ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.137.2005
sp. zn. 1 Azs 137/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 142a,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2004, č. j. OAM-804/LE-PA01-PA01-2004, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2005,
č. j. 56 Az 145/2004-24,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2005, č. j. 56 Az 145/2004-24,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2004, č. j. OAM-804/LE-PA01-PA01-2004, žalovaný
zamítl žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád),
která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že aplikací §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu došlo k nesprávné právní kvalifikaci; splnil totiž zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Žalovaný nedostatečně zjišťoval možnou aplikaci principu non-refoulement,
zakotveného v několika mezinárodních úmluvách, jichž je Česká republika smluvní stranou,
z něhož vyplývá závazek České republiky nenavrátit cizince na hranice státu, kde by mu
hrozilo mučení nebo nelidské zacházení. Dostal se tak do rozporu s Úmluvou o právním
postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.), Úmluvou proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.), Listinou základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2
a čl. 10 Ústavy České republiky. Dodal, že na základě těchto mezinárodněprávních
instrumentů a čl. 10 Ústavy České republiky, který stanoví jejich aplikační přednost
před vnitrostátními právními předpisy (zde §28 zákona o azylu), je žalovaný vždy povinen
rozhodnout o vztažení se překážky vycestování, což však vůči němu neučinil. Ke skutkovým
důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a další spisový materiál.
Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2005 žalobu zamítl. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se
žalovaným v tom, že žalobcova žádost o udělení azylu byla zjevně nedůvodná. Ze správního
spisu vyplynulo, že žalobce v roce 1998 odjel ze země původu do České republiky za prací.
Do října 2004 měl pracovní vízum a práci, od 20. 10. 2004 však v České republice pobýval
neoprávněně. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Brno ze dne 5. 12. 2004, č. j. SCPP-245/BR-OPK4-SV-2004, mu bylo
uloženo správní vyhoštění na jeden rok. Až poté žalobce podal žádost o udělení azylu.
V České republice má syna. Na území České republiky měl možnost se volně a svobodně
pohybovat a vejít do kontaktu se státními orgány. V podání žádosti o udělení azylu mu
nebránily žádné objektivní okolnosti, přičemž skutečnosti, které uvedl v žádosti o udělení
azylu i při pohovoru, mu byly známy již dříve. Ve správním řízení tak bylo prokázáno
naplnění podmínek pro aplikaci §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Za této situace
pak správní orgán neměl povinnost zjišťovat a rozebírat politickou situaci a dodržování
lidských práv ve státě původu žalobce.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včas
kasační stížnost. Namítl, že žalovaný v jeho případě neposuzoval existenci překážek
vycestování dle §91 zákona o azylu, čímž došlo k porušení mezinárodněprávních závazků
České republiky, zejména článku 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků
(non-refoulement) a článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému
či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Přestože žalobce na neposouzení překážek
vycestování poukazoval již v žalobě, krajský soud se s tímto žalobním bodem nijak
nevypořádal. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud věc posoudil
takto:
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to však neplatí mimo jiné v případě, je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u. US, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257,
nález Ústavního ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, Sb. n. u. US, svazek č. 8, nález
č. 85, str. 287, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, Sb. n. u. US,
svazek č. 35, nález č. 155, str. 147) jedním z principů, představujícím součást práva na řádný
proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1
Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit
(ve správním soudnictví srov. §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným,
neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle
a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní
principy nalézají odraz též v judikatuře Nejvyššího správního soudu: není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně
její nesprávnost spočívá (srov. č. 689/2005 Sb. NSS; dále též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52; www.nssoud.cz).
V daném případě stěžovatel v žalobě též výslovně uvedl, že v jeho případě žalovaný
nezkoumal existenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, čímž došlo
k porušení mezinárodních závazků České republiky.
Krajský soud však tento nejobsáhlejší žalobní bod v odůvodnění rozsudku zcela
pominul. Zabýval se namítanými vadami správního řízení, jakož i splněním podmínek
pro aplikaci §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu (ve znění účinném do 12. 10. 2005).
Jeho hodnocení, zda žalovaný řádně zkoumal, zjišťoval skutkový stav a právně posuzoval
existenci skutečností pro vztažení překážky vycestování a zda o této otázce též rozhodl,
resp. jeho závěr o tom, zda k takovému postupu byl žalovaný vůbec povinen,
však v odůvodnění rozsudku chybí. Vzhledem k tomu, že se krajský soud ve svém rozsudku,
jímž zamítl žalobu, nevypořádal se všemi žalobními námitkami, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V dalším řízení se krajský soud vypořádá se všemi žalobními námitkami, zejména
pak s namítaným pochybením žalovaného spočívajícím v neposouzení existence překážek
vycestování, a to též z hlediska aplikační přednosti mezinárodních smluv zahrnutých
do vymezení článku 10 Ústavy České republiky před běžnými zákony a případných dopadů
této přednosti na danou věc (srov. č. 721/2005 Sb. NSS; dále též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005-75, www.nssoud.cz).
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu