ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.291.2004
sp. zn. 1 Azs 291/2004 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: O. M.,
zastoupené Mgr. Davidem Pavlů, advokátem se sídlem Praha 1, Lazarská 5, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 3. 2003, č. j. OAM-2070/VL-10-P13-2001, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, č. j. 11 Az 165/2003-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Davida Pavlů se u r č u je částkou 1 279,30 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2003, č. j. OAM-2070/VL-10-P13-2001, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně citovala řadu ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád),
která správní orgán v řízení porušil, neboť zejména nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci,
a trvala na tom, že splnila zákonné podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, resp.
pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům
uvedla, že se do vlasti nemůže vrátit, neboť je těhotná a na Ukrajině by vzhledem ke stavu
tamějšího zdravotnictví o dítě nebylo tak dobře postaráno jako v České republice,
kde je již od roku 1999. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2004 žalobu zamítl. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobkyní ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v posouzení důvodů, pro něž žalovaný neudělil žalobkyni azyl, resp.
na ni nevztáhl překážku vycestování. Ze správního spisu vyplynulo, že příčina odchodu
žalobkyně ze země původu tkvěla v těžké ekonomické situaci, která však postihuje všechny
obyvatele. Azylově relevantní skutečností není ani těhotenství žalobkyně a následné narození
syna. Žalovaný po provedeném řízení usoudil, že azyl nelze žalobkyni udělit, neboť nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12, §13, §14 zákona o azylu, a dále neshledal
ani překážku vycestování podle §91 zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání
napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka)
včas kasační stížnost založenou na důvodech dle §103 odst. 1 písm. a), b), c), d) s. ř. s.
Namítla, že městský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem,
zejména se zákonem o azylu. Lze shledat vážná pochybení všech orgánů v řízení o udělení
azylu. K výzvě soudu žalobkyně kasační stížnost doplnila o konkrétní skutkové a právní
důvody, spadající pod §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Uvedla, že městský soud nesprávně
posoudil otázku, zda žalovaný shromáždil pro své rozhodnutí dostatek podkladů. Dále soud
dostatečně nepřezkoumal neudělení humanitárního azylu, jehož podmínky žalobkyně splňuje.
Jako matka samoživitelka by byla na Ukrajině diskriminována, neměla by šanci najít si práci
a uživit tak svého syna. Je již plně integrovaná v české společnosti, kde také nalezla
zaměstnání. Žalovaný dále nesprávně posoudil existenci překážek vycestování. Ve vlasti
by se jako svobodná matka nemohla starat o svého syna, přitom na rodiče se nemůže obrátit,
sami mají existenční potíže, otec je navíc alkoholik a násilník. Dodala, že se obává uvěznění
kvůli podání žádosti o azyl v České republice. Ani soud se s uvedenou otázkou řádně
nevypořádal. Tím došlo k porušení mezinárodněprávních závazků České republiky, zejména
čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, neboť žalobkyně je příslušníkem
společenské vrstvy matek samoživitelek. Žalovaný dále pochybil tím, že si obstaral pouze
informace z vládních zdrojů, přitom zprávy z nevládních organizací často hodnotí situaci
v zemi původu konkrétněji. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že povinností správního
orgánu je respektovat základní pravidla řízení vyplývající z §3 správního řádu a vyjadřující
v obecné formě hlavní zásady správního řízení. V řízení o azylu je pro posouzení rozsahu
dokazování rozhodné, které skutečnosti uvede žadatel v žádosti o azyl, při pohovoru,
nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá
udělení azylu a který tvrdí skutečnosti, na jejichž základě správní orgán o jeho žádosti
rozhoduje.
Namítá-li v tomto případě stěžovatelka, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav
věci, nemůže s ní Nejvyšší správní soud souhlasit. Posuzování žádosti o udělení azylu sestává
z řady procesních a materiálních hledisek obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět
v jejich vzájemné provázanosti a také časové souslednosti. Povinností žadatele o azyl je tvrdit
skutečnosti, na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení žadatele není možné
nahradit žádným postupem žalovaného. Uvedla-li stěžovatelka ve správním řízení jako důvod
pro udělení azylu skutečnost, že zemi původu opustila z ekonomických důvodů,
protože nenašla pracovní uplatnění, pak takovým tvrzením vymezila rozsah zkoumání
uvedených důvodů, tedy, zda takové důvody jsou zákonnými důvody pro udělení azylu.
Ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelka v průběhu celého správního
řízení uváděla cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiných, než ekonomických
důvodů, že tedy byla vedena jiným motivem než snahou obstarat si práci v ČR a finančně
tak zabezpečit sebe i rodinu. V daném případě se jednalo o žádost o azyl motivovanou
pouze tím, že současný ekonomický stav Ukrajiny patrně stěžovatelce neumožňuje,
aby si opatřila prostředky na živobytí prací přímo v zemi původu. Stěžovatelka
tedy od počátku správního řízení zmiňovala důvod ekonomický, spočívající v nemožnosti
nalézt práci, za kterou by byla pravidelně vyplácena mzda. Správní orgán provedl dostatečné
dokazování ve věci. V řízení vycházel především ze stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu,
doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, z protokolu o pohovoru provedeném
v souladu s §23 zákona o azylu a z informací o politické a ekonomické situaci a stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině, zejména pak ze Zpráv Ministerstva zahraničí USA
o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 1999, 2000, 2001, z Informací Ministerstva
vnitra Velké Británie o Ukrajině za rok 2000 a 2001, z databáze České tiskové kanceláře
a ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 13. 3. 2000,
č. j. 107149/2000-LP. Z žádné z těchto písemností nevyplynulo, že by stěžovatelka uplatnila
některý z relevantních důvodů pro udělení azylu. Její tvrzení o tom, že v zemi původu není
možné najít práci, za kterou by byla vyplácena mzda, může snad svědčit o stavu ekonomiky
na Ukrajině, azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře
a povaze sociálních dopadů obecné ekonomické situace v zemích původu na žadatele
o azyl - byť i přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence
důvodů pro udělení azylu podle zákona o azylu.
Podklady pro skutkový závěr učiněný žalovaným, obsažené ve správním spisu jsou
pro účely rozhodování v azylovém řízení zcela dostačující, skutková podstata ze spisu
jednoznačně vyplývá a je konzistentní i s tvrzeními stěžovatelky učiněnými v průběhu
správního řízení.
Důvodem pro udělení azylu pak nejsou ani v žalobě uvedené dopady ekonomické
situace země původu na výchovu stěžovatelčina syna, jak správně uzavřel městský soud.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil se závěrem správního orgánu i městského
soudu o neexistenci překážek vycestování. Z údajů uváděných stěžovatelkou v návaznosti
na Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 1999,
2000 a 2001 a informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 13. 3. 2000,
č. j. 107149/2000-LP, nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu (ve kterém je transponováno i ustanovení čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků), spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka byla nucen vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, popř. kde by jí hrozilo
nebezpeční mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.
Nelze přisvědčit ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění
rozhodnutí. Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel,
že stěžovatelka se nedovolávala žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu, a naopak
jako důvod pro udělení azylu uvedla pouze ekonomické potíže v zemi původu. Žalovaný
jí proto neudělil azyl, neboť její výpovědi nesvědčily o tom, že byla v zemi původu vystavena
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo měla odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má (§12 zákona
o azylu). Žalovaný se zabýval i situací na Ukrajině, jejíž nepříznivé rysy stěžovatelka uvedla
v průběhu správního řízení. Dále posoudil i důvody pro případné udělení azylu dle §13 a §14
zákona o azylu a existenci překážek vycestování dle §91 zákona o azylu. Své důvody a svůj
myšlenkový postup pak v rozhodnutí náležitě popsal. Za takového stavu věcí pak nelze
hovořit o nedostatečném odůvodnění. Ke stejnému závěru došel i městský soud, který důvody
rozhodnutí žalovaného i jeho postup v řízení řádně přezkoumal.
Dále je nutno zdůraznit, že jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
(§65 a násl. s. ř. s.), tak řízení o kasační stížnosti (§102 a násl. s. ř. s.), je ovládáno zásadou
dispoziční, v jejímž důsledku leží vymezení rozsahu žaloby (kasační stížnosti) a specifikace
jejích důvodů na žalobci (stěžovateli). Dalším odrazem dispoziční zásady ve správním
soudnictví je však též nemožnost vnášení nových důvodů, které stěžovatel v řízení
před krajským soudem neuplatnil, ač tak učinit mohl. Takové důvody jsou v řízení o kasační
stížnosti nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). V daném případě tak stěžovatelka v kasační
stížnosti nepřípustně uplatnila důvody poukazující na neudělení humanitárního azylu,
příslušnost ke společenské vrstvě matek samoživitelek, diskriminaci této sociální skupiny
při hledání zaměstnání, obavy z uvěznění po návratu na Ukrajinu kvůli podané žádosti o azyl,
a neobstarání si zpráv nevládních organizací žalovaným.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud nepřihlédl k novému skutkovému
tvrzení stěžovatelky o násilnické povaze a alkoholismu jejího otce.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky dílem
nedůvodnými, dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady,
k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobkyni byl pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 1 000 Kč a 1 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f),
§11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 1 075 Kč. Protože ustanovený
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 204,30 Kč,
odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.).
Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 1 279,30 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu