ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.132.2005
sp. zn. 2 Afs 132/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně M.
P., zast. JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem Písek, Smetanova 78, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem České Budějovice,
Prokišova 5, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. 5. 2005, č. j. 10 Ca 267/2002 - 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2005,
č. j. 10 Ca 267/2002 - 31 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2002, č. j. 6343/110/2002,
jímž bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního
úřadu v Písku ze dne 22. 3. 2001, č. j. 28396/01/097910 dodatečně snižující daňovou ztrátu
za rok 1995 o 145 016 Kč. Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že se správce daně
nedopustil procesního pochybení při sepsání zprávy o kontrole a zákonné podmínky
pro stanovení daně podle pomůcek byly dodrženy.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že po provedené kontrole za zdaňovací období
roku 1995 jí byla nesprávně snížena daňová ztráta o 145 016 Kč. Ze zprávy o kontrole,
která je nepřehledná a směšuje různá zdaňovací období, lze dovodit, že důvodem bylo:
1) účtování o stravenkách, 2) pochybnosti o výši zaúčtovaných příjmů „vyvolané přeškrtáním
a přepisováním, případně ručním označováním jiných pořadových čísel na vydaných
fakturách“, 3) daňová uznatelnost zůstatkové ceny vyřazeného mobilního telefonu. Naopak
nebyla spornou výše vykázané obchodní přirážky v r. 1995. Stěžovatelka soudu namítla,
že uplatnění zůstatkové ceny mobilního telefonu nevylučovalo možnost stanovení daně
dokazováním, a že neexistuje žádná spojitost mezi výši příjmů a přepisováním čísel
na vydaných fakturách. Správce daně nezjistil, že by nějaké příjmy nepodrobila dani.
Jeho pochybnosti plynoucí ze skutečnosti existence dvou faktur s č. 14 a chybějící č. 24
jsou fakticky neodstranitelné. O stravenkách stěžovatelka pečlivě účtovala, považovala
je však za platební prostředek a zahrnula je do zdanitelných příjmů hned při jejich přijetí.
Tento způsob zvyšoval daňový základ možná dříve, ale toto pochybení nemohlo nijak výrazně
ovlivnit daňovou povinnost. Konstatování soudu, že nepředložila důkazní prostředky
o zúčtování stravenek jako hotovostních příjmů, neprokázala správnost vykázaných příjmů
z titulu číselného označení faktur a neprokázala oprávněnost zúčtování zůstatkové ceny
mobilního telefonu, a že proto bylo důvodné stanovení daně podle pomůcek, je ze strany
soudu odepřením poskytnutí řádné ochrany práva soudní mocí. Rozsudek krajského soudu
proto považuje za nezákonný a dovolává se ust. čl. 2 odst. 3 Ústavy, §31 odst. 5 daňového
řádu, neboť její daňovou povinnost bylo možno stanovit dokazováním. Proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že stěžovatelka
v průběhu daňového řízení neodstranila pochybnosti o úplnosti, průkaznosti a správnosti
účetnictví, což vyloučilo možnost stanovit daň dokazováním. Rovněž nebylo porušeno žádné
z jejích procesních práv. Stěžovatelka podle jeho názoru pouze kvalifikuje svůj neúspěch
jako odepření soudní ochrany. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
pro nedůvodnost zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka důvody kasační stížností uplatněné nepodřadila zákonným ustanovením,
její námitky odpovídají ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť namítá vady řízení
před správním orgánem, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí,
pro které měl soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Ze správního spisu k tomu vyplynulo, že stěžovatelka v daňovém přiznání za dané
zdaňovací období vykázala ztrátu ve výši 318 555 Kč. Ke kontrole předložila pokladní deník
a doklady. Výzva finančního úřadu č. j. 57931/99/97930/4623 konstatuje, že není účtována
hodnota přijatých stravenek, pouze jako daňový výdaj byla účtována provize. Stěžovatelka
byla vyzvána k odstranění pochybností o výši zaúčtovaných příjmů a o správnosti inventur
pokladny neobsahujících stravenky. Dále je konstatováno přepsání faktur č. 3 - 18 na čísla
o jedno nižší, přepsání č. 2 na č. 15, č. 10 na č. 8, č. 11 na č. 9, č. 9 na č. 10 a č. 12 - 15
na čísla o jedno nižší. Uloženo bylo vysvětlení a doložení důkazních prostředků.
V odpovědi na tuto výzvu uvedla stěžovatelka, že stravenky zahrnovala mezi příjmy
v rámci denních tržeb, nedostatky v označení faktur nespočívají v chybějících zákonných
náležitostech a způsob jejich zn ačení a změn při zaúčtování by mohli vysvětlit pracovníci
účetní firmy, kteří jí účetnictví zpracovávali. Při projednání dne 8. 3. 2000 bylo konstatováno
nedoložení zaúčtování stravenek, zástupce daňového subjektu byl upozorněn na náležitosti
daňových dokladů s tím, že vysvětlení zjištěné nedostatky neodstranilo, v dokladech bylo
přepisováno a přeškrtáváno původní číslo, což mělo za následek pochybnost o kompletnosti
účetních dokladů. Z doloženého protokolu o vyřazení mobilu nelze poznat, zda nešlo
o vyřazení a zlikvidování v důsledku škody, kdy může být zůstatková cena uplatněna
jen do výše náhrad.
Ve zprávě o kontrole daně z příjmů fyzických osob provedené u stěžovatelky
Finančním úřadem v Písku za období r. 1994, 1995, 1996 a 1997 (zpráva
č. j. 79595/00/97930/4623) jsou ke zdaňovacímu období r. 1995 uvedena zjištění
o nesprávném zaúčtování stravenek, o nichž nebylo účtováno jako o ceninách, ani nebyly
inventarizovány, zjištění o přeškrtávání a přepisování čísel faktur a zjištění o neoprávněném
zaúčtování zůstatkové ceny telefonu E. ve výši 41 464 Kč do daňových výdajů bez doložení
důvodu poruchy. Dodatečným platebním výměrem ze dne 22. 3. 2001, č. j. 28396/01/097910
byla vyměřena daňová ztráta ve výši - 145 016 Kč.
V odvolání (jeho doplnění) stěžovatelka pouze namítla, že postup správce daně není
v souladu se zákonem, ve sdělení důvodů nebyly uvedeny žádné relevantní skutečnosti,
ale jen odkaz na kontrolu, což je v rozporu se zákonem a činí platební výměr
nepřezkoumatelným.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 8. 2002 odvolání zamítl s odůvodněním, že daň byla
důvodně doměřena podle pomůcek, a to na základě řádně projednané zprávy o daňové
kontrole. Nebyly odstraněny pochybnosti, k nimž byla odvolatelka vyzvána dne 13. 8. 1999.
V žalobě stěžovatelka relevant ně namítla nedodržení podmínek pro stanovení daně
podle pomůcek, nepřehlednost zpráv o kontrole a její paušalizující závěry pro všechna čtyři
kontrolovaná zdaňovací období. Zejména oprávněnost vyřazení mobilního telefonu
či zúčtování jeho zůstatkové ceny n emohlo mít vliv na základ daně. Chyba v číslování faktur
za situace, kdy číslo není náležitostí faktury a kdy jsou faktury číslovány ručně,
nemůže zpochybnit úplnost a správnost účetnictví.
Soud po projednání žaloby tuto zamítl. Uvedl, že ve zprávě o kontrole jsou
konkretizována zjištění správce daně, obsahuje vypořádání s navrženými důkazními
prostředky, byla řádně projednána. Zpráva je ve vztahu k jednotlivým zdaňovacím obdobím
dostatečně konkrétní, skutečnost, že byla zpracována jedna zpráva za více kontrolovaných
období, nemohla mít žádný vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Námitku nedodržení
podmínek stanovení daně podle pomůcek označil soud za nedostatečně konkrétní, poukázal
na zákonné podmínky takového postupu, na kontrolní zjištění, a to na zaúčtování zůstatkové
ceny mobilního telefonu ve výši 41 464 Kč do výdajů, na nedodržení číselné řady účetních
dokladů a duplicitu v jejich označení, se závěrem, že účetnictví je třeba považovat za vadné
a vylučující stanovení daně dokazováním. Další závěry soudu (k obchodní přirážce
a ke sdělení rozdílů na dani, k návrhům na svědecké výslechy) nejsou kasační stížností
zpochybněny.
Předně je třeba uvést, že zpráva o daňové kontrole, přesto, že se týká několika
zdaňovacích období, je dostatečně přehledná, lze seznat, jaké nedostatky se týkají
zdaňovacího období r. 1995, a z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelce nečinilo potíže
odhalit důvody, pro které byl vydán dodatečný platební výměr, stejně tak jako jí byly
dostatečně zřejmé důvody stanovení daně podle pomůcek - pouze s tímto postupem a závěrem
správce daně nesouhlasí.
Základem daně podle §23 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů
v rozhodném znění je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů osvobozených od daně,
převyšují výdaje (náklady) vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení,
a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti.
Výše daně se v zásadě určuje dokazováním (§31 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků - dále jen „daňový řád“). Je povinností daňového subjektu podle
§31 odst. 9 daňového řádu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání,
hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení
vyzván. To znamená, že důkazní břemeno v tomto rozsahu spočívá na daňovém subjektu
a ten je odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky jeho tvrzení prokazují.
Nesplní-li daňový subjekt při prokazování jím uváděných skutečností některou ze svých
zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním
podle odstavců 1 až 4 cit. ustanovení, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost
za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým
subjektem (odst. 5 cit. ust.).
Základním důkazním prostředkem ověření správnosti základu daně a výše daně
je nepochybně účetnictví a účetní doklady. Účetnictví musí být v souladu s ust. §7 odst. 1
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v rozhodném znění, úplné, průkazné a správné, tak,
aby věrně z obrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem. Za úplné (odst. 2)
lze považovat účetnictví, bylo-li účtováno o všech účetních případech, za průkazné (odst. 3),
pokud byly účetní případy a účetní zápisy doloženy a prokázány předepsaným způsobem
a byl-li inventarizován majetek a závazky, za správné (odst. 4), nedošlo-li k porušení
povinností stanovených tímto zákonem. Podle §6 zákona o účetnictví se účetní skutečnosti
dokládají účetními doklady, povinnost inventarizace vyplývala z ust. §29. Náležitosti
účetních dokladů stanoví §11 cit. zákona a lze souhlasit se stěžovatelkou, že mezi ně nepatří
číselné označení. Současně však zákon ukládal v §16 odst. 2 vedení seznamu číselných znaků
nebo jiných symbolů a zkratek použitých při označování účtů a na to žalovaný
také poukazuje. V daném případě nedostatek takové evidence nebyl významný,
neboť označení dokladů nebylo nesrozumitelné pro neznalost systému značení. Docházelo
u nich k přeškrtávání pořadových čísel a jejich přepisování, a tedy mohlo se jednat
jen o porušení ust. §34 cit. zákona, podle něhož mj. i účetní doklady mají být označeny
a uspořádány tak, aby bylo zřejmé, že jsou kompletní.
Lze přisvědčit žalovanému i krajskému soudu v tom, že některé ze zjištěných závad
vytvářely pochybnosti o řádně vedeném účetnictví. Stěžovatelka ani nepopírá, že nesprávně
účtovala o stravenkách a nezacházela s nimi jako s ceninami, stejně tak, že docházelo
k přepisování pořadových čísel faktur. Samotné zjištění vad účetnictví však ještě není
dostatečným naplněním zákonných podmínek pro užití pomůcek. Nesplnění povinnosti
daňového subjektu musí mít za následek nemožnost stanovení daně dokazováním
podle §31 odst. 1 - 4 daňového řádu. Tato ustanovení upravují způsob dokazování
a podle cit. odst. 4 lze jako důkazních prostředků užít všech, jimiž lze ověřit skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, a které nejsou získány v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů, svědecké
výpovědi a znale cké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly
a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty
a doklady k nim. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci
důkazního řízení, které osvědčí, co z předložených důkazních prostředků se stalo skutečně
důkazem. V daňovém řízení se střetává důkazní povinnost daňového subjektu s povinností
správce daně zjistit co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně.
Proto jsou skutečnosti tvrzené a dokládané daňovým subjektem podrobeny zkoumání
správcem daně. Důkazní prostředky příkladmo vypočítané v §31 odst. 4 daňového řádu
mohou být dokládány a navrhovány daňovým subjektem, správce daně však těmito návrhy
není vázán; opatření některých z nich je také ve výslovné dispozici správce daně. Cílem
prověřování prováděného správcem daně je tedy ověření skutečností předkládaných daňovým
subjektem, přičemž povinnost prokazovat pak má správce daně jen v případech uvedených
v §31 odst. 8 daňového řádu. V daném případě je proto rozhodné, zda tvrzení či doklady
daňového subjektu byly kontrolním zjištěním nejen zpochybněny, ale zda současně v těchto
zpochybněných případech neexistovaly důkazy jiné, či zda jejich provedení bylo vyloučeno.
Prvním důvodem, který měl podle správce daně za následek zpochybnění účetnictví
a byl nesplněním povinností daňového subjektu, bylo účtování o stravenkách. Nesprávnost
postupu daňového subjektu je jednoznačná, stěžovatelka ji ani nevyvrací.
Před věcným posouzením této námitky však v prvé řadě Nejvyšší správní soud musel
vážit, zda se nejedná o kasační námitku nepřípustnou, neboť v žalobě ji výslovně stěžovatelka
neuplatnila (§104 odst. 4 s. ř. s.). Kasační stížnost ovšem směřuje proti rozhodnutí krajského
soudu, který v odůvodnění výslovně neprokázání správnosti účtování o příjmech za stravenky
uvedl jako jeden z důvodů, pro které správce daně správně stanovil daň podle pomůcek.
Za takové situace nelze považovat tuto kasační námitku za nepřípustnou, neboť vychází
z rozhodnutí soudu a poukazuje na jeho pochybení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ].
Aby zjištěné skutečnosti mohly být důvodem pro stanovení daňové povinnosti
podle pomůcek, muselo by současně toto stanovení být z dostupných důkazů vyloučen o.
Stěžovatelka účtovala o stravenkách jako o hotovostním příjmu, neevidovala
a neinventarizovala je jako ceniny. Tvrdí-li však správce daně, že za takové situace bylo
vyloučeno stanovení daně dokazováním, nelze mu přisvědčit. K výzvě stěžovatelka
tento způsob vysvětlila a poukázala na výši provize, kterou v souvislosti s nimi vyplácela
a o níž řádně účtovala. Úhrada stravenkami, které jsou časově omezeny a při placení
mají hodnotu peněžní částky na nich uvedené, je v restauračních zařízeních celkem běžná.
Společnosti, které stravenky poskytují různým zaměstnavatelským subjektům pak je souhrnně
od restauračních (i jiných) subjektů odebírají a od nich získávají provizi. Tato provize není
určována okamžitou dohodou, ale jedná se o pevnou částku (byť třeba smlu vně stanovenou),
a tato částka je odvozena od hodnoty stravenky. Stejně tak jako je časově omezeno užití
stravenky jako platidla, je časově omezena i možnost „výkupu“ stravenek. Z výše provize
lze tak jednoznačně dovodit, kolik jich bylo odevzdáno a kolik jich tedy stěžovatelka získala
od zákazníků a jaký z toho měla v určitém období příjem. Současně je třeba přihlédnout
k tomu, že na rozdíl od tržeb v penězích, jejichž krácením by daňový subjekt mohl získat
nezdaněný příjem všeobecně použitelný, u stravene k tomu tak není, neboť funkci platidla
mají časově a účelově omezenou. Přesto, že stěžovatelka k výzvě na doloženou výši provize
poukázala, správce daně to neakceptoval. Přitom toto tvrzení bylo doložené účetnictvím
stěžovatelky a jistě i ověřitelné u spol ečnosti distribuující a vykupující stravenky.
Nesprávnost postupu stěžovatelky v zacházení se stravenkami tedy nevylučovala
zjištění zdanitelného příjmu z tohoto zdroje důkazní cestou a nejde o důvod pro užití pomůcek
v tomto zdaňovacím období.
Další dův od, pro který bylo postupováno při stanovení daně podle pomůcek bylo
přepisování pořadových čísel faktur. Stěžovatelka k výzvě, aby podala vysvětlení přepisování
čísel, uvedla svůj postup při označení faktur a odkázala na účetní firmu, která účetnictví
zpracovávala. Je sice pravdou, že za řádné vedení účetnictví odpovídá daňový subjekt, ovšem
je zřejmé, že podat vysvětlení něčeho, co učinil zpracovatel účetnictví, dost dobře sám
nemůže. Nelze tak stěžovatelce vytýkat, že nepodala řádné vysvětlení něčeho, co sama
neprováděla. Rozhodující ovšem je, zda přepisování pořadí faktur zpochybnilo úplnost
dokladů a znemožnilo stanovení daně dokazováním. Ve zprávě o kontrole je přehled
přepsaných dokladů uveden poukazem na výzvu k podání vysvětlení, pochybnost
je vyslovena velmi obecně a souhrnně ke zdaňovacím obdobím r. 1995, 1996, 1997,
v konkrétnostech pak poukazuje na závady zjištěné v r. 1996, tedy v jiném zdaňovacím
období. V rozhodnutí žalovaného pak rovněž nejsou konstatována žádná zjištění,
z nichž by bylo možno dovodit daňově relevantní následek a za takové situace nelze dospět
k závěru, že přepsání pořadových čísel na několika fakturách, je takovým zpochybněním
účetnictví, že by vylučovalo stanovení daně důkazním procesem.
Jako poslední důvod pro stanovení daně podle pomůcek uvedl správce daně ve zprávě
o kontrole nedoložení výše zaúčtováné zůstatkové ceny vyřazeného mobilu. Pokud ale nebyla
prokázána oprávněnost tohoto výdaje, finanční úřad jej jako výdaj neměl uznat. Neoprávněné
(nedoložené) zaúčtování jednoho z výdajů samo o sobě není důvodem ke stanovení celé
daňové povinnosti podle pomůcek.
Nejvyšší správní soud tak neshledal žádné zjištění, tak jak je popsáno ve zprávě
o kontrole, za důvod k postupu podle pomůcek. Přitom znění zprávy o kontrole je rozhodující,
neboť dodatečný platební výměr nebyl (a nemusel být) odůvodněn, sdělení rozdílů bylo
učiněno formou odkazu na zprávu o kontrole, a v důvodech rozhodnutí žalovaného
nelze zdůvodnění postupu podle pomůcek konkrétně seznat. Je sice pravdou, že odvolání
stěžovatelky nebylo příliš konkrétní, ovšem to, že napadá zákonnost postupu správce daně
z něho zřejmé bylo. Žalovaný v odvolacím řízení byl povinen a oprávněn zkoumat podle
§50 odst. 5 daňového řádu dodržení zákonných podmínek pro takový způsob stanovení daně.
Žalovaný ovšem, jak výše uvedeno, zjištěné pochybnosti „konkretizoval“ obecným poukazem
na výzvu a na zprávu o kontrole. Takové rozhodnutí jistě nelze považovat za dostatečně
odůvodněné.
Stejně tak krajský soud, vázán žalobou, která namítala mj. nedodržení podmínek
pro stanovení daně podle pomůcek (konkrétně nedostatek vlivu chyb v číslování faktur
a neoprávněnost účtování výdaje za vyřazený mobilní telefon na způsob stanovení daně
podle pomůcek), závěry žalovaného převzal, aniž ve spise měly dostatečnou oporu,
a dokonce aniž rozhodnutí žalovaného vůbec bylo z tohoto hlediska přezkoumatelné.
Pochybnosti vyvolává i odůvodnění rozsudku krajského soudu v té části,
kdy se zabývá hodnocením důvodnosti žalobní námitky týkající se neprovedení výslechu
svědků. Je sice pravdou, že tato žalobní námitka byla v žalobě vznesena, ovšem evidentně
v důsledku záměny zdaňovacích období žalobkyní. Svědecké výpovědi se měly vztahovat
k zaúčtovaným půjčkám, k němuž však podle zprávy o kontrole docházelo v jiných
zdaňovacích obdobích než v r. 1995. Přesto se soud zabýval důvody nevyslechnutí svědka H.
a hodnocením výpovědi svědka T. ve vztahu k půjčkám, jako by tyto důvody skutečně
přicházely v úvahu; lze mu jen přisvědčit v závěru, že ve vztahu k danému zdaňovacímu
období v tomto směru správce daně nepochybil, neboť ani nemohl. Žalobní námitkou se
ovšem soud neměl vůbec zabývat, protože se předmětného zdaňovacího období vůbec
netýkala.
V této části je třeba považovat napadený rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný (k takové vadě Nejvyšší správní soud přihlíží i bez návrhu - §109
odst. 3 s. ř. s.), ve zbytku pak krajský soud nesprávně posoudil podmínky postupu správce
daně při stanovení daně podle pomůcek, tedy akceptoval vady řízení, které mohly
vést k nezákonnému rozhodnutí a pro tyto vady rozhodnutí žalovaného nezrušil, ač tak učinit
měl.
Naplněny tím byly kasační podmínky podle §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, při němž je podle odst. 3
téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
V dalším řízení krajský soud rozhodne o nákladech řízení této kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu