ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.139.2005
sp. zn. 1 Afs 139/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce M., s. r. o.,
zastoupeného JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem Praha 1, Celetná 11, proti
žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Praha 1, Washingtonova 11, o žalobě proti
rozhodnutím Celního úřadu Praha III (nyní Celní úřad Praha D1) ze dne 28. 5. 2001,
č. j. BPR-568/00 - platebním výměrům č. 3, č. 4, č. 5, č. 6, č. 7, č. 8, č. 9, č. 10, č. 11, č. 12,
č. 13, č. 14, č. 15, č. 16, č. 17, č. 18, č. 19, č. 20, č. 21, č. 22, č. 23, č. 24, č. 25, č. 26, č. 27,
č. 28, č. 29, č. 30, č. 31, č. 32, č. 33, č. 34, č. 35, č. 36, č. 37, č. 38, č. 39, č. 40, č. 41, č. 42,
č. 43, č. 44, č. 45, č. 46, č. 47, č. 48, č. 49, č. 50, č. 51, č. 52, č. 53, a dodatečným platebním
výměrům č. 42, č. 43, č. 44, č. 45, č. 46, č. 47, č. 48, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, č. j. 6 Ca 139/2004-34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 13. 12. 2001 domáhal zrušení
rozhodnutí Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel o prominutí cla a daně z přidané
hodnoty ze dne 15. 10. 2001, zn. 25287/01-11 a v záhlaví označených platebních výměrů
a dodatečných platebních výměrů Celního úřadu Praha III ze dne 28. 5. 2001,
zn. BPR-568/00.
Spis byl Vrchním soudem v Praze podle §132 s. ř. s. postoupen k dokončení řízení
Nejvyššímu správnímu soudu, který usnesením ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 131/2001-52,
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Ministerstva financí odmítl, žalobu proti
rozhodnutím Celního úřadu Praha III pak vyloučil k samostatnému projednání.
Usnesením ze dne 30. 4. 2004, č. j. A 2/2004-13, pak žalobu proti rozhodnutím Celního
úřadu Praha III postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému.
V odůvodnění uvedl, že jak vyplynulo ze správního spisu, bylo o odvoláních proti těmto
rozhodnutím již rozhodnuto zamítavě odvolacím orgánem – Celním ředitelstvím Praha,
přičemž zjistí-li soud, že žalobce sice napadá rozhodnutí správních orgánů prvního stupně,
avšak ve věci již rozhodl odvolací orgán pravomocným rozhodnutím, posoudí žalobu tak,
že žaloba napadá toto konečné rozhodnutí. Dle §69 s. ř. s. (shodně s §250 odst. 4 o. s. ř.,
ve znění do 31. 12. 2002) je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo
správní orgán, na který jeho působnost přešla, tedy Celní ředitelství Praha.
Přípisem ze dne 20. 7. 2004 (doručeným dne 1. 9. 2004) městský soud vyzval žalobce,
aby ve lhůtě patnácti dnů sdělil, zda proti předmětným platebním výměrům byla podána
odvolání a jakými rozhodnutími bylo o těchto odvoláních rozhodnuto.
V odpovědi na výzvu ze dne 31. 8. 2004 se žalobce vyjádřil k jiné věci (výzvy k zaplacení
nedoplatku v náhradní lhůtě a platební výměry na úrok z prodlení a penále), avšak stále ještě
včasným podáním ze dne 8. 9. 2004 výzvě vyhověl, když uvedl, že jeho odvolání proti
platebním výměrům č. 3 – č. 27 byla zamítnuta rozhodnutími Celního ředitelství Praha ze dne
10. 4. 2002, zn. 10095/01-01/3 až zn. 10095/01-01/27, odvolání proti platebnímu výměru
č. 28 bylo zamítnuto rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 25. 3. 2002,
zn. 11428/01-01/28, odvolání proti platebním výměrům č. 29 – č. 53 byla zamítnuta
rozhodnutími Celního ředitelství Praha ze dne 8. 4. 2002, zn. 11428/01-01/29 až
zn. 11428/01-01/53, odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 43 bylo zamítnuto
rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 19. 7. 2001, zn. 9913/01-01/1, a odvolání proti
dodatečným platebním výměrům č. 42, č. 44, č. 45, č. 46, č. 47, č. 48 byla zamítnuta
rozhodnutími Celního ředitelství Praha ze dne 8. 8. 2001, zn. 9913/01-01/6, zn. 9913/01-01/7,
zn. 9913/01-01/5, zn. 9913/01-01/4, zn. 9913/01-01/3, zn. 9913/01-01/2.
Městský soud usnesením ze dne 19. 5. 2005 žalobu odmítl pro nepřípustnost dle §46 odst.
1 písm. d) a §68 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že žaloba směřuje proti rozhodnutím správního
orgánu, který ve věci rozhodoval jako správní orgán I. stupně. Proti těmto rozhodnutím pak
měl žalobce dle §48 daňového řádu právo podat odvolání. S ohledem na §5 a §68 písm. a)
s. ř. s. je v daném případě žaloba přípustná jen proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu,
kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Nápravu rozhodnutí správního orgánu I. stupně lze sjednat jen podáním řádného opravného
prostředku, nikoliv podáním žaloby.
Proti odmítavém usnesení krajského soudu podal žalobce včas kasační stížnost. Namítl,
že již v soudem citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo uvedeno, že v daném
případě byly řádné opravné prostředky vyčerpány, což bylo prokázáno správním spisem.
K výzvě městského soudu dále žalobce sdělil soudu rozhodné skutečnosti, tedy zda byla
odvolání podána a kterými rozhodnutími o nich bylo rozhodnuto. Je tedy zcela nepochybné,
že řádné opravné prostředky byly vyčerpány a žaloba tak není nepřípustná dle §68 písm. a)
s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že sice proběhla odvolací řízení o odvoláních proti
předmětným platebním výměrům, rozhodnutí o odvoláních však nebyla napadena žalobou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Předně je nutno uvést, že podle ustanovení §5 s. ř. s. se lze ve správním soudnictví
domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li
je zvláštní zákon, pokud nestanoví tento nebo zvláštní zákon jinak. Soudní řád správní tak
důsledně zavádí tradiční žalobní řízení, kdy soudní ochrana nastupuje teprve poté, kdy jsou
vyčerpány možnosti nápravy nezákonného nebo vadného rozhodnutí prostředky správního
řízení. Nevyčerpání řádných opravných prostředků žalobcem je za podmínek stanovených
v §68 písm. a) s. ř. s. důvodem nepřípustnosti žaloby a takovou žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu soud odmítne podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Shodnou konstrukci ostatně obsahovala i procesní úprava účinná v době podání žaloby,
když v §247 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002,
stanovovala vyčerpání přípustných řádných opravných prostředků a nabytí právní moci
rozhodnutí jako podmínku řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů (hlava druhá
části páté o. s. ř.).
Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby
k soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu
a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení
musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve svojí procesní
dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní
přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany
subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné
správy (srov. č. 672/2005 Sb. NSS).
V projednávané věci žalobce ve své žalobě ze dne 12. 12. 2001 učinil předmětem
přezkumu rozhodnutí Celního úřadu Praha III ze dne 28. 5. 2001, č. j. BPR-568/00 – platební
výměry č. 3 až č. 53 a dodatečné platební výměry č. 42 až č. 48. Proti těmto rozhodnutím je
možno se odvolat (§48 daňového řádu), o čemž byl žalobce řádně poučen. Této procesní
možnosti také využil a odvolání včas podal.
Jak vyplynulo ze správního spisu, odvolací orgán (Celní ředitelství Praha) o odvoláních
proti platebním výměrům č. 3 až č. 27 rozhodl dne 10. 4. 2002 (zn. 10095/01-01/3
až zn. 10095/01-01/27), o odvolání proti platebnímu výměru č. 28 rozhodl dne 25. 3. 2002
(zn. 11428/01-01/28) a o odvoláních proti platebním výměrům č. 29 až č. 53 rozhodl dne
8. 4. 2002 (zn. 11428/01-01/29 až zn. 11428/01-01/53).
Dne 13. 12. 2001, tedy ještě v průběhu těchto odvolacích řízení, však žalobce proti
předmětným platebním výměrům podal žalobu. V době podání žaloby tak dosud
o příslušných odvoláních nebylo rozhodnuto, nebyly tedy vyčerpány řádné opravné
prostředky ve správním řízení. S takovou situací soudní řád správní spojuje nepřípustnost
žaloby [§68 písm. a) s. ř. s.], tedy nezhojitelný nedostatek podmínek řízení, pro který je nutno
takovou žalobu odmítnout dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §130 odst. 1 s. ř. s. Nutno
dodat, že podle předchozí právní úpravy by soud řízení o takové žalobě zastavil
pro nedostatek podmínek řízení dle §104 za použití §246c a §247 odst. 2 o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2002. Následná rozhodnutí odvolacího orgánu pak již byla z hlediska
přípustnosti předmětné žaloby irelevantní.
Vzniklou situaci je přitom třeba důsledně odlišit od případu, kdy žaloba sice směřuje proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, avšak je podána až poté, kdy je o opravném prostředku
odvolacím orgánem již rozhodnuto (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS). V souladu
s tímto rozhodnutím rozšířeného senátu, které upřesnilo právní názor Nejvyššího správního
soudu vyjádřený v usnesení ze dne 30. 4. 2004, č. j. A 2/2004-13, městský soud s ohledem
na konkrétní časové spojitosti okamžiku rozhodnutí odvolacího orgánu o odvoláních proti
platebním výměrům a data podání žaloby správně tuto žalobu (v části týkající se platebních
výměrů) odmítl pro nepřípustnost.
Jiná je však situace u předmětných dodatečných platebních výměrů. Jak plyne
ze správního spisu, bylo o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 43 Celním
ředitelstvím Praha rozhodnuto dne 19. 7. 2001, č. j. 9913/01-01/1, a toto rozhodnutí bylo
žalobci doručeno dne 27. 7. 2001. O odvoláních proti dodatečným platebním výměrům č. 42
a č. 44 až č. 48 bylo Celním ředitelstvím Praha rozhodnuto dne 8. 8. 2001, č. j. 9913/01-01/6,
č. j. 9913/01-01/7, č. j. 9913/01-01/5, č. j. 9913/01-01/4, č. j. 9913/01-01/3,
č. j. 9913/01-01/2; tato rozhodnutí byla žalobci doručena dne 17. 8. 2001.
Ke dni podání žaloby již tak řádné opravné prostředky vyčerpány byly, žaloba však
v tomto případě byla podána opožděně.
Podle §250b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, musela být žaloba podána
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní
zákon nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout.
Protože zvláštní zákon jinak nestanovil, uplynula lhůta pro podání žaloby proti
rozhodnutím Celního ředitelství v Praze o odvoláních proti předmětným dodatečným
platebním výměrům dnem 27. 9. 2001, resp. dnem 17. 10. 2001. Žaloba však byla podána
u soudu až dne 13. 12. 2001 (a to navíc u soudu věcně nepříslušného), tedy ve vztahu k těmto
rozhodnutím po uplynutí zákonné lhůty. Byly tak dány podmínky pro zastavení řízení (§250d
odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002). S nabytím účinnosti soudního řádu
správního (ke dni 1. 1. 2003) nebyl spojen účinek obnovení běhu lhůt, městský soud tak měl
v této časti žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §130 odst. 1 s. ř. s.
Je zřejmé, že i v tomto případě byl tedy výrok městského soudu o odmítnutí žaloby
správný, i když byl vyvozen z nesprávných předpokladů. Tímto pochybením městského
soudu však nemohlo dojít ke zkrácení práv stěžovatele. I kdyby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení z tohoto důvodu zrušil, sám by žalobu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
odmítl.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými. Jelikož
v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Josef Baxa
p řed sed a se n át u