ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.10.2006
sp. zn. 2 Afs 10/2006 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. M.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké nám. 180/2, Písek proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích se sídlem Prokišova 5, České
Budějovice, ve věci kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 10 Ca 167/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví
označenému rozsudku krajského soudu, kterým soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Českých Budějovicích („žalovaný“) ze dne 9. 8. 2004,
č. j. 3174/150/2004. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Písku ze dne 27. 2. 2004, č. j. 20931/04/097930/4703/Po.
Ze spisu vyplývá, že Finanční úřad v Písku dodatečnými platebními výměry
č. 231/2000 a č. 233/2000, oba ze dne 10. 10. 2000, stěžovateli vyměřil na dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období 1996 a 1997 částky 193 720 Kč a 136 608 Kč. Oba tyto
výměry byly zaslány žalobci, a to tak, že dne 16. 10. 2000 byla zásilka uložena u pošty,
kde ji žalobce osobně převzal dne 23. 10. 2000.
Dne 20. 10. 2000 byla finančnímu úřadu doručena plná moc, datovaná ke stejnému
dni, udělená žalobcem ing. F. M. k zastupování před správcem daně.
Podáním ze dne 18. 2. 2004 ing. Fr. M. požádal správce daně jménem žalobce
o sdělení důvodu rozdílu mezi dříve vyměřenou daní a daní vyměřenou dodatečně a zároveň
se odvolal proti shora citovaným dodatečným platebním výměrům.
Toto odvolání zamítl Finanční úřad v Písku rozhodnutím ze dne 27. 2. 2004,
č. j. 20931/04/097930/4703/Po, když konstatoval, že odvolání bylo podáno opožděně.
K převzetí napadených výměrů totiž došlo dne 23. 10. 2000, takže 30-denní odvolací lhůta
nebyla zachována.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích
shora označeným rozhodnutím ze dne 9. 8. 2004. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný
především označil za irelevantní námitku, že dodatečné platební výměry nebyly řádně
doručeny, jelikož v době vydání i odeslání těchto výměrů nebyla správci daně prokazatelně
známa existence plné moci pro ing. M. k zastupování v daňovém řízení, který v době vydání
ani odeslání výměrů nebyl zmocněn k zastupování žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zrušil shora citovaná
rozhodnutí obou finančních úřadů, a to proto, že předmětná plná moc byla správci daně
doručena dne 20. 10. 2000 a od tohoto dne proto byla vůči němu účinná. Správce daně proto
sice doručoval dodatečné platební výměry správně pouze žalobci, neboť v té době ještě
zastoupen nebyl, nicméně počínaje dnem 20. 10. 2000 musela být rozhodnutí doručována
již daňovému poradci. Z tohoto hlediska je nerozhodné, kdy bylo správcem daně vydáno
rozhodnutí, nýbrž „zda bylo po 20. 10. 2000 doručeno i jeho zástupci“. Protože tak neučinil,
bylo porušeno ustanovení §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Povinnost doručovat zástupci žalobce by totiž nebyla dána jen tehdy, když by byla plná moc
doručena správci daně po doručení předmětných výměrů, k čemuž však v daném případě
nedošlo, a to i proto, že k fikci doručení by došlo teprve 15 dnů od uložení zásilky,
tzn. od 16. 10. 2000. Jelikož tedy žalobce měl zástupce s omezenou plnou mocí, nemohla
začít plynout lhůta pro odvolání proti dodatečným platebním výměrům za situace, kdy tyto
výměry nebyly doručeny též zástupci. Proto krajský soud citovaná rozhodnutí zrušil pro vady
řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 202/2004, vyhověl a napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. Ratio decidendi tohoto rozsudku
Nejvyššího správního soudu spočívalo v tom, že v přezkoumávané fázi daňového řízení bylo
posledním úkonem správce daně vydání a odeslání dodatečných platebních výměrů. Pokud
by správce daně obdržel předmětnou plnou moc ještě před tímto okamžikem, není pochyb
o tom, že by tyto výměry mohly být za dané situace (tzn. jednalo se o omezenou plnou moc)
řádně doručeny jen tehdy, pakliže by byly zaslány jak daňovému subjektu, tak také jeho
zástupci. Situace v projednávané věci však byla skutkově jiná: k doručení plné moci správci
daně došlo až poté, co platební výměry byly prokazatelně odeslány, tzn. v době, kdy správce
daně již žádné úkony nečinil a pokud by tak učinil, konal by nadbytečně. Soud proto uzavřel,
že pokud by za dané situace správce daně byl povinen rozhodnutí zaslat znovu zástupci
daňového subjektu, musel by fakticky předchozí úkon „zopakovat“, přestože k tomu nebyl
zákonem povinován, jelikož jeho činnost byla v této fázi daňového řízení již skončena. Právně
významným okamžikem, od něhož se v projednávané věci odvíjel i běh 30-denní odvolací
lhůty (a následné nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů), bylo proto doručení
stěžovateli, nikoliv jeho zástupci, jelikož k předání plné moci správci daně došlo až poté,
co byly tyto výměry vydány a odeslány.
V reakci na to vydal krajský soud nový rozsudek ze dne 26. 10. 2005,
sp. zn. 10 Ca 167/2005, kterým v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu stěžovatelovu žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel nyní posuzovanou kasační stížnost,
namítající nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel tvrdí,
že k dokonání úkonu správcem daně nedojde předáním písemnosti k poštovní přepravě, nýbrž
teprve jejím doručením. V daném případě k řádnému doručení daňovému subjektu nedošlo
a odvolací lhůta proto začne běžet teprve tehdy, až bude rozhodnutí správce daně řádně
doručeno novému zmocněnci.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“ Tato procesní výluka je logickým důsledkem vázanosti
právním názorem vyplývajícího z ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. a jejím smyslem
je zamezení opakování kasační stížnosti ze stejných důvodů, které by logicky nemohlo přinést
jiný výsledek a vedlo by jen k protahování řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 2 Afs 216/2004).
Z výše uvedené rekapitulace projednávané věci je patrno, že toto ustanovení
na posuzovanou situaci plně dopadá, nedopadá na ně naopak výjimka obsažená v části tohoto
ustanovení za středníkem. Kasační stížnost stěžovatele totiž směřuje proti rozsudku krajského
soudu, jímž tento soud rozhodl znovu poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 22. 10. 2004
zrušen výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel přitom v kasační
stížnosti zpochybňuje argumentaci krajského soudu, která odráží závazný právní názor
vyjádřený v daném rozsudku zdejšího soudu. Důvodem jeho kasační stížnosti tedy není
námitka, že se krajský soud tímto názorem neřídil, ale naopak zpochybnění tohoto závazného
právního názoru.
Proto je nutno takovou kasační stížnost označit za nepřípustnou podle ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a jako nepřípustný návrh ji ve smyslu ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu