ECLI:CZ:NSS:2006:1.AS.28.2005
sp. zn. 1 As 28/2005-96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců a) Mgr. K. D., a
b) V. D., obou právně zastoupených Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Obilní trh 4, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního
řízení, Malinovského náměstí 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 5. 2002, č. j. OÚSŘ U 02/27269/Zal, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, č. j. 30 Ca 242/2002-61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se stěžovatelé (dále i „žalobci“) domáhali zrušení výše
označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) potvrdil
rozhodnutí stavebního úřadu ÚMČ Brno-Líšeň č. 262 ze dne 21. 3. 2002,
č. j. STU/20/0200133/000/002, o umístění novostavby rodinného domu manželů MUDr. A. a
MUDr. B. Č. na pozemku p. č. 5318/2 v k. ú. L., a odvolání žalobců zamítl.
Žalobci se domáhali zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného v podstatě
z následujících důvodů. Namítali, že dosud nebyl ukončen jejich nájemní vztah k pozemku
p. č. 5318/2 v k. ú. L., na kterém je stavba rodinného domu plánována, a že se na tomto
pozemku nachází řada dřevin v jejich vlastnictví. Dále sporovali architektonické řešení stavby
nového domu, které podle nich zasáhne rušivě a nešetrně do současného architektonického
výrazu ulice S. z. Další žalobní námitkou se domáhali většího odstupu navrhované stavby ode
jejich pozemku, respektive garáže, na které chtějí realizovat přístavbu a nástavbu. Požadovali
zejména dodržení vzdáleností dle §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecně technických
požadavcích na výstavbu (dále jen „OTP“), konkrétně vzdálenosti 7 m od stavby garáže. Ta
byla podle nich kolaudována v roce 1975 společně s jejich rodinným domem. Toto tvrzení
doplnili v replice k vyjádření žalovaného k žalobě tak, že v uvedeném roce byla kolaudována
pouze stavba rodinného domu, přičemž z důvodu povrchových úprav komunikace měla být
stavba garáže kolaudována samostatně. K tomu však bez jejich zavinění nedošlo, což zjistili
až v současné době. V tomto podání rovněž uvedli, že dotčená garáž je funkčně propojena
s domem.
Krajský soud v Brně rozsudkem žalobu zamítl, neboť žalobní námitky neseznal
odůvodněnými. K otázce odstupu nového rodinného domu od přístavby a nástavby žalobců
zdůraznil, že je třeba vycházet ze současného faktického stavu věci. Stavební úřad podle něj
dodržel zmíněné ustanovení §8 odst. 2 OTP, dle kterého se odstup měří od obvodových zdí
rodinného domu. Garáž totiž není dle §120 odst. 1 občanského zákoníku součástí rodinného
domu, neboť svou funkcí neslouží k bydlení. Podotkl, že na tom nemůže nic změnit
ani propojení garáže s rodinným domem, které navíc žalobci v průběhu celého správního
řízení, ani v žalobě, nenamítali.
Žalobci napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností, opírající se o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a domáhali se jeho zrušení. Skutková podstata,
z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá podle nich oporu ve správním spise.
V územním řízení tak bylo rozhodnuto v rozporu se skutečným stavem věci, důsledkem
čehož bylo nedodržení odstupových vzdáleností staveb dle §8 odst. 2 OTP. V souvislosti
s tímto ustanovením také dle jejich názoru krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
když uvedl, že garáž není součástí domu a že na tom nemůže nic změnit ani její propojení
s rodinným domem. Podle žalobců je garáž funkčně propojená s domem jeho součástí.
V takovém případě je nutno měřit odstupové vzdálenosti od obvodových zdí jakožto součásti
domu a nikoliv od obvodových zdí štítů sousedních domů. Tuto stížní námitku označili
za stěžejní. Zdůraznili, že dům koupili ve fázi rozestavěné stavby, přičemž pro tento rodinný
dům včetně garáže bylo vydáno stavební povolení ze dne 30. 3. 1972. Následně si pořídili
novou projektovou dokumentaci k domu, ve které se již počítalo s funkčním propojením
s garáží. Tato nově zpracovaná projektová dokumentace byla stavebním úřadem schválena
a potvrzena pod č. j. OÚPA 856/1974. O propojení garáže s domem musel dle nich stavební
úřad dobře vědět, kupříkladu z projektové dokumentace z ledna 1974 přiložené k žádosti
o přípojku zemního plynu. Žalobci na tuto skutečnost při místních šetřeních pracovníky
stavebního úřadu také výslovně upozorňovali. Není rovněž pravdou, že by garáž
byla realizována jinak, než předpokládalo schválené stavební povolení. Skutečnost,
že stavební úřad dokumentaci o stavebním povolení ztratil, nemůže být žalobcům k tíži.
Rovněž tak nenesou vinu na tom, že garáž nebyla zkolaudována. Správní orgány však tento
skutkový stav ignorovaly a rozhodly v rozporu s ním, důsledkem čehož je nedodržení
zmíněných odstupových vzdáleností stanovených OTP. Žalobci tak považovali žalobou
napadené rozhodnutí za nezákonné. Navrhli proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že dle rozhodnutí
o přípustnosti stavby, které vydal Útvar územního plánování a architektury ONV Brno IV.
dne 30. 3. 1972 pod č. j. 1061/72/Š, měly být garáže umístěny v prolukách mezi domy
vždy po dvou boxech se společnou štítovou zdí v hranici pozemku. Žalobci však svoji garáž
situovali zcela v rozporu s touto podmínkou vedle svého domu. Do dnešního dne tak garáž
nebyla dodatečně povolena ve smyslu §88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“),
a nemohla být proto ani zkolaudována. Podle žalovaného je tak za situace, kdy stavba garáže
byla realizována v rozporu se stavebním povolením, zcela irelevantní, zda je funkčně
propojena s rodinným domem či nikoliv. Ač tak výslovně neučinil, z obsahu vyjádření
lze dovodit, že navrhuje zamítnutí kasační stížnosti žalobců.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně se nemohl ztotožnit se stížní námitkou žalobců, navíc velmi obecně
formulovanou, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech. Tento důvod kasační stížnosti je důvodný za situace, kdyby součástí
správního spisu nebyly podklady, ze kterých správní orgán při vydání rozhodnutí vycházel
nebo za situace, že by skutková zjištění byla nedostatečná. Takovou vadou však správní řízení
stiženo nebylo. Ostatně ani žalobci v kasační stížnosti nespecifikovali, v čem by skutková
zjištění žalovaného měla být neúplná, či které doklady by měly absentovat. Ani z průběhu
důkazního řízení nelze dovodit, že by žalobci navrhovali provedení nějakých dalších důkazů.
Naopak z obsahu správního spisu lze naznat, že jsou v něm založeny všechny písemné
podklady, o které stavební úřad a následně žalovaný svá rozhodnutí opřely, včetně
těch, které žalobci v kopii přiložili ke kasační stížnosti. Pokud žalobci v kasační stížnosti
přišli s tvrzením, že doklady prokazující vydání stavebního povolení na stavbu garáže
byly příslušnými orgány veřejné správy v minulosti ztraceny, pak nutno konstatovat,
že zůstalo zcela nepodloženo. V souvislosti s uvedenou stížní námitkou Nejvyšší správní soud
rovněž zkoumal, zda skutková podstata, ze které správní orgány vycházely, nebyla v rozporu
s obsahem správního spisu, tedy že by jejich závěry nekorespondovaly s podklady založenými
ve správním spise. Ani takové pochybení však neshledal a uzavřel, že důvody kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v přezkoumávané věci oprávněnými shledány
nebyly.
Pokud jde o námitku žalobců dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pak za onu nesprávně
soudem posouzenou právní otázku označili žalobci výklad ustanovení §8 odst. 2 OTP.
Dle tohoto ustanovení vytvářejí-li rodinné domy mezi sebou volný prostor, vzdálenost mezi
nimi nesmí být menší než 7 m. Žalobci namítali, že v jejich případě měla být vzata v potaz
vzdálenost od štítové zdi nového domu k obvodové zdi jejich garáže, nikoliv ke štítové
zdi jejich domu. To zdůvodňovali funkčním propojením garáže s rodinným domem
a argumentovali rovněž chystanou přístavbou a nástavbou svého domu na této garáži.
Ani této stížní námitce však Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit. V průběhu správního
řízení i řízení před krajským soudem bylo spolehlivě prokázáno, že na stavbu předmětné
garáže žalobců nebylo vydáno stavební povolení, v důsledku čehož nedošlo ani ke kolaudaci
této stavby. Právě tato skutečnost má pro posouzení věci zásadní význam.
Nikoliv tedy krajským soudem zdůrazněná zásada prvního stavebníka, ani otázka propojení
garáže s domem, to jsou v daném případě okolnosti druhotné. Podstatné je, že stavba garáže
nebyla postavena v souladu s příslušnými stavebními předpisy a v územním řízení o umístění
nového rodinného domu k ní z toho důvodu nemohlo být přihlíženo. Účastníci správního
řízení se nemohou při ochraně svých subjektivních veřejných práv s úspěchem dovolávat
zohlednění protiprávního stavu trvajícího na jejich straně, byť by jej přímo nezavinili.
Akceptace takové námitky by byla v rozporu se základními zásadami správního řízení,
zejména zásadou legality. Krajský soud proto nepochybil, když v postupu stavebního úřadu
i žalovaného při zjišťování odstupové vzdálenosti mezi domem žalobců a umísťovanou
stavbou neshledal závad. Nejvyšší správní soud se z jeho závěrem ztotožnil, byť částečně
z jiných důvodů, jak shora popsáno. Zjištěná vzdálenost (8 m) mezi štítovými zdmi obou
staveb je se zmíněným ustanovením §8 odst. 2 OTP plně v souladu. Stejně tak nemohla
být zohledněna ani žalobci toliko zamýšlená přístavba a nástavba domu, navíc uvažovaná
právě na nepovolené stavbě garáže.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost, zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobci nedosáhli v řízení procesního úspěchu, a proto nemají právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.), žalovanému náklady řízení
o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu