ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.132.2005
sp. zn. 1 Azs 132/2005-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: N. N. T.,
zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, 400 01 Ústí nad Labem,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 3. 10. 2003, č. j. OAM-1756/VL-08-P17-2003,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 18. 3. 2005, č. j. 14 Az 473/2003-19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2003 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou; tu však Krajský soud v Ústí nad Labem
zamítl rozsudkem ze dne 18. 3. 2005. V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady
a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení věci: žalobce totiž opustil vlast
z ekonomických a sociálních důvodů (po smrti otce se o něj neměl kdo starat, vyjma tety,
kterou již žalobce nechtěl obtěžovat) a do azylového řízení v České republice vstoupil
ve snaze legalizovat svůj zdejší pobyt, neboť neměl žádné doklady. Tvrzení, která žalobce
poprvé uvedl až v žalobě – tedy to, že žalobcův otec byl mučen a bit policisty ve vazební
věznici z politických důvodů a že sám žalobce byl při výslechu bit, protože podporoval otce
- považoval krajský soud za účelová.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce včas kasační stížnost.
Namítl jednak vady řízení před žalovaným správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b)
soudního řádu správního] spočívající v tom, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci.
Žalobce neovládá český jazyk, a tak neporozuměl azylovému řízení. Mohlo se tak stát,
že jeho prvotní výpověď byla postavena pouze na ekonomických důvodech;
o dalších důvodech svědčících o pronásledování a diskriminaci se žalobce zmínil až později.
Dále má žalobce za to, že soud se nezabýval jím tvrzenými subjektivními skutečnostmi v celé
šíři; žalobce přitom upozorňoval soud na to, že v České republice hledá svou matku.
Žalobce si nevzpomíná ani na to, že vyslovil souhlas s jednáním bez své přítomnosti;
předvolání k jednání přitom neobdržel. Konečně žalobce zdůraznil, že své subjektivní právo
na udělení azylu odvozuje právě z pronásledování a diskriminace v zemi původu,
kde nejsou lidská práva dodržována obecně, a protože se žalobce postavil kriticky
proti tomuto systému, s kterým se nemůže vnitřně ztotožnit, vystavuje se tak objektivně tlaku
ze strany tamních úřadů v případě návratu. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost
se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal na povinnost
žadatele o azyl uvést v průběhu správního řízení veškeré důvody, které jej vedly k podání
žádosti o azyl; uvedl přitom, že žalobce absolvoval pohovor, s protokolem o něm souhlasil
a nežádal doplnění ani změny.
Kasační stížnost není důvodná; k některým tvrzením v ní obsaženým
krom toho Nejvyšší správní soud nepřihlížel.
Tvrzení o obecném nedodržování lidských práv ve Vietnamu, z něhož pramení
i diskriminace a pronásledování samotného žalobce, o žalobcově kritickém postoji k systému
a o následném tlaku úřadů po případném návratu žalobce do země se poprvé objevují
až v kasační stížnosti: v řízení před krajským soudem (a ostatně ani ve správním řízení)
se žalobce nezmínil o úrovni dodržování lidských práv ve Vietnamu, o činnosti tamních úřadů
ani o svých kritických postojích k režimu. K těmto tvrzením, resp. v nich uváděným
skutečnostem, proto Nejvyšší správní soud nepřihlížel (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nesprávného zjištění skutkového stavu,
podle níž žalobce pro neznalost českého jazyka neporozuměl azylovému řízení, a proto uvedl
důležité skutečnosti o svém pronásledování až „později“. U žadatelů o azyl se předpokládá,
že český jazyk neovládají; aby proto nebyli zkráceni na svých právech, stanoví zákon o azylu,
že účastníci azylového řízení mají právo jednat v tomto řízení v mateřském jazyce
nebo v jazyce, ve kterém jsou schopni se dorozumět, a za tím účelem jim Ministerstvo vnitra
poskytuje bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení (§22 odst. 1 zákona o azylu).
Tomuto zákonnému požadavku žalovaný dostál i v žalobcově případě. Jelikož žalobce ovládá
pouze vietnamský jazyk, byl při zahájení řízení poučen v tomto jazyce o azylovém řízení;
vlastním podpisem stvrdil, že poučení rozuměl. Při vyplňování žalobcovy žádosti o udělení
azylu byl přítomen tlumočník do vietnamského jazyka; před započetím pohovoru
podle §23 zákona o azylu pak žalobce vyslovil souhlas s tím, aby byl pohovor veden
ve vietnamštině, a souhlasil i s osobou tlumočníka. Při pohovoru měl žalobce možnost
nejen odpovídat na otázky pracovníka žalovaného, ale též se ke své věci samostatně vyjádřit;
této možnosti ovšem nevyužil. Po sepsání protokolu o pohovoru byl žalobce seznámen
s každou jeho stranou a svým podpisem stvrdil, že souhlasí s jeho obsahem a nežádá
doplnění. Je tedy patrné, že neznalost češtiny nemohla být žalobci na újmu: bylo s ním
totiž jednáno pouze v jeho mateřštině.
Pokud pak žalobce namítá obecněji, že neporozuměl azylovému řízení,
nelze to přičítat k tíži správního orgánu. Otázky při pohovoru byly formulovány jasně
a jednoznačně (Z jakých důvodů jste odjel z vlasti?, Proč jste se rozhodl k Vašemu odjezdu
v roce 2002 a nežil jste nadále ve vlasti?, Co bylo bezprostřední příčinou, která Vás vedla
k opuštění vlasti?, Uveďte důvody, které Vás vedly k odchodu z vlasti, Popsal jste všechny
potíže, které jste měl v zemi původu? a poté, co žalobce jako důvody výslovně uvedl
ekonomické potíže a přání hledat v České republice matku, Kromě výše uvedených
ekonomických problémů, které jste dnes uvedl, jste měl ve Vietnamu ještě nějaké
jiné problémy?) a žalobce na ně odpovídal přímým a jednoznačným způsobem,
který nevyvolával pochybnosti o pravdivosti a úplnosti jeho sdělení. Správnímu orgánu nelze
vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, pokud se žalobce k onomu „pozdějšímu“
odkrytí skutečných důvodů odchodu z Vietnamu (věznění a mučení žalobcova otce,
bití žalobce samotného, a to vše ze strany policistů) odhodlal až v žalobě. Soud posuzuje
správní rozhodnutí podle skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání; správní orgán
při dovozování závěrů ze zjištěného skutkového stavu nepochybil, protože nemohl předjímat,
že žalobce učiní obsahem své žaloby skutečnosti zcela odlišné od těch, o nichž vypovídal
ve správním řízení.
Žalobce dále vytkl krajskému soudu, že se v dostatečné šíři nezabýval jím uváděnými
subjektivními skutečnostmi, zejména tím, že v ČR hledá svou matku. Není zcela jasné,
zda žalobce oněmi subjektivními skutečnostmi míní – kromě zmínky o matce – též věznění,
mučení a bití, jak je popsal v žalobě; i pokud by tomu tak bylo, krajský soud nepochybil,
pokud tyto skutečnosti dopodrobna nerozebíral, a to z důvodů výše uvedených – tj.
pro naprostou překvapivost a novost těchto informací v řízení před soudem.
Popisované útrapy nijak nesouvisely s žalobcovým příběhem, jak vyplynul ze správního
řízení; proto se krajský soud správně omezil jen na stručné konstatování v tomto smyslu.
Co se pak týče skutečnosti, že žalobce hledá v ČR svou matku, krajský soud se o ní vskutku
nezmínil; ani to však není odůvodnění jeho rozhodnutí na závadu. Žalobce konkretizoval
své žalobní důvody právě popisem zmiňovaných násilností; hovořil-li v žalobě o matce,
bylo to spíše dokreslením jeho současné situace (nyní žiji společně se svou matkou na území
ČR, a doufám, že MV ČR – OAMP posuzuje pečlivě mou žádost, abych mohl zůstat
se svou matkou na území ČR) než samostatný důvod pro udělení azylu: ten žalobce spatřoval
v pronásledování ze strany policistů, a tímto tvrzením se krajský soud zabýval úměrně
jeho věrohodnosti.
Konečně si žalobce – jak uvádí – nevzpomíná, že by dal souhlas s rozhodováním
bez nařízení jednání; krajský soud přesto rozhodl a žalobce k jednání nepředvolal.
To, že si žalobce nevzpomíná, mu vyvrátit nelze; pro právní závěr soudu však nejsou určující
žalobcovy subjektivní pocity, nýbrž skutečnosti objektivně zachycené ve spisu.
V něm je pak na čísle listu 15 doloženo, že žalobci byl dne 19. 2. 2004 zaslán stejnopis
vyjádření žalovaného společně s poučením o možnosti namítat podjatost soudce a o tom,
že soud může rozhodnout i bez nařízení jednání, pokud to účastníci shodně navrhnou
nebo s tím souhlasí. Souhlas je přitom podle §51 odst. 1 s. ř. s. dán i tehdy,
pokud se účastníci nevyjádří do dvou týdnů od doručení písemnosti obsahující tuto informaci.
Žalobce převzal zásilku do vlastních rukou dne 26. 2. 2004; ve lhůtě dvou týdnů,
tedy do 11. 3. 2004, mohl vyjádřit svůj nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání,
neučinil tak však. Protože ani žalovaný neměl proti takovému postupu námitky, krajský soud
mohl rozhodnout bez nařízení jednání, což také udělal. Jeho postup byl v souladu se zákonem
a žalobcova námitka v tomto směru neobstojí.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu