ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.183.2005
sp. zn. 1 Azs 183/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: T. T. V.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8,
proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2003, č. j. OAM-388/VL-10-C10-2003, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
7. 2. 2005, č. j. 14 Az 325/2003-16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 8. 2003, č. j. OAM-388/VL-10-C10-2003, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce poukázal vedle ekonomických důvodů
žádosti o udělení azylu na svůj odůvodněný strach z pronásledování kvůli příslušnosti k určité
sociální skupině a pro zastávání politických názorů ve státě původu, a dále na snahu nalézt
rodiče, kteří z V. do České republiky vycestovali v roce 1985. Z uvedených důvodů měl
žalovaný žalobci udělit humanitární azyl. Žalovaný dále nepřesně a neúplně zjistil skutečný
stav věci, když žalobce v řízení vyslechl pouze jednou a nedal mu možnost vyjádřit
se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2005 žalobu zamítl. V řízení před správním
orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady, pro které by měl
napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným
v posouzení důvodů, pro něž žalovaný neudělil žalobci azyl. Ze správního spisu vyplynulo,
že žalobce do České republiky přicestoval z ekonomických důvodů a dále za účelem
vyhledání rodičů. Žalovaný po provedeném řízení usoudil, že azyl nelze žalobci udělit,
neboť nesplňuje podmínky pro jeho udělení podle §12, §13, §14 zákona o azylu,
a dále neshledal ani překážku vycestování podle §91 zákona o azylu, a krajský soud mu dal
po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včas
kasační stížnost, kterou k výzvě soudu doplnil podáním ze dne 13. 7. 2006. Namítl,
že žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení §3 odst. 3, 4, §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Důvody, které žalobce vedly k odchodu z vlasti
splňovaly podmínky §12 a §14 zákona o azylu. Jestliže žalobce uvedl ekonomické důvody,
nelze vyloučit, že nebyly dány také další důvody. Krajský soud však provedl pouze formální
řízení, relevantním způsobem se nezabýval obsahem správního spisu. V části vztahující se
k neudělení humanitárního azylu je rozsudek nepřezkoumatelný, z odůvodnění není zřejmé,
jaké okolnosti soud považuje za dostačující pro udělení humanitárního azylu. Z uvedených
důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní situace ve V.
nesvědčí o tom, že by byl pronásledován, případně že by zakoušel odůvodněné obavy
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Soud především neshledal, že by žalobce
v průběhu celého správního či soudního řízení uváděl cokoliv, co by nasvědčovalo tomu,
že žádá o azyl z jiných, než ekonomických důvodů, tedy že je veden jiným motivem než
snahou obstarat si práci v České republice a legalizovat si zde pobyt.
Azylové řízení slouží k mezinárodní ochraně pronásledovaných osob, a pokud
se taková osoba dožaduje azylové ochrany, je jejím zájmem vylíčit ve správním řízení
všechny rozhodné skutečnosti. Stěžovatel měl v průběhu správního řízení reálnou možnost
poukázat na všechny problematické body týkající se jeho pobytu v zemi původu. V řízení
o azylu je pro posouzení rozsahu dokazování rozhodné, které skutečnosti uvede žadatel
v žádosti o azyl, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí.
Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu a který tvrdí skutečnosti, na jejichž základě
správní orgán o jeho žádosti rozhoduje.
Namítá-li v tomto případě stěžovatel, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav
věci, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Posuzování žádosti o udělení azylu
sestává z řady procesních a materiálních hledisek obsažených v zákoně o azylu, které je nutno
vidět v jejich vzájemné provázanosti a také časové souslednosti. Povinností žadatele o azyl je
tvrdit skutečnosti, na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení žadatele není možné
nahradit žádným postupem žalovaného. Uvedl-li žalobce ve správním řízení jako důvod
pro udělení azylu skutečnost, že po smrti pěstouna nemohl v zemi původu sehnat zaměstnání
a proto se vydal do České republiky hledat rodiče, pak takovým tvrzením vymezil rozsah
zkoumání uvedených důvodů, tedy, zda takové důvody jsou zákonnými důvody pro udělení
azylu.
K otázce stěžovatelem namítaného neudělení humanitárního azylu má Nejvyšší
správní soud zato, že ani v tomto smyslu nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho udělení.
Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Institut humanitárního azylu tak spočívá v kombinaci neurčitého právního pojmu „případ
zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení, které je vlastním rozhodnutím správního
orgánu a je vyjádřeno slovy „lze udělit humanitární azyl“. Míra volnosti tohoto rozhodování
správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci
vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný zkoumal, zda v jeho případě nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení humanitárního
azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu. Protože žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatele, tak i stav v jeho zemi původu, a pokud z toho sám nedovodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel
ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu sám neuváděl. V daném případě nelze vytýkat žalovanému, jestliže konstatoval,
že neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu, neboť žádný takový důvod zde nebyl
nabídnut. Správní uvážení žalovaného spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního
důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu
s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem; nelze tedy hovořit o voluntaristickém přístupu správního orgánu. Nelze vytýkat
ničeho ani krajskému soudu, který byl vázán rozsahem žaloby (§75 odst. 2 s. ř. s.), její obsah
zcela vyčerpal. V těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden
být měl, byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Nebyla-li pak zjištěna
na straně žalovaného libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém
přezkumu do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatele
dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze
na otázky procesní. Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem
zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu
z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Vzhledem k pojetí soudního přezkumu by pak ve vztahu ke skutkovým tvrzením žalobce
ve správním řízení i v žalobě, bylo nadbytečné, aby soud v rozsudku z čistě teoretických
důvodů specifikoval, za jakých okolností by bylo možno humanitární azyl udělit.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že stěžovatel neuváděl žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle §12 zákona
o azylu, či podle §14 tohoto zákona.
Lze jen podotknout, že takové relevantní skutečnosti stěžovatel ostatně netvrdil
ani v kasační stížnosti. K jím v průběhu řízení uváděným důvodům lze, i přes porozumění
se složitou životní situací, přihlédnout jen stěží. I když soud bere na vědomí zjištěné reálie
o V. ve smyslu obtíží s obživou či seberealizací zejména venkovského obyvatelstva,
tyto plynou právě z hospodářské situace země a nelze je bez dalšího vnímat jinak, nežli právě
jako důvody po výtce ekonomické. V daném případě k nim nepřistoupila žádná další
okolnost, jež by tuto jejich obecnou povahu kvalitativně měnila a povýšila na důvody,
jež by úvahu o udělení (humanitárního) azylu zasloužily. Osobní situace stěžovatele ve vazbě
na aktuální situaci v zemi původu žádnou takovou mimořádnost nepředstavuje, včetně návratu
do vlasti.
Namítané porušení zmiňovaných ustanovení správního řádu žalovaným při zjišťování
skutkového stavu věci, a dále též tvrzení o formalizovaném postupu krajského soudu zůstalo
bez uvedení konkrétních skutečností, tedy jakých vad řízení se žalovaný a potažmo soud
dopustil, a jsou tak stižena nemožností jejich přezkoumání kasačním soudem. Jde o námitky
jen formální, bez věcného obsahu. Obecně namítané vady nemůže ani Nejvyšší správní soud
namísto stěžovatele sám aktivně vyhledávat, protože vymezení rozsahu kasační stížnosti
a specifikace jejích důvodů leží na stěžovateli v důsledku dispoziční zásady, která ovládá
i řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu