ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.13.2006
sp. zn. 1 Azs 13/2006 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobkyně: V. O., zastoupené JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se
sídlem v Chebu, Žižkova 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2005, č. j. OAM-1101/VL-18-
05-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 3. 11. 2005, č. j. 62 Az 46/2005-20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku, kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) dále zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by
tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Posláním Nejvyššího správního soudu je poskytovat ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Tato ochrana se však uskutečňuje jiným
způsobem, než v případě krajských soudů: zatímco jejich úkolem je projednat a rozhodnout
každý napadnuvší případ, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného
soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je
zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1
s. ř. s.). Oba články soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však
komplementární a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé
procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §
12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti
(§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na
případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní
umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná a
srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem a
správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Projednávat, věnovat každé věci
stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít samotnou spravedlnost
systémem vytvářenou: věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou
podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně
vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším
řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku
řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní
systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je
navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze
dne 13.11.2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223; obdobně
též nález ze dne 6.11.2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149),
„[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad
infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Je proto namístě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se
bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a
nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na
straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Přijatelnost je prostředním krokem v přezkumu kasační stížnosti ve věcech azylu
Nejvyšším správním soudem. Přijatelnost je tak možné vnímat i jako určitý „filtr“ při
projednávání kasačních stížností: pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší
správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby
v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr.
Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o
některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení §
103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Namítá-li stěžovatelka, že jí bylo vyhrožováno policejními
orgány domovského státu, připomíná Nejvyšší správní soud, že se touto otázkou již
dostatečně zabýval ve svém rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003-49,
www.nssoud.cz či v rozsudku ze dne 10. 2. 2005, č. j. 1 Azs 117/2004-44, www.nssoud.cz.
Ke stěžovatelčině námitce, že správní orgán měl její situaci podřadit důvodům obsaženým v §
12 zákona o azylu a nikoliv ustanovení §16 zákona o azylu, odkazuje na právní názor
vyslovený v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publikován jako 244/2004
Sb.NSS. K další námitce uváděné stěžovatelkou, tedy že správní orgán měl její situaci
posuzovat též podle ustanovení §14 zákona o azylu, lze odkázat na právní názor vyslovený
v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz či rozsudek ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, www.nssoud.cz. Obecné námitky týkající se
nedostatečných skutkových zjištění bez upřesnění konkrétních pochybení správního orgánu
byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu, z poslední doby lze namátkou uvést
například rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004-61, www.nssoud.cz, či rozsudek
ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004-103, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za
těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §
104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu