, Palackého nám. 46,
který bude postupovat přiměřeně podle předpisů o likvidaci majetku a závazků obchodních
společností (§12 odst. 4 zákona o politických stranách).
Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustná obnova řízení za podmínek uvedených
v §111 a násl. s. ř. s. Návrh na obnovu řízení lze podat k Nejvyššímu
správnímu soudu ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy ten, kdo obnovu řízení
navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy. Po třech letech od právní moci
napadeného rozhodnutí však může být návrh podán jen tehdy, jestliže byl
zrušen trestní rozsudek, jímž byl soud při svém rozhodování vázán.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu