ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.118.2004
sp. zn. 2 Afs 118/2004 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. J. W.,
zastoupeného JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem Děčín I.,
Masarykovo nám. 3/3, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Ústí
nad Labem, Velká hradební 61, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2004, čj. 16 Ca 223/2001 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá
přezkoumání a zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2001,
čj. 13846/140/2000/Dv. Tímto (posledně uvedeným) správním rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Děčíně
ze dne 24. 5. 2001, č. 1000000981, čj. 59736/00/178960/6021 o vyměření daně
z převodu nemovitosti stěžovateli v celkové výši 202 636 Kč.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že nezpochybňuje věcné zjištění, z kterého
vychází soud, ale namítá nesprávnost posouzení právní otázky soudem. V daném případě
jde pouze o posouzení otázky, zda vklad nemovitosti do obchodní společnosti, učiněný
stěžovatelem na základě notářského zápisu ze dne 30. 12. 1992, č. NZ 668/92, N 891/92,
postupem, který byl soudu doložen, je úplatným úkonem, kt erý je předmětem daně
z převodu nemovitostí podle §9 odst. 1, písm. a) zákona č . 357/1992 Sb., o dani dědické,
darovací a dani z převodu nemovitostí. Se závěrem soudu v napadeném rozsudku
se stěžovatel neztotožňuje. Základní východisko pro právní posouzení dané věci spatřuje
stěžovatel v důsledném rozlišení titulu a modu, tedy skutečností, na základě kterých došlo
k přechodu (nikoliv převodu) předmětných nemovitostí. Při založení obchodní
společnosti byla titulem nabytí vlastnického práva společnosti k předmětným
nemovitostem smlouva o založení společnosti s ručením omezeným, sepsaná notářským
zápisem ze dne 30. 12. 1992, č. NZ 668/92, N 891/92. Modem nabytí vlastnictví
k předmětným nemovitostem byl poté vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
V mezidobí byla předmětná nemovitost předána správci vkladu podle §60 odst. 2 obch.
zák., přičemž vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na společnost
až dnem vkladu nemovitostí do katastru nemovitostí podle zákona č. 265/1992 Sb.,
jehož účinnost nastala až dnem 1. 1. 1993. Pro vlastní posouzení není rozhodné,
zda vklad byl učiněn např. dne 1. 1. 1993, nebo až po více než roce a půl po vzniku
společnosti, jak uvádí soud. Stěžovatel toto prodlení řádně odůvodnil při jednání soudu
skutečností, že v případě převáděných nemovitostí, které byly nabyty z restitučního řízení,
nemohlo dojít ke vkladu (převodu) v katastru nemovitostí, pokud zde uvedené
nemovitosti (pozemky) byly vedeny v tzv. zjednodušené evidenci. Tento nedostatek byl
v mezidobí odstraňován. Rovněž povinnost zakladatele splatit finanční vklady
před vznikem společnosti nemá na posuzovanou věc vliv. Stěžovatel nenapadá právní
závěry soudu v napadeném rozsudku, které se týkají posouzení, resp. právního výkladu
§20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o osvobození vkladu do obchodních
společností. Lze pouze na tomto místě konstatovat, že původně nejednotný právní
výklad této problematiky byl bohužel pro podnikatelskou veřejnost ustálen v soudní praxi
až po deseti letech platnosti zákona, např. v usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 184/02 vydaného dne 28. 5. 2002. Jak je výše uvedeno, ani závěr Ústavního
soudu a závěr v napadeném rozsudku, nelze na postup stěžovatele aplikovat.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především dovozuje, že v daném
případě se jednalo o vklad do společnosti, kterým bylo zvýšeno obchodní jmění a nikoli
základní jmění společnosti, přičemž v žádném případě (z hlediska příslušných ustanovení
obč. zák. a zákona č. 357/1992 Sb.), nešlo o darování. Pokud se týká další argumentace,
odvolal se žalovaný na své rozhodnutí a na napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Z těchto důvodů navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda podaná kasační stížnost
je způsobilá projednání a zda není důvod k jejímu odmítnutí, přičemž vycházel
z následujících úvah, skutečností a závěrů.
Jak řízení o žalobě, tak i řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou.
V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí být (vedle dalších náležitostí) uvedeno,
v jakém rozsahu žalobce rozhodnutí napadá a žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky správního
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§21 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. ]. Rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může
jen ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Soud pak (až na některé výjimky)
přezkoumá napadené výroky rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2
s. ř. s.).
Kasační stížnost je možno podat jen z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s.
Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí
(tedy vzhledem k uvedenému především v žalobě či v jejím doplnění podaném v zákonné
lhůtě) Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.). Pokud se kasační stížnost
opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
až tak učinit mohl, jde o kasační stížnost nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Žalobce v řízení před krajským soudem (především v žalobě) pokud se týká
konkrétních žalobních bodů namítal, že jestliže by jeho vklad nemovitosti do obchodní
společnosti W., spol. s r. o. byl předmětem zákona č. 357/1992 Sb., potom by zcela určitě
tento právní úkon byl předmětem darovací daně ve smyslu §6 odst. 1 pí sm. a) ve spojení
s písm. b) citovaného zákona. Poplatníkem této daně a osobou povinnou k podání
daňového přiznání nemůže být žalobce, ale nabyvatel bezúplatného nabytí majetku,
v tomto případě obchodní společnost W., spol. s r. o. Žalobce se v tomto směru
dovolával i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 1996,
čj. 19 Ca 546/95 – 27. Uvedl, že na základě těchto skutečností podala prokuristka této
společnosti se zpožděním u Finančního úřadu v Děčíně řádné přiznání k dani darovací.
Ten daňové přiznání přijal i s původním zdůvodněním poplatníka a neodmítl je jako
daňové přiznání podané neoprávněnou osobou, z čehož žalobce usuzuje, že v jiném
správním řízení bylo o zdanění rozhodnuto.
Stěžovatel tedy v žalobě (pokud se týká náležité konkretizace žalobních bodů)
toliko namítal, že povinným k zaplacení daně byl jiný subjekt. Teprve v kasační stížnosti
uplatňuje jiné právní důvody (viz shora), které bezesporu i se zřetelem na obsah žalobou
napadeného správního rozhodnutí především jeho odůvodnění, v řízení před krajským
soudem (v žalobě) uplatnit mohl. Jedná se totiž toliko o námitky právního charakteru,
směřující v prvé řadě proti právním závěrům v napadeném správním rozhodnutí. Jde
tedy ve smyslu §104 odst. 4 o nepřípustnou kasační stížnost, která musela být podle
§120 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením
§120 s. ř. s. ve spojení s §60 odst. 3 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu