ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.77.2005
sp. zn. 1 Afs 77/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. H.,
zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Kollárova 18, 415 01 Teplice,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem se sídlem Velká Hradební 61,
400 21 Ústí nad Labem, proti rozhodnutí ze dne 2. 4. 2001, č. j. 9225-1995/120/00, ve znění
rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze dne 15. 5. 2001, č. j. 9225-
1995/oprava/120/00, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 15 Ca 36/2005-10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dodatečným platebním výměrem ze dne 9. 3. 2000, vydaným
pod č. j. 33366/00/210911/0148, doměřil Finanční úřad v Teplicích žalobci daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 ve výši 40 291 Kč. Žalobce napadl dodatečný
platební výměr odvoláním; o něm rozhodl žalovaný dne 2. 4. 2001 tak, že změnil základ daně,
daň i daňovou ztrátu, jak byly stanoveny ve výroku dodatečného platebního výměru,
a s tím spojené údaje v informacích pro poplatníka. Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2001 o opravě
zřejmých omylů či nesprávností, které bylo žalobci doručeno dne 21. 5. 2001, pak žalovaný
dále opravil všechny tyto údaje.
Žalobce podal dne 18. 5. 2001 žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2001;
Krajský soud v Ústí nad Labem však žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 15 Ca 216/01-18.
Žalobce brojil proti tomuto rozsudku kasační stížností; při rozhodování o ní Nejvyšší
správní soud zjistil, že rozsudek krajského soudu trpí vadou, k níž je nutno přihlížet z úřední
povinnosti, a zrušil jej proto rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 13/2004-50.
V odůvodnění uvedl, že krajský soud přezkoumával rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2001
v té podobě, v jaké je napadl žalobce žalobou dne 18. 5. 2001; přehlédl však následné
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2001 o opravě zřejmých omylů či nesprávností,
které se – jakmile nabylo právní moci – v opravovaných údajích stalo součástí výroku
rozhodnutí ze dne 2. 4. 2001. Jestliže krajský soud podrobil přezkumu pouze rozhodnutí
ze dne 2. 4. 2001 v jeho znění před opravou, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost.
V novém řízení krajský soud žalobu opět zamítl rozsudkem ze dne 19. 4. 2005.
Ztotožnil se se závěry finančních orgánů, podle nichž se žalobci nepodařilo prokázat
své tvrzení o tom, že v prvním kvartálu roku 1995 koupil od pana I. B. vozidlo F. U. s číslem
motoru 6553898 za cenu 105 000 Kč. Tuto skutečnost doložil žalobce pouze svým čestným
prohlášením; sám I. B. pak nebyl s to při výslechu tyto údaje potvrdit, protože si na
podrobnosti transakce již nepamatoval. Nebylo tak spolehlivě zjištěno, od koho a za jakou
částku koupil žalobce uvedené vozidlo, a finanční orgány tak správně neuznaly částku
105 000 Kč jako výdaj k dosažení příjmů.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uplatnil žalobce námitky, kterými napadl
vady řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního] a nesprávné
posouzení právní otázky soudem [písm. a) tamtéž]. Vady řízení spatřoval žalobce v tom,
že krajský soud zcela pominul jím předložené důkazy, tj. „přiložený posudek auditorské
firmy“ a navrhovaný znalecký posudek týkající se vozidla F. U. Podle posudku auditora jsou
rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů nesrozumitelná a obsahují zřejmé chyby; posudek
dále upozorňuje na nedostatky ve vedení daňového řízení a jednoznačně podporuje žalobcovo
stanovisko. Kdyby krajský soud provedl další z navrhovaných důkazů - tj. znalecký posudek
– vyšlo by najevo, že vozidlo je dodnes v perfektním stavu, bez koroze, v původním laku,
nebylo nikdy poškozeno a nebyla na něm vykonána žádná karosářská oprava; svědectví p. B.y
o špatném technickém stavu vozidla a silné korozi karosérie je proto nepravdivé. Krajský
soud se však těmito důkazy vůbec nezabýval, v odůvodnění vycházel jen z podkladů
finančních orgánů a důkazy svědčící ve prospěch žalobce zcela pominul bez jakéhokoli
zdůvodnění.
Krajský soud též nesprávně posoudil právní otázku uznatelnosti výdaje na pořízení
vozidla F. U., pokud se ztotožnil se správcem daně, který považoval skutečnosti uvedené
v žalobcově čestném prohlášení za neprůkazné, a schválil jeho postup.
Žalobce naproti tomu poukázal na §31 odst. 1 a odst. 8 písm. c) zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“), podle nichž správce
daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost. Žalobce má za to, že tato věrohodnost
nebyla v průběhu celého řízení zpochybněna, a to, že si svědek B. na celou záležitost
nevzpomíná, nemůže být žalobci přičítáno k tíži a nijak to nevyvrací obsah čestného
prohlášení. Žalobce též v kasační stížnosti nově navrhl provedení několika důkazů,
a to přizváním znalce z oboru daňové problematiky k jednání, svědeckým výslechem
žalobcovy manželky, která byla přítomna při koupi vozidla F. U. od p. B., kontrolou dokladů
v registru motorových vozidel, kde je evidován převod vozidla z p. B. jako původního
vlastníka na žalobce, a kontrolou účetních a daňových dokladů p. B.
Konečně žalobce uvedl, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjádřil
v zákonné lhůtě od doručení výzvy svůj nesouhlas s rozhodnutím soudu bez jednání.
Žalobce však dosud žádnou výzvu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. neobdržel,
takže se ani vyjádřit nemohl. Zdůraznil přitom, že by nedal souhlas k projednání
takto složitého případu bez jednání, a krajský soud tak vlastně rozhodl bez jeho vědomí,
o čemž byl žalobce zpraven až doručením napadeného rozhodnutí.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal, aby veškerá
zasílaná korespondence byla směrována přímo a toliko k jeho rukám a na jeho adresu.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalobce vytýká krajskému soudu, že se nijak nevyjádřil k jeho důkazním návrhům;
činí tak ovšem neprávem. O prvém z návrhů – posudku auditora – se žalobce poprvé zmínil
až v kasační stížnosti ze dne 11. 3. 2004 směřující proti rozsudku krajského soudu
ze dne 24. 2. 2004; ostatně sám posudek byl vyhotoven 9. 3. 2004, tedy až po vydání
napadeného rozsudku. To platí i o návrhu důkazu znaleckým posudkem. V žalobě žalobce
pouze namítal, že takový důkaz neprovedl správce daně; nenavrhl však krajskému soudu
- a to ani kdykoli později v řízení o žalobě – aby takový důkaz provedl sám. Oba zmiňované
návrhy tak žalobce nevznesl vůči krajskému soudu v řízení o žalobě, nýbrž až vůči
Nejvyššímu správnímu soudu v řízení o prvé kasační stížnosti v této věci. Jelikož krajskému
soudu nebyly žádné důkazní návrhy adresovány, nemohl se k nim ani vyjadřovat.
Rozhoduje-li krajský soud opakovaně o téže žalobě poté, co jeho prvé rozhodnutí
bylo v kasačním řízení zrušeno, není podkladem pro jeho – v pořadí druhé – rozhodnutí nutně
vše, co je založeno ve spise. Nelze popřít, že obsahem spisu krajského soudu po vydání
zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005 byly i posudek auditora
a návrh na znalecký posudek, které žalobce vtělil do své prvé kasační stížnosti;
samotná skutečnost, že byly obsahem spisu, však neznamená, že tak automaticky vznikla
povinnost krajského soudu se jimi zabývat. Takový postup by byl nepřípustný,
neboť zrušením rozsudku krajského soudu se řízení o žalobě vrací do fáze před jeho vydáním.
V novém řízení krajský soud vychází – stejně jako v předešlém – ze souhrnu skutečností
a důkazů, které byly shromážděny v předchozím řízení; pokud něco doplňuje,
činí tak jen v míře, v jaké mu to uložil Nejvyšší správní soud svým závazným právním
názorem. S výjimkou závazného právního názoru je pro něj nepodstatné, co bylo navrhováno
v kasační stížnosti a o čem všem se rozhodovalo v kasačním řízení: i nadále je jeho úkolem
přezkoumat napadené rozhodnutí na základě žalobních bodů a vypořádat se s návrhy,
které žalobce v řízení před ním učinil. Pokud krajský soud v prvém řízení pochybil,
musí v druhém řízení postupovat podle závazného názoru Nejvyššího správního soudu;
to s sebou však v žádném případě nenese povinnost zabývat se návrhy uplatněnými
v kasačními řízení. Rozhodování o takových návrzích by naopak bylo nesprávným postupem,
protože krajský soud by si tak osoboval pravomoc soudu kasačního, kterému jedině přísluší
rozhodování o návrzích na dokazování obsažených v kasační stížnosti. (Poznamenává se jen,
že prvé rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost; ani Nejvyšší
správní soud se proto ve zrušujícím rozsudku těmito návrhy nezabýval,
neboť by to bylo nadbytečné.).
V druhé stížní námitce žalobce nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že neprokázal
tvrzený výdaj na nákup vozidla; poukazuje přitom na své čestné prohlášení a zdůrazňuje,
že toto prohlášení nebylo zpochybněno ani svědeckým výslechem p. B. Této námitce nelze
rovněž přisvědčit. V prvé řadě je nutno uvést, že ustanovení daňového řádu, jichž se žalobce
dovolává, jsou citována buď poněkud nepřípadně, nebo nepřesně. Podle §31 odst. 1 d. ř.
provádí dokazování správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce
daně dožádaný. Není zřejmé, jaký argument pro žalobcovy závěry je v tomto ustanovení
obsažen: pravidlo zde obsažené totiž nezpochybnily ani finanční orgány, ani soud, a v řízení o
žalobcově daňové povinnosti se podle něj postupovalo. Co se pak týče ustanovení §31 odst. 8
písm. c), žalobce má za to, že ukládá správci daně povinnost „prokazovat skutečnosti
zpochybňující věrohodnost“, a má na mysli zřejmě věrohodnost svého čestného prohlášení.
Přehlíží však přitom navazující část ustanovení, podle níž se prokazování skutečností
zpochybňujících věrohodnost týká „...účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů
vedených daňovým subjektem“. Správce daně v žalobcově věci ovšem zpochybňoval
věrohodnost čestného prohlášení, které zjevně nespadá do právě uvedené kategorie povinných
evidencí.
Nesprávná či nepřiléhavá citace ale není tak podstatná; i tak je zřejmé, proti čemu
tato stížní námitka brojí. Žalobce se domnívá, že čestné prohlášení samo o sobě
bylo způsobilé doložit výdaj v určité výši; ani Nejvyšší správní soud, stejně jako dosud
rozhodující orgány, však s tímto náhledem nesouhlasí. Čestné prohlášení je v prvé řadě
institutem obecného správního řízení, nikoli řízení daňového: daňový řád se o čestném
prohlášení vůbec nezmiňuje. V době rozhodování finančních orgánů byl tento institut upraven
pouze ve správním řádu (zákon č. 71/1967 Sb., zrušen k 31. 12. 2005); užití tohoto předpisu
bylo přitom v daňovém řízení výslovně vyloučeno ustanovením §99 d. ř. Po 1. 1. 2006
je pak čestné prohlášení upraveno v §53 odst. 5 nového správního řádu
(zákon č. 500/2004 Sb., účinný od 1. 1. 2006); i po tomto datu pak daňový řád v §99 stanoví,
že pro daňové řízení se správní řád nepoužije.
I kdyby ale ustanovení §99 d. ř. nebylo, lze žalobcovu domněnku o tom, že čestným
prohlášením doložil svůj výdaj, vyvrátit samotnou povahou institutu čestného prohlášení,
jak jej upravoval správní řád z roku 1967 ve svém §39. Tento institut byl zařazen v oddílu
druhém části třetí, nazvaném Zjišťování podkladů pro rozhodnutí, kde se upravovalo zejména
dokazování, a dále pak pod samostatnými rubrikami čestné prohlášení a předběžná otázka.
„Důkazními prostředky“ byly podle §34 odst. 1 všechny prostředky, jimiž lze zjistit a objasnit
skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy; v demonstrativním výčtu
odstavce 2 pak byly jako takové prostředky výslovně uvedeny výslech svědků,
znalecké posudky, listiny a ohledání. V daňovém řádu (§31 odst. 4) je definice důkazních
prostředků obdobná: jsou to všechny prostředky, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými
právními předpisy, a i zde je obsažen demonstrativní výčet.
Demonstrativní výčet pojmově neobsahuje veškeré možné eventuality a je do právních
předpisů vkládán právě proto, aby do něj bylo možno při aplikaci předpisu zahrnout i prvky
výslovně neuvedené. Ty musí být ovšem svou podstatou příbuzné s prvky výslovně
vypočtenými, a čestné prohlášení ve vztahu k obecné množině důkazních prostředků
tuto podmínku nesplňuje. Jak výslovně uvádí §39 odst. 1 správního řádu z roku 1967,
správní orgán může místo důkazu připustit čestné prohlášení účastníka, pokud zvláštní právní
předpis nestanoví jinak. Čestné prohlášení tedy není jedním z možných důkazních prostředků,
nýbrž institutem zcela odlišným (srov. jednoznačnou formulaci místo důkazu),
který pouze v některých případech může posloužit stejnému cíli – tedy tvořit podklad
pro rozhodnutí; to z něj však nečiní důkazní prostředek. Ostatně v souladu
s tímto rozlišováním velké skupiny podkladů pro rozhodnutí na důkazní prostředky na straně
jedné a čestné prohlášení na straně druhé je i systematika oddílu druhého části třetí správního
řádu z roku 1967. Po obecném ustanovení §34 odst. 1 o dokazování následují
pod samostatnými rubrikami ustanovení o čtyřech druzích důkazních prostředků,
které jako jediné byly demonstrativně vypočteny v §34 odst. 2, a pak ustanovení o čestném
prohlášení. Z toho je patrné, že čestné prohlášení je institutem odlišným od čtyř institutů
předchozích a nelze jej podřadit pod §34 odst. 1 jako jeden z důkazních prostředků.
Kdyby totiž bylo jedním z důkazních prostředků sice možných, ale ne tak běžných,
a proto neuvedených v demonstrativním výčtu, nemělo by ani – na rozdíl od čtyř prostředků
výslovně zmíněných ve výčtu – samostatnou rubriku; pokud naopak má samostatnou rubriku,
a přitom není ve výčtu, znamená to, že se jedná o institut, který není důkazním prostředkem,
ačkoli stejně jako ony může být podkladem pro rozhodnutí, jak o tom svědčí §32 odst. 2
správního řádu z roku 1967 i název celého oddílu.
Čestným prohlášením tedy nemůže být nikdy proveden důkaz: skutečnost jím nemůže
být prokázána – pouze osvědčena. (Srov. ostatně i setrvalou judikaturu správních soudů
v tomto směru – např. nepublikované rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 16 Ca 168/99, Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2002,
sp. zn. 29 Ca 133/2001, nebo Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2002,
sp. zn. 10 Ca 117/2002.) Nízká vypovídací hodnota čestného prohlášení se odrazila
i v poměrně přísné zákonné úpravě podmínek, za nichž bylo možno připustit čestné
prohlášení. Ustanovení §39 odst. 1 správního řádu z roku 1967 svědčí o tom, že se jedná
o institut výjimečný, který měl být užíván jen v úzce vymezených případech:
čestné prohlášení nebylo podle tohoto ustanovení možno připustit tehdy,
bránil-li tomu obecný zájem, byla-li by tím porušena rovnost mezi účastníky řízení
nebo měly-li se by takto osvědčovat skutečnosti, k jejichž odbornému posouzení je třeba
znaleckého posudku. V novém správním řádu (§53 odst. 5) je pak tento institut obecně
nepoužitelný: lze jím sice nahradit předložení listiny, ovšem jen v případech
a za podmínek stanovených zvláštním zákonem, nikoli obecně podle správního řádu,
jak tomu bylo do 31. 12. 2005.
V některých fázích správních řízení spravujících se správním řádem, kde se lze obejít
bez důkazu a postačí určitou skutečnost osvědčit, tedy může mít čestné prohlášení své místo.
Pojmově je však vyloučeno jej užít tam, kde nelze určité skutečnosti stanovit
jinak než dokazováním – a tak je tomu právě u stanovení daňové povinnosti ve smyslu
§31 odst. 1 až 4 daňového řádu. Nelze-li daňovou povinnost stanovit dokazováním,
vede to podle daňového řádu nevyhnutelně k tomu, že správce daně je oprávněn stanovit
ji podle pomůcek (§31 odst. 5 d. ř.) Čestné prohlášení nemůže vstupovat do daňového řízení
také proto, že by vytvářelo nepřípustný mezistupeň mezi oběma způsoby stanovení daně.
Pokud by bylo totiž – hypoteticky a v duchu žalobcovy námitky – možné užít
ve vyměřovacím řízení institut čestného prohlášení, pozbyl by institut stanovení daně
podle pomůcek jakéhokoli smyslu, protože chybějící důkazní prostředky by bylo vždy možno
nahradit čestným prohlášením, a tím by bylo zhojeno neunesení důkazního břemene
v daňovém řízení; to je ale absurdní. Je tak zřejmé, že mlčí-li daňový řád o čestném
prohlášení, je to mlčení záměrné, podložené zvláštním významem dokazování v daňovém
řízení a s tím spojenou přísnou návazností jednotlivých způsobů stanovení daně.
S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že zcela mimo podstatu věci míří námitka,
podle níž nemohl výslech svědka zpochybnit věrohodnost žalobcových tvrzení:
„věrohodnost“ ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) d. ř. je totiž kategorie vyhrazená v daňovém
řízení jen pro písemnosti, kterých lze užít jako důkazních prostředků. Čestné prohlášení
nemůže být důkazním prostředkem, a výslechem tedy nemohlo být ani zpochybněno.
Pro správce daně bylo užitečným podnětem k tomu, aby provedl dokazování prostřednictvím
svědecké výpovědi pana I. B. (jenž byl v čestném prohlášení označen jako kupující), a pokusil
se tak o to, podložit pouhé tvrzení ve formě čestného prohlášení důkazem. To se nezdařilo, a
sporný výdaj tak nebyl prokázán: to ale platilo od počátku daňové kontroly až do jejího
ukončení, bez ohledu na úkony žalobce a správce daně. Předložením čestného prohlášení se
na tomto stavu nic nezměnilo – žalobce zde opět jen tvrdil, avšak nedokládal a neprokazoval
– a nic nového nepřinesl ani svědecký výslech, který byl jen neúspěšným pokusem o získání
důkazu. Žalobce se mýlí, domnívá-li se, že kdyby nebyl proveden svědecký výslech, jeho
čestné prohlášení by bylo věrohodnější: jakýkoli procesní postup správce daně nebyl totiž s to
přetvořit čestné prohlášení na důkazní prostředek, a vypovídací hodnota čestného prohlášení
pro účely stanovení daně se provedením svědeckého výslechu ani nesnížila, ani nezvýšila –
jen se ukázalo, že ve prospěch žalobce nehovoří ani tento jediný dostupný důkazní prostředek.
Žalobce v kasační stížnosti navrhl provedení některých nových důkazů; jeho návrhu
však nebylo možno vyhovět. Obecně je jistě možné navrhovat v řízení před správním soudem
důkazy k prokázání tvrzených skutečností, pokud nebyly provedeny v řízení před správním
orgánem; takovými návrhy však nelze přesouvat na soud úkony, které by býval mohl
k účastníkovu návrhu provést již správní orgán. Správní soud není další správní instancí,
u níž by účastník mohl úspěšně zhojit svou nedostatečnou aktivitu při navrhování důkazů
ve správním řízení, pokud se tam od něj právě tato aktivita vyžadovala – a to platí
jak o krajských soudech jako soudech I. stupně, tak o Nejvyšším správním soudu.
V projednávané věci se výsledek daňového řízení přímo odvinul právě od skutečnosti,
že žalobce nenavrhl žádný důkaz k prokázání svého tvrzení o výdaji ve výši 105 000 Kč,
a ani svědecký výslech provedený z iniciativy správce daně toto tvrzení neprokázal.
Pokud tedy žalobce neunesl své důkazní břemeno v řízení před správními orgány a na základě
toho mu byla doměřena daň, nemohou být jeho nové důkazní návrhy v řízení před soudem
vyslyšeny už jen proto, že by ani případná nová zjištění vzešlá z dokazování nemohla mít vliv
na postoj soudu k zákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu.
Žalobce konečně naznačil vadný postup krajského soudu, který údajně rozhodl
bez jednání, aniž k tomu žalobce vyslovil svůj souhlas ve smyslu §51 s. ř. s.; krajský soud
však nijak nepochybil. Přípisem ze dne 23. 3. 2005, který byl doručen žalobcovu zástupci
dne 29. 3. 2005, poučil krajský soud žalobce o možnosti rozhodovat bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhnou nebo s tím souhlasí. Upozornil jej též na právní fikci,
podle níž je souhlas udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy
nesouhlas s takovým projednáním věci. Žalobce byl tedy řádně poučen o následcích svého
případného mlčení; nechal však marně uplynout onu dvoutýdenní lhůtu, a krajský soud
tedy mohl v souladu se zákonem rozhodnout bez jednání.
Sluší se poznamenat, že přípis ze dne 23. 3. 2005 byl přirozeně doručován
jen žalobcovu zástupci, a to v souladu s §42 odst. 2 s. ř. s.: ten stanoví, že má-li účastník
nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Pouze v případě,
že účastník nebo osoba zúčastněná na řízení má v řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim.
Vyjádření souhlasu či nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání
však jistě není úkonem, při němž by bylo třeba účastníkovy osobní aktivity: takové vyjádření
může učinit, případně dvoutýdenní lhůtu může nechat nečinně plynout, žalobcův zástupce.
Lze předpokládat, že konání či nečinnost zástupce budou v souladu s vůlí účastníka;
i pokud by tomu tak ale nebylo, je případný rozpor mezi zástupcem a účastníkem věcí
jich dvou a pro soud nemá žádný význam.
Ke způsobu doručování zastoupenému účastníku se vztahuje i žalobcův požadavek
v kasační stížnosti, aby byla veškerá korespondence doručována výlučně k jeho rukám
a na jeho adresu. Ze shora uvedeného je dostatečně zřejmé, proč takové žádosti nelze vyhovět.
Uzná-li soud za vhodné, může zastoupenému účastníku zasílat své písemnosti na vědomí;
doručovat s procesními účinky však lze (s výjimkou výzev k nezastupitelným úkonům
účastníka) jen zástupci, který je v řízení prostředníkem mezi účastníkem a soudem.
Je-li žalobcova žádost vedena nespokojeností s činností či naopak s pasivitou jeho zástupce,
je na něm, aby si zvolil zástupce jiného; pokud však sám nemá vysokoškolské právnické
vzdělání (§105 odst. 2 s. ř. s.), platí pro něj povinné zastoupení advokátem v řízení o kasační
stížnosti a z něj plynoucí režim doručování.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu