ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.155.2005
sp. zn. 2 Afs 155/2005 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: ing. T. P.,
správce konkursní podstaty úpadce A. s., a. s., zastoupeného Mgr. Tomášem Vybíralem,
advokátem se sídlem Rybníček 4, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad v Blansku,
se sídlem Smetanova 3, Blansko v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č. j. 29 Ca 211/2003 - 104,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č. j. 29 Ca 211/2003 - 104,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud zamítl jeho žalobu podanou
proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku („žalovaný“) ze dne 2. 4. 2003,
č. j. 34972/03/283911/5442. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl reklamaci stěžovatele
proti rozhodnutí žalovaného o přeplatku ze dne 22. 1. 2003, č. j. 4006/03/283911/5442.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nevyhověním žádosti o vrácení přeplatku
na dani z přidané hodnoty byl porušen princip rovnosti mezi účastníky konkursního řízení.
Správce daně coby konkursní věřitel totiž není nadán vrchnostenským postavením,
jehož nositelem je v rámci daňového řízení.
Z ustanovení §32 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání plyne,
že daňové pohledávky patří mezi pohledávky druhé třídy. Pokud tedy úpadci vznikl přeplatek
na dani, nemůže si jej správce daně ponechat pro uspokojení své pohledávky z titulu
daňového nedoplatku, nýbrž je povinen jej vrátit do konkursní podstaty, stejně jako všichni
další věřitelé. Tento právní názor stěžovatel argumentačně podepírá historickým výkladem
a vývojem zákona č. 328/1991 Sb. a zejména nesouhlasí s tvrzením krajského soudu,
že citovaný zákon spadá do soukromého práva a naopak se domnívá, že se jedná o předpis
veřejnoprávní. Navíc je bezdůvodné přednostně aplikovat zákon č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků („daňový řád“) před zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
když za speciální je nutno považovat pouze ustanovení §40 odst. 11 daňového řádu ve vztahu
k ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. Nepřerušení daňového řízení
totiž neznamená jeho nezávislost na konkursním řízení, nýbrž skýtá správci daně možnost
zjišťovat a vyměřovat daně a může tak i měnit právní důvod svojí pohledávky. I v průběhu
konkursního řízení je proto úpadce (resp. správce konkursní podstaty) povinen podávat
daňová přiznání. V tomto směru se stěžovatel odvolává především na právní názor obsažený
v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Ns 532/2001. Stěžovatel uzavírá, že pokud
po prohlášení konkursu vznikne úpadci přeplatek na dani, nemůže jej správce daně použít
na úhradu daňového nedoplatku. Daňová pohledávka vzniklá před prohlášením konkursu
tak může být uspokojena jen na základě pravomocného rozvrhového usnesení, a to poměrně
s ostatními pohledávkami druhé třídy. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že jeho právní názor
je konformní s právním názorem Ústavního soudu obsaženým v nálezech
sp. zn. III. ÚS 648/04 a sp. zn. I. ÚS 544/02.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a uvádí, že za určující právní názor má
být vzato stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004 (č. 215/2004 Sb.
NSS).
Z obsahu předmětného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že citovaným
rozhodnutím ze dne 22. 1. 2003 Finanční úřad v Blansku rozhodl o převedení přeplatku
z úřední povinnosti podle ustanovení §64 odst. 2 daňového řádu, a to přeplatku na dani
z přidané hodnoty ve výši 7 425 494 Kč na úhradu nedoplatku daně z převodu nemovitostí
ve výši 233 095 Kč touto částkou. Následným rozhodnutím ze dne 2. 4. 2003 žalovaný zamítl
reklamaci proti tomuto rozhodnutí, když zejména vycházel z rozlišování soukromoprávní
(konkursní zákon) a veřejnoprávní (daňový řád) právní úpravy a konstatoval,
že v posuzovaném případě nevznikl vratitelný přeplatek, takže správce daně neměl zákonný
důvod pro jeho vrácení v plné výši.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti
tomuto rozhodnutí žalovaného, když především odkázal na shora citované stanovisko pléna
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že stěžovatel sice výslovně neoznačil, na základě
kterých důvodů zakotvených v ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní („s. ř. s.“) podává kasační stížnost, nicméně z jejího obsahu je dostatečně seznatelné,
že tímto důvodem je tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Právě tímto směrem proto zdejší soud upřel svoji další
pozornost. O nezákonnost by se přitom jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval
na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (příp. by opomenul aplikaci
některých ustanovení dalších) anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení,
nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním metodám (teleologická,
systematická, logická, gramatická apod.). Z obsahu kasační stížnosti je přitom patrno,
že stěžovatel namítá v pořadí druhou uvedenou možnost, tzn. nesprávnost aplikace citovaných
zákonných ustanovení, zejména z hlediska vztahu mezi daňovým řádem a zákonem
o konkursu a vyrovnání.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se v minulosti opakovaně vyjadřoval k právní
otázce vracení daňového přeplatku daňovému subjektu po prohlášení konkursu,
přičemž touto otázkou se již zabýval i postupem dle ustanovení §12 odst. 2,
§19 odst. 2 s. ř. s., když plénum tohoto soudu k předmětné otázce v zájmu jednotného
rozhodování soudů zaujalo dne 29. 4. 2004 stanovisko sp. zn. Sst 2/2003, závazné
pro jeho další činnost i pro činnost ostatních soudů v rámci výkonu správního soudnictví
(viz č. 215/2004 Sb. NSS). Podstata tohoto stanoviska spočívá v následující právní větě:
„Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný
přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně
nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení
konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.“
Podstata citovaného právního názoru, o který se v napadeném rozsudku také opřel
krajský soud, byla nicméně zásadním způsobem zpochybněna rozhodovací činností Ústavního
soudu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 648/04, III. ÚS 658/04, II. ÚS 35/05, III. ÚS 38/05,
III. ÚS 41/05, III. ÚS 208/05 a nepřímo také nález sp. zn. I. ÚS 544/02).
Ratio decidenci citovaných nálezů lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i)
zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost
kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové
má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou
v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí
obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají
se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“
Ze srovnání citované judikatury Ústavního soudu a uvedené právní věty,
blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno,
že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných základech.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne
14. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 180/2004 (na který pro stručnost v plném rozsahu
odkazuje - viz www.nssoud.cz), v podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby obecný
soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním
na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje
za protiústavní. Proto musí správní soudy ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní
názor obsažený v citované judikatuře Ústavního soudu. V tomto smyslu je tento právní názor
závazný.
Nejvyšší správní soud, respektujíc dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závaznost rozhodnutí
Ústavního soudu, proto napadený rozsudek krajského soudu s odkazem na shora uvedený
právní názor Ústavního soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.), neboť se v něm krajský
soud - vycházejíc ze shora zmíněného stanoviska Nejvyššího správn ího soudu - dopustil
protiústavnosti (a maius ad minori nezákonnosti) při výkladu vztahu mezi citovanými
ustanoveními daňového řádu a zákona o konkursu a vyrovnání.
Krajský soud je proto v dalším řízení vázán shora vysloveným právním názorem
Ústavního soudu, který je v této projednávané věci povinen převzít a akceptovat
rovněž Nejvyšší správní soud (§110 odst. 3 s. ř. s.). To konkrétně především znamená,
že krajský soud musí v dalším řízení a rozhodování respektovat právní názor, že ustanovení
§14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštní právní normou, zakotvující
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních
pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou,
obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu