ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.164.2005
sp. zn. 1 Azs 164/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. M.,
zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Vejvanovského 468,
767 01 Kroměříž, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 29. 1. 2004,
č. j. OAM-5003/VL-03-C07-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 14 Az 233/2004-45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2004 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13 odst.
1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
Žalobu, jíž žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí, zamítl Krajský soud v Ústí
nad Labem rozsudkem ze dne 27. 10. 2004. Jako důvod své žádosti o udělení azylu uváděl
žalobce dluh na nájemném, který nebyl schopen splatit, a také skutečnost, že chtěl na území
České republiky pracovat a neměl pracovní vízum. Tyto skutečnosti však ani podle krajského
soudu nesvědčí o tom, že by žalobce ve své vlasti mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu; žalovaný tak postupoval správně.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce včas kasační stížnost;
jako její důvody označil důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu
správního. Žalovaný – což mu krajský soud opomněl vytknout – při rozhodování vycházel
z jediného pohovoru a další zprávy o postavení občanů Ukrajiny si neopatřil. Měl si vyžádat
alespoň zprávu Ministerstva zahraničí o stavu dodržování lidských práv ze strany ukrajinské
vlády, případně jiné zprávy, z nichž by jednoznačně vyplynulo, že žalobce splnil podmínky
udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Stejně tak se žalovaný nezabýval
ani existencí překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Co se pak týče řízení
před soudem, žalobní tvrzení o tom, že žalovaný v řízení o udělení azylu nezjistil přesně
a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
zůstalo podle žalobce nepřezkoumáno. Krajský soud nesprávně zhodnotil žalobcovy
argumenty v tomto směru a do odůvodnění prakticky převzal kusé důvody správního orgánu
pro neudělení azylu, aniž přihlédl k tvrzeným důvodům pro azyl, které žalobce uplatnil ve své
účastnické výpovědi při jednání u krajského soudu.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala
bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Žalobce žalovanému vytkl, že vycházel jen z pohovoru, který se žalobcem
provedl, a opomněl si vyžádat zprávy vypovídající o situaci na Ukrajině a o tamější úrovni
dodržování lidských práv; tak ale správní řízení ve skutečnosti neproběhlo. Žalovaný
shromáždil jako podklad rozhodnutí řadu dokumentů, mj. i informaci Ministerstva zahraničí,
jíž se žalobce dovolává; údaje z některých pramenů pak citoval přímo v odůvodnění svého
rozhodnutí. Informace Ministerstva zahraničí ze dne 13. 8. 2003 líčí vývoj ukrajinské
ekonomiky, nezaměstnanosti, inflace a hrubého domácího produktu, hodnotí tamější životní
úroveň jako poměrně nízkou, konstatuje, že jedna čtvrtina obyvatel Ukrajiny žije pod hranicí
bídy, a zmiňuje se o korupci při získávání zaměstnání. Není však zřejmé, jak by z takto
obecné informace (nebo z jiných zpráv založených ve správním spisu, které jsou ze své
povahy obecné) mohlo „vyplynout“, že žalobce splnil podmínky pro udělení azylu. Žalobce
přehlíží, že obecné podmínky v zemi samy o sobě, ať už jsou jakkoli nepříznivé, nemohou
založit jakémukoli žadateli pocházejícímu z takové země důvod pro udělení azylu: azylové
důvody totiž musí být spjaty s tímto konkrétním žadatelem, právě on osobně musí splnit
podmínku pronásledování či odůvodněných obav z něj, aby mu mohl být udělen azyl.
Za žalobcovou námitkou nedostatečně zjištěného stavu věci se tak ve skutečnosti
skrývá nesouhlas s právním posouzením věci: žalovaný totiž – jak o tom svědčí správní spis
i samotné rozhodnutí – shromáždil dostatek podkladů, ovšem žalobce je nespokojen s jejich
vyhodnocením a domnívá se, že větší důraz na obecně pojaté zprávy o zemi původu
by pro něj mohl přivodit příznivější výsledek. V tom se ale mýlí. Ostatně povinností
správního orgánu v řízení o udělení azylu není komplexně hodnotit situaci v zemi původu
žadatele o azyl, ani se věnovat všem možným jevům, jež neblaze ovlivňují život tamějších
obyvatel, nýbrž zkoumat existenci důvodů pro udělení azylu. Sám žalobce se ve svých
výpovědích nezmínil o skutečnostech, které by bylo možno hodnotit jako pronásledování
či odůvodněné obavy z něj. Shrnutí celkové politické, ekonomické a sociální situace
na Ukrajině, jakož i stavu dodržování lidských práv, které žalovaný provedl v odůvodnění
svého rozhodnutí, je tak více než dostačující.
Neobstojí ani námitka, podle níž se žalovaný nezabýval existencí případné překážky
vycestování. Žalovaný podrobně vypočetl, které jevy by mohly zakládat překážku
vycestování, a neopomenul přitom ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k pojmu
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Poté srovnal tyto okolnosti, nutné
k vyslovení překážky vycestování, s žalobcovými výpověďmi a správně usoudil, že žalobci
nehrozí žádný z následků uvedených v §91 zákona o azylu.
Žalobce nemá též pravdu v tom, že krajský soud nepřezkoumal dodržení procesního
předpisu v řízení před žalovaným. Odůvodnění napadeného rozsudku je stručné, ale nesvědčí
o tom, že by krajský soud přehlédl některou z žalobcových námitek. I z rekapitulace
skutečností zjištěných ve správním řízení, jak ji provedl krajský soud, je zřejmé,
že o žalobcově životě na Ukrajině bylo zjištěno vše, co zjištěno být mohlo. Krajský soud
se sice detailně nezabýval tím, jaké podklady žalovaný shromáždil; podstatný je však jeho
závěr o tom, že skutkový stav byl zjištěn v takové míře, která umožnila správnímu orgánu
posoudit existenci či absenci důvodů pro udělení azylu u žalobce.
Namítá-li pak žalobce, že krajský soud podložil své rozhodnutí jen kusými důvody,
které v podstatě převzal od správního orgánu, nelze mu přisvědčit. Rozsah odůvodnění
rozhodnutí nevypovídá nutně o kvalitě tam obsažené právní argumentace – a rozsudek
krajského soudu, ač poměrně krátký, se beze zbytku vypořádal s žalobcovými námitkami
směřujícími do právního posouzení věci. Krajský soud pochopitelně vycházel ze stejného
skutkového příběhu, který žalobce vylíčil žalovanému a v němž nacházel projevy
pronásledování z důvodu své příslušnosti k „sociálně slabé skupině“; výstižně pak označil
podstatu právního sporu mezi žalobcem a žalovaným, když uzavřel, že důvodem k udělení
azylu rozhodně nemůže být toliko špatné sociální postavení žadatele. Tím je řečeno vše: jiné
než sociální důvody totiž žalobce neuplatňoval – naopak důvod pro udělení azylu u sebe
spatřoval právě v tom, že na Ukrajině nemohl získat práci, hradit běžné nájemné za byt
a splácet postupně narůstající dluh na nájemném, takže mu hrozilo, že bude z bytu
vystěhován. Nejasná je pak žalobcova námitka, podle níž se krajský soud nezabýval důvody
uplatněnými žalobcem při jednání u soudu: žádné jednání ve věci totiž neproběhlo.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady,
k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu