ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.156.2004
sp. zn. 2 Afs 156/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců Mgr. Jana Passera a JUDr. Jana Rutsche, ve spojených právních věcech žalobce
JUDr. Ing. L. K., proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, Koliště 21, Brno,
o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne
30. 4. 2004, čj. 30 Ca 287/2002 - 27, čj. 30 Ca 290/2002 - 27 a čj. 30 Ca 305/2002 - 30,
ze dne 3. 5. 2004, čj. 30 Ca 281/2002 - 35, a ze dne 31. 5. 2004, čj. 30 Ca 285/2002 - 27,
čj. 30 Ca 286/2002 - 27, čj. 30 Ca 288/2002 - 31, čj. 30 Ca 289/2002 – 30
a čj. 30 Ca 304/2002 – 30,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Podanými kasačními stížnostmi se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal
přezkoumání shora označených rozsudků Krajského soudu v Brně, kterými
byly zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2002,
čj. 3654/02-0101-01/2, čj. 3654/02-0101-01/6, čj. 3654/02-0101-01/7,
čj. 3654/02-0101-01/8, čj. 3654/02-0101-01/9, čj. 3654/02-0101-01/10,
čj. 3654/02-0101-01/11, čj. 3654/02-0101-01/25 a čj. 3654/02-0101-01/26.
Jimi žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu Břeclav-dálnice,
na základě kterých byla dle §260 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění
platném pro rozhodné období, žalobci jako ručiteli uložena povinnost zaplatit celní dluh.
Obsah kasačních stížností byl shodný a bylo z něj možno dovodit, že žalobce
je podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ačkoliv to výslovně
neuvedl. Žalobce totiž považoval rozsudky soudu za nezákonné pro nesprávné posouzení
právní otázky, neboť krajský soud nepovažoval při posuzování věci za podstatné,
že žalobce byl v záručních listinách jako ručitel označen neúplně. Toto neúplné označení
ručitele nezpůsobil žalobce, ale celní úřad. To dle žalobce znamená, že se může dovolávat
dle §40a občanského zákoníku neplatnosti právního úkonu, protože tuto neplatnost
nezpůsobil. Názor soudu, že žalobce mohl své neúplné označení doplnit je neudržitelným
z důvodu, že záruční listinu vyplňuje celní úřad. Nesprávné označení ručitele
pak nezakládá žalobcovu povinnost uhradit celní dluh, neboť se jedná o jinou osobu.
Na podporu svých tvrzení odkázal žalobce na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 7. 2002, sp. zn. 30 Ca 50/2001 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 10. 1993, čj. 6 A 25/92 - 7. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozsudky zrušil a věci vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasačním stížnostem rovněž obsahově shodná vyjádření.
Předně zdůraznil, že pokud žalobce odkazuje na citovaný rozsudek Krajského soudu
v Plzni, jednalo se skutkově o jiný případ, kdy byly záruční listiny vyhotoveny
až po účinnosti vyhlášky Ministerstva financí č. 8/1996 Sb., která problematiku
vyplňování záručních listin nově upravila. Dle právní úpravy účinné v době vyhotovení
žalobcových záručních listin nepovoloval celní úřad ručitele, ale pouze otiskem razítka
a podpisem celníka stvrdil, že záruční listinu vztahující se ke specifikovanému celnímu
prohlášení, přijal. Z obsahu záručních listin, ani ze způsobu jejich vyplnění nelze dovodit,
že by je vyplnil celní úřad, jak tvrdí stěžovatel. Za případné nepřesnosti uvedené ručitelem
v záruční listině proto celní úřad nemůže nést odpovědnost. Závěry krajského soudu
v tomto směru proto žalovaný považoval za správné. Poukázal také na skutečnost,
že v typově zcela shodných případech se shodnými žalobcovými námitkami již soudy
zabývaly a to dokonce Ústavní soud, např. pod sp. zn. II ÚS 42/02, přičemž žalobci
za pravdu nedaly. Navrhl tedy, aby kasační stížnosti byly zamítnuty.
Krajský soud se v odůvodnění napadených rozsudků vypořádal s touto
žalobní námitkou následovně. Při zkoumání skutkového stavu věci zjistil,
že dle výpisu z obchodního rejstříku zní obchodní jméno žalobce: C. T. – I. S., spol. s r.o.
a místem podnikání je L. 60, P. 2. V záručních listinách je žalobce označen jako „C. T.,
hraniční přechod B.-d., sídlo L.“. Tuto skutečnost však soud nepovažoval pro posouzení
věci za rozhodující. Je totiž podle něj nepochybné, že záruční listiny podepisoval vždy
zaměstnanec žalobce na základě oprávnění jednat jménem právnické osoby, vyplývajícího
z ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého mohou za právnickou
osobu činit právní úkony i její pracovníci, jestliže je to vzhledem k jejich pracovnímu
zařazení obvyklé. Tento fakt nezpochybnil ani žalobce. Proto podle soudu vyznívá
žalobcovo zpochybňování vzniku ručitelského závazku účelově, protože jestliže by se za
ručitele nepokládal, nic mu nebránilo, aby proti rozhodnutí v celním řízení, kterým
bylo tranzitní celní prohlášení, podal opravný prostředek. Námitku nesprávného označení
nepovažoval za opodstatněnou. Záruční listiny podepsal k tomu pověřený zaměstnanec
žalobce, který je také opatřil razítkem. Na něm je uvedeno správné obchodní jméno
žalobce, konkrétně „C. T. – I. S., spol. s r.o. se sídlem L. 60, P. 2, středisko L.“. Ručitel
tedy byl dle soudu v záručních listinách označen dostatečně určitě, i když byl v jejich
záhlavích označen neúplně. Zaměstnanec žalobce, který záruční listiny podepisoval také
mohl toto neúplné označení žalobce doplnit. Z toho důvodu soud námitce žalobce
o neplatnosti záručních listin nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasačních stížností v mezích jejich
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů.
Stěžovatel namítá, že záruční listiny neuzavřel on, ale neexistující právní subjekt
a to z důvodu shora popsaného vadného označení stěžovatele coby ručitele v záhlaví
záručních listin. Vada v označení ručitele však sama o sobě neplatnost záruční listiny
nezpůsobuje, pokud lze z obsahu celého právního úkonu zjistit, kdo byl jeho účastníkem.
Pokud je v záruční listině otištěno razítko žalobce s uvedením jeho obchodního jména,
sídla i identifikačního čísla, přičemž tyto údaje jsou v souladu s výpisem z obchodního
rejstříku, lze nepochybně určit subjekt, který záruku poskytl, a to bez ohledu na jeho
nepřesné či neúplné označení v záhlaví záruční listiny. Tak tomu v přezkoumávaných
případech bylo, jak lze zjistit z obsahu správních spisů. Navíc nelze přehlédnout,
že stejným otiskem razítka bylo vždy opatřeno i příslušné tranzitní celní prohlášení,
ke kterému se záruční listina vztahovala, přičemž tranzitní celní prohlášení a záruční
listina spolu tvoří jeden celek. Přisvědčit lze také názoru žalovaného, že zaměstnanci
stěžovatele při podpisu záruční listiny nic nebránilo v tom, aby tuto nepřesnost (pokud
ji sám nezpůsobil, což ale nebylo prokázáno) opravil. Nestalo se tak evidentně z prostého
důvodu. On, ani žádná jiná osoba, která přišla s tranzitním celním prohlášením a k němu
se vztahující záruční listinou do styku, neměla pochybnosti o osobě ručitele a jeho
označení v záhlaví záruční listiny za nepřesné, neurčité, nesrozumitelné či matoucí,
nepovažovala. Nemohlo totiž dojít ani k záměně s jinou právnickou osobou, protože
neúplné označení žalobce v záhlaví záručních listin nepředstavovalo obchodní jméno
jiného právního subjektu a nemohly tak vzniknou pochybnosti o tom, která z více
do úvahy přicházejících společností měla být subjektem záruční listiny. K tomu
Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že u některých záručních listin
v přezkoumávaných věcech je žalobcova argumentace zcela lichá, protože i v jejich
záhlaví je žalobce označen formou otisku razítka s uvedením všech shora uvedených
údajů.
Opačný výklad by představoval přepjatý a samoúčelný formalismus, který by byl
společensky nepřijatelný a ve svém důsledku zpochybňoval právní dimenzi fakticky
fungujících hospodářských vztahů a pro jejich právní zajištění vytvářel v praxi přehnané
požadavky, jak příhodně konstatoval Ústavní soud v již citovaném rozhodnutí ze dne
23. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 42/02, které se navíc týkalo konkrétně žalobkyně, respektive
i její stejné námitky.
Kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud důvodnými neshledal, a proto je zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 2, 3 (§120) s. ř. s.,
když neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému,
jak vyplývá z obsahu spisu, náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu