ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.8.2006
sp. zn. 1 Afs 8/2006 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně H. D.,
zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 18, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu ,
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2001,
č. j. FŘ-6756/11/01, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 10. 2005, č. j. 6 Ca 149/2004-78
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005, č. j. 6 Ca 149/2004-78,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se stěžovatelka (dále i „žalobkyně“) domáhala zrušení shora
označeného pravomocného rozsudku, kterým městský soud zamítl její žalobu proti
citovanému rozhodnutí žalovaného. Ten tímto rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti
rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu – Jižní Město ze dne 30. 5. 2001,
č. j. 76597/011911/6115, o zastavení řízení ve věci podání dodatečného daňového přiznání
k dani z příjmů fyzických osob za rok 1996 dle §27 odst. 1 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „daňový řád“).
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dotčené rozhodnutí o zastavení řízení podléhá
soudnímu přezkumu, avšak pouze z hlediska, zda byly dány důvody pro zastavení řízení
či nikoliv. Soud tedy nemůže přezkoumávat meritorně otázku, zda daňovému subjektu měla
být vyměřena daň z příjmů fyzických osob. Žalobkyně ale vznášela v podané žalobě námitky,
které se vztahovaly k posouzení výdajů za rok 1996 v souvislosti s nákupem pozemků,
které dle svého tvrzení chybně zaúčtovala jako pořízení hmotného investičního majetku
a nikoliv jako nákup zboží. Námitka, že správce daně neměl řízení ve věci dodatečného
daňového přiznání zastavit, ale měl rozhodnout věcně o vyměření daně, byla vznesena
až při jednání soudu dne 6. 10. 2005, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby, ve které jedině
lze žalobní body rozšiřovat. Soud proto k této námitce přihlédnout n emohl.
A protože rozhodnutí žalovaného neshledal nepřezkoumate lným, žalobu zamítl.
V úvodu včas podané kasační stížnosti vymezila žalobkyně její důvody odkazem
na ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s .“). Žalobkyně měla za to, že v daňovém řízení
prokázala důvody, které vedly k podání dodatečného daňového přiznání. Správnost způsobu
zaúčtování pozemku, respektive jeho pořizovací ceny, se odvíjí od vnitřního rozhodnutí
daňového subjektu, jakým způsobem hodlá s pozemky naložit. Pro tento subjektivní stav vůle
daňového subjektu lze jen stěží hledat objektivní důkazy. Není proto správný názor,
že chybné zaúčtování pozemků neprokázala a že v důsledku toho nebyl důvod pro rozhodnutí
o výši daně na základě dodatečného daňového přiznání.
Z obsahu žaloby dle žalobkyně jasně plyne, že se domáhala přezkumu rozhodnutí,
kterým bylo vyměřovací řízení, zahájené na základě jejího dodatečného daňového přiznání,
zastaveno, a to z důvodu, aby o tomto dodatečném daňovém přiznání bylo rozhodnuto věcně,
tedy aby jí byla vyměřena ztráta. Při jednání soudu pouze jinak formulovala to, co již bylo
obsahem žaloby. Závěr soudu, že tuto námitku žaloba neobsahovala proto nemůže obstát.
Zdůraznila také, že žaloba byla podána ještě před účinností soudního řádu správního.
Svojí argumentací při jednání soudu nerozšiřovala rozsah napadení správního rozhodnutí,
neboť rozsah se může týkat pouze výroků, nikoliv důvodů. Zásada vázanosti soudu žalobními
body dle §75 odst. 2 s. ř. s., je nově zakotvena právě až v soudním řádu správním, když do té
doby musela žalobkyně ve lhůtě pro podání žaloby vymezit pouze rozsah, v jakém rozhodnutí
napadá, tedy označení výroků rozhodnutí či jejich částí. Ostatně přechodná ustanovení s. ř. s.
hovoří o jeho přiměřeném použití. Proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a na svoje vyjádření k žalobě. Ačkoliv to výslovně neuvedl, bylo možno z obsahu
jeho podání dovodit, že navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, a dospěl k závěru, že je důvodná.
Městskému soudu lze přisvědčit ohledně právního závěru, že rozhodnutí o zastavení
řízení ve věci podání dodatečného daňového přiznání pro odpadnutí důvodu řízení dle §27
odst. 1 písm. g) daňového řádu není ze soudního přezkumu vyloučeno. Soud také správně
odkázal na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 17/2003-52, kterým v téže věci zrušil předchozí rozsudek městského
soudu, že takové rozhodnutí je možno přezkoumat pouze z hlediska, zda byly důvody
pro zatavení řízení či nikoliv; soud tedy nepřezkoumává meritorně otázku, zda daňovému
subjektu měla být vyměřena daň z příjmů fyzických osob.
V odůvodnění svého shora zmíněného rozsudku ale Nejvyšší správní soud dále uvedl,
že pokud městský soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí není vyloučeno
z přezkoumání, vyjádří závěr, zda v daném případě nastaly skutečnosti pro zastavení řízení
pro odpadnutí důvodu či nikoliv. Zodpovězení této otázky se však městský soud vyhnul tím,
že dle jeho názoru žalobkyně ve lhůtě stanovené v §72 odst. 1 nevznesla stížní námitku,
kterou by výslovně namítala, že správce daně neměl řízení ve věci dodatečného platebního
přiznání zastavit, ale měl rozhodnout o vyměření daně. Z tohoto důvodu žalobu zamítl,
o tom zda byly dány důvody pro zastavení daňového řízení nerozhodoval.
S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Žalobou se žalobkyně
domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení. Z jejího obsahu je zřejmé,
že polemizovala se závěry žalovaného o tom, že neprokázala snížení rozsahu zdanitelných
plnění, tedy se závěry, o které žalovaný své rozhodnutí opřel. Je nesporné, že brojila právě
proti důvodům, pro které finanční úřad řízení zastavil. Bylo by projevem nadměrného
formalismu trvat na tom, že stížní námitka měla být formulována tak, jak si představoval
městský soud. Byla by tím porušena rovněž obecná zásada procesního řízení před soudy,
podle níž obsah podání je nutno posuzovat dle jeho skutečného obsahu (srovnej §41 odst. 2
občanského soudního řádu za použití §64 s. ř. s.).
Ani ze shora citovaného rozsudku Nejvyšší správního soudu nevyplynulo, že by z jeho
pohledu vymezení žalobních bodů znemožnilo soudu ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. přezkum
důvodů, pro které bylo daňové řízení zastaveno. Z předestřeného je více než zřejmé,
že Nejvyšší správní soud považoval ohledně možnosti přezkumu této otázky vymezení
žalobních bodů za dostačující.
Ačkoliv městský soud u váděl, že si uvědomuje vázanost právními závěry Nejvyššího
správního soudu, fakticky je v rozporu s citovaným ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s.
nerespektoval. Tím ovšem zatížil řízení před soudem vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. K takové vadě řízení je
Nejvyšší správní soud povinen rovněž přihlédnout z úřední povinnosti, a proto rozsudek
městského soudu dle §110 odst. 1 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než zopakovat, že v něm soud uváží ,
zda v přezkoumávané věci nastaly s kutečnosti pro zastavení řízení pro odpadnutí důvodu
či nikoliv. Dospěje-li k závěru, že daňové orgány zastavily řízení z tohoto důvodu oprávněně,
žalobu zamítne. Celá věc by tak byla uzavřena způsobem, jak již rozhodl správce daně
svým pravomocným rozhodnutím o stanovení daňové povinnosti daně z příjmu fyzických
osob za zdaňovací období roku 1996. Pokud dospěje k opačnému závěru, napadené
rozhodnutí žalovaného zruší a daňové orgány by pokr ačovaly ve vyměřovacím řízení
o podaném dodatečném daňovém přiznání žalobkyně.
Nejvyšší správní soud výslovně zdůrazňuje, že jeho názorem je v dalším řízení
městský soud vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu