ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.8.2005
sp. zn. 1 Afs 8/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: P. C., spol. s r.
o., zastoupeného Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám.
43, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem Štěpánská 28,
Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2003, č. j. FŘ – 1271/14/03,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 8. 2004, č. j. 6 Ca 198/2003-35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, č. j. 6 Ca 198/2003–35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2003, jímž bylo zamítnuto odvolání
proti platebnímu výměru na daň darovací vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1
(dále též „správce daně“) dne 20. 11. 2002, č. j. 229285/02/001962/1115, kterým byla žalobci
stanovena daň darovací ve výši 412 444 Kč.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a),
a b) s. ř. s.; dle něho je rozsudek nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky
Městským soudem v Praze, dále namítá vady řízení s tím, že skutkový stav, z něhož správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.
Z odůvodnění kasační stížnosti vyplývá, že za onu nesprávně posouzenou právní
otázku stěžovatel považuje úsudek o neexistenci daňové povinnosti stěžovatele. Poukazuje
na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 6. 2004,
č. j. 15 C 98/2004 - 47, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na vyklizení pozemku,
k němuž mu bylo smlouvou o zřízení věcného břemene zřízeno právo užívání,
s tím, že smlouva je z důvodu §37 odst. 1 a §39 občanského zákoníku absolutně neplatná.
Jestliže je zřízení věcného břemene neplatné, odpadl předmět zdanění a neexistuje žádné
majetkové právo ani jiná právní skutečnost, které by mohly být zdaněny daní darovací.
Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s tím, jakým způsobem se soud a žalovaný
vypořádaly s jeho námitkami, na nichž trvá, tyto námitky však blíže nekonkretizoval
a sám je, s ohledem na neexistenci daňové povinnosti, považuje za nepodstatné.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji nepovažuje
za důvodnou. K namítané neplatnosti smlouvy uvedl, že z obsahu smlouvy o zřízení věcného
břemene nevyplývalo, že věcné břemeno mělo sloužit k zajištění pohledávky, skutečnosti
uvedené v rozsudku Okresního soudu v Trutnově nebyly žalovanému známy a ze závěrem
soudu o neplatnosti se neztotožňuje. Městský soud podle něho rozhodl správně, v době
rozhodování správce daně i žalovaného předmětný rozsudek neexistoval, nebyla
ještě ani podána žaloba na vyklizení nemovitosti, která byla jen dalším pokusem stěžovatele
vyhnout se daňové povinnosti. Námitku neplatnosti pak vznáší stěžovatel až v kasační
stížnosti, neuplatnil ji ani v odvolacím řízení a ani v žalobě.
Ze správního spisu vyplývá k uvedeným skutečnostem následující:
Dne 20. 1. 1999 byla mezi stěžovatelem jakožto oprávněným a společností C., a. s.,
jakožto povinným, uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene. V úvodu smlouvy
byly specifikovány nemovitosti, které dle článku II. měl oprávněný právo užívat pro účely
svého podnikání a výkonu správy. Dle článku III. bylo věcné břemeno zřízeno bezplatně.
Povinný byl při uzavření smlouvy zastoupen stěžovatelem na základě plné moci, zmocňující
jej konkrétně uvedené nemovitosti zatěžovat věcnými břemeny, dělit a členit a tyto změny
navrhovat do katastru nemovitostí. Na základě této smlouvy byl K. ú. v T. povolen vklad
práva do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu dnem 1. 2. 1999; kopie této smlouvy
je součástí správního spisu.
Ve spise se dále nachází přiznání k dani darovací ze dne 22. 7. 1999,
v němž stěžovatel ocenil věcné břemeno částkou 7 500 Kč. K zaslané výzvě dle §43 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“) stěžovatel podáním
ze dne 20. 12. 1999 sdělil, že věcné břemeno slouží pouze k zajištění jiného závazkového
vztahu mezi žalobcem a společností C., a. s., a není důvod k vybrání daně darovací. Správce
daně se následně výzvou dle §34 odst. 3 daňového řádu obrátil na společnost C., a. s., která
ve svém podání ze dne 26. 2. 2000 sdělila, že zřízení věcného břemene bylo realizováno jako
záruka splacení krátkodobého finančního závazku vůči této společnosti a po splnění závazku
bude věcné břemeno zrušeno a jen v případě, že závazku nedostojí nastalo by faktické plnění
věcného břemene spočívající v užívání nemovitostí žalobcem. Správce daně následně
platebním výměrem ze dne 19. 4. 2000 vyměřil stěžovateli daň darovací ve výši 413 444 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, rozhodnutím správce daně ze dne 16. 11.
2000 byla podle §32 odst. 2 písm. a) daňového řádu ověřena neplatnost předmětného
platebního výměru a rozhodnutím ze dne 3. 1. 2001 zastaveno odvolací řízení. K nové výzvě
dle §43 daňového řádu stěžovatel opětovně uvedl, že věcné břemeno bylo zřízeno pouze jako
zajišťovací instrument, nemovitosti neužívá a věcné břemeno ocenil roční výší nájmu 72 000
Kč.
Dne 20. 11. 2000 byl vydán nový platební výměr jímž byla stanovena daňová
povinnost ve výši 412 444 Kč. V podaném odvolání stěžovatel zejména namítal neexistenci
důvodu k vyměření daně darovací, s tím, že věcné břemeno bylo zřízeno pouze za účelem
zajištění pohledávek stěžovatele a namítal nesprávné ocenění věcného břemene. Poukázal
též na to, že Č ., a. s., podala u Okresního soudu v Trutnově žalobu na určení neplatnosti
smlouvy o zřízení věcného břemene a v případě, že soud žalobě vyhoví, by tak nemohlo nejen
existovat věcné břemeno ale ani majetkový prospěch, který by bylo možno zdanit daní
darovací.
Žalovaný odvolání stěžovatele zamítl. Námitku neexistence daňové povinnosti
žalovaný odmítl s tím, že z obsahu smlouvy nevyplývá, že by věcné břemeno mělo sloužit
k zajištění pohledávky, neboť smlouva neobsahuje žádné ujednání ve věci zániku věcného
břemene ve vazbě s úhradou zmiňované pohledávky. Souladným se zákonem žalovaný
shledal i způsob ocenění věcného břemene.
Proti rozhodnutí žalovaného se stěžovatel bránil žalobou podanou u Městského soudu
v Praze, ve které uplatnil námitky shodně jako v odvolání proti platebnímu výměru
(s výjimkou poukazu na řízení o žalobě na neplatnost předmětné smlouvy).
Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce neexistence důvodu
pro vyměření daně uvedl ve shodě se žalovaným, že smlouva dle svého obsahu neobsahuje
žádné ujednání z něhož by bylo patrno, že účelem smlouvy je zajištění pohledávky žalobce
jako oprávněného ze smlouvy vůči žalovanému jako povinnému. Dospěl pak k závěru,
že právo odpovídající právu věcného břemene nelze tudíž považovat za právo zajišťovací,
žalovaný tuto otázku posoudil správně a základní předpoklad pro vznik povinnosti žalobce
podat daňové přiznání k dani darovací tak byl splněn. Pokud jde o ocenění věcného břemene
byl rozhodný den, kdy poplatník právo odpovídající věcnému břemeni nabyl, naopak bylo
nerozhodné, jak dlouho oprávnění trvalo a správně byla na ocenění aplikována ustanovení
§18 odst. 1 a 3 zákona č. 151/1997 Sb.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a přihlédl k důvodům, k nimž musí
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). O kasační stížnosti usoudil
následovně:
Stěžovatel shodně jako v žalobě namítá neexistenci daňové povinnosti a vytýká soudu
nesprávný úsudek o tom, že daň mu byla právem stanovena. Na rozdíl od žaloby nyní věcně
argumentuje tím, že Okresní soud v Trutnově v rozsudku ze dne 17. 6. 2004, který nabyl
právní moci dne 14. 7. 2004, dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zřízení věcného
břemene je pro nedostatek vážnosti vůle a pro obcházení zákona dle §37 odst. 1 a §39 obč.
zák. neplatná a z tohoto důvodu zamítl žalobu na plnění z této smlouvy. Podle stěžovatele
je-li smlouva neplatná, není zde žádné majetkové právo ani jiná právní skutečnost,
které by mohly být předmětem zdanění daní darovací a v předmětné věci tak došlo ke zdanění
neexistujícího předmětu daně.
Vzhledem k tomu, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti, Nejvyšší
správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto kasačního důvodu.
Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je ovládáno zásadou dispoziční
a koncentrační. Je na žalobci, aby v intencích §71 odst. 2 s. ř. s. do konce lhůty k podání
žaloby v žalobních bodech uvedl veškeré skutkové i právní důvody, pro něž považuje
rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Soud ve správním soudnictví je ve své přezkumné
činnosti vázán jednak rozsahem napadení, tedy žalobcem vymezenými výroky, které napadá
a též důvody, jež v žalobě vymezil (§75 odst. 2 s. ř. s.) a pro něž považuje rozhodnutí
za nezákonné. Nad rámec žalobních bodů přezkoumává soud otázku nicotnosti
(§76 odst. 2 s. ř. s.), konstantní judikatura pak též dovodila, že z úřední povinnosti soud
přihlíží i k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí popřípadě některým dalším těžkým
vadám řízení před správním orgánem, které jsou takového charakteru, že jejich existence
brání možnosti přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě
uplatněných. Je-li povinností soudu zkoumat určité otázky z úřední povinnosti, pak lze učinit
předmětem přezkumu v kasačním řízení, zda soud této své povinnosti dostál či absencí
takového zkoumání zatížil soudní řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Z úřední povinnosti však musí soud též posuzovat otázku absolutní neplatnosti
právních úkonů, k nimž se váže rozhodnutí správního orgánu, jež je žalobou přezkoumáváno.
K problematice absolutně neplatných právních úkonů se vyjádřil Ústavní soud a v rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 91/98 k tomu uvedl: „….Absolutně neplatné právní úkony se považují
za existující, ale neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost spojuje,
z nich pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají právní následky. Pro absolutní neplatnost
je dále charakteristické, že nastává přímo ze zákona (ex lege), aniž by se musel jejích
následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud, ev. jiný orgán, přihlíží k takové
neplatnosti z úřední povinnosti (ex offo), co do doby působí absolutní neplatnost od počátku
(ex tunc), tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku…..“ Absolutní neplatnost právního
úkonu se tak odlišuje svými účinky od relativní neplatnosti právních úkonů
(§40a občanského zákoníku), které se považují za platné, pokud se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Otázka platnosti právního úkonu, na jehož základě má daňový subjekt nabýt práva,
která jsou předmětem zdanění, je pro posouzení existence daňové povinnosti určující.
Musí ji proto, jako otázku předběžnou zkoumat i žalovaný i soud ve správním soudnictví,
a to z úřední povinnosti. Bylo proto povinností městského soudu, přezkoumával-li rozhodnutí
o daňové povinnosti daňového subjektu, kde předmětem zdanění je bezúplatné nabytí majetku
resp. majetkového prospěchu na základě právního úkonu, zabývat se ve smyslu
§52 odst. 2 s. ř. s. předběžnou otázkou, zda jde o úkon platný, a to i tehdy, jestliže v žalobě
nebyla otázka platnosti smlouvy zpochybněna.
Pokud by soud ve správním soudnictví zjistil, že o otázce platnosti smlouvy
již rozhodl soud v občanském soudním řízení, pak má z takového rozhodnutí vycházet,
v opačném případě je na něm otázku platnosti smlouvy jako předběžnou otázku sám posoudit.
Jestliže pak soud v občanském soudním řízení shledal předmětný právní úkon neplatným,
popřípadě (není-li takového rozhodnutí) sám dospěje k závěru, že právní úkon je zatížen
vadami, pro které je třeba na něj nahlížet jako na právní úkon absolutně neplatný, nemůže
rozhodnutí správního orgánu zakládající na základě takového právního úkonu daňovou
povinnost obstát. Je na soudu ve správním soudnictví, aby takové rozhodnutí zrušil,
a to i tehdy, pokud námitka neplatnosti vznesena nebyla. Dospěje-li při vlastním posuzování
předběžné otázky naopak k závěru, že právní úkon netrpí absolutní neplatností a taková
námitka není ani v žalobě uplatněna, nemusí svůj závěr o tom vtělit do odůvodnění
rozhodnutí.
V předmětné věci již od počátku daňového řízení stěžovatel uváděl, že smlouva
o zřízení věcného břemene byla výhradně uzavřena za účelem zajištění pohledávky, obdobné
informace poskytla v průběhu daňového řízení k výzvě správce daně i společnost C., a. s.,
s tím, že v případě zaplacení dluhu bude věcné břemeno zrušeno a jen v případě, že závazku
nedostojí nastane faktické využívání věcného břemene stěžovatelem. Jestliže z obsahu
smlouvy žádná spojitost s účelem uzavření smlouvy deklarovaným oběma smluvními
stranami nevyplývala, nebylo podle ní ani plněno, vznikla tak pochybnost o její platnosti;
soud proto neměl přestat na úvaze, že smlouva o zřízení věcného břemene není svým
obsahem smlouvou zajišťující pohledávku stěžovatele, ale měl se jako předběžnou otázkou
zabývat i otázkou platnosti této smlouvy, a to postupem dle §52 odst. 2 s. ř. s.
Jestliže ze správního spisu (z odvolání stěžovatele) měl městský soud informaci
o tom, že u Okresního soudu v Trutnově probíhá spor o platnost předmětné smlouvy,
bylo na něm, aby si ověřil, zda takové řízení probíhalo či dosud probíhá a zda bylo vydáno
rozhodnutí, jímž by o platnosti předmětné smlouvy bylo rozhodnuto. Na základě
těchto zjištění pak měl, za situace že soud v občanském soudním řízení již rozhodl,
z tohoto rozhodnutí vycházet; pokud by dosud řízení probíhalo bylo na něm buď řízení
přerušit nebo si otázku platnosti předmětné smlouvy jako předběžnou otázku posoudit sám.
Ze soudního spisu nevyplývá, že by městský soud ověřoval u Okresního soudu
v Trutnově stav řízení, v němž měla být otázka platnosti smlouvy řešena. Soudní spis
tak svědčí o tom, že městský soud v dané věci nepostupoval v souladu s §52 odst. 2 s. ř. s.,
nikoliv o nesprávném právním úsudku o platnosti předmětné smlouvy a zatížil své rozhodnutí
vadou, která mohla být za následek nezákonné rozhodnutí. K takové vadě je kasační soud
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek
(§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm, vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne
též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu