ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.164.2005
sp. zn. 2 Afs 164/2005 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O., a. s.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti
žalovanému: Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005,
č. j. 8 Ca 147/2004 - 68,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, č. j. 8 Ca 147/2004 - 68
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2005, č. j. 2662/04-130.
Městský soud dle stěžovatele nevzal v úvahu ustanovení §31 odst. 8
zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „d. ř.“).
Podle tohoto ustanovení správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost, či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí
či záznamů vedených daňovým subjektem. V rozporu s tímto ustanovením městský soud
přesunul na stěžovatele důkazní břemeno, které v konkrétním případě již neměl. Stěžovatel
nepopírá, že je povinen prokázat splnění podmínek pro osvobození od spotřební daně.
Trvá však na tom, že tuto svou povinnost splnil tím, že při denaturaci postupoval
dle §9 odst. 1 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, podle něhož musí být denaturace provedena
za přítomnosti pověřeného zaměstnance finančního úřadu, pokud finanční úřad nerozhodne
jinak, jakož i dle §9 odst. 4 citovaného zákona, podle něhož záznam o denaturaci potvrdí
finanční úřad. Stěžovatel prokázal splnění těchto podmínek předložením protokolu
o místním šetření č. 39533/99/038930/1854, vydaného Finančním úřadem v Kutné hoře
(dále jen „finanční úřad“). Z tohoto protokolu jednoznačně vyplývá, že finanční úřad provedl
dozor nad výrobou Glykotecku a potvrdil, že denaturace veškerého množství Glykotecku
byla provedena v souladu se zákonem. Stěžovatel rovněž předložil protokol o provedení
výroby Glykotecku č. 668/26, rovněž potvrzený finančním úřadem a záznam o provedení
denaturace potvrzený finančním úřadem. Všechny tyto listiny nezvratně potvrzují,
že denaturace byla provedena v souladu s právními předpisy a jsou zcela dostačující
k prokázání splnění podmínek pro osvobození od spotřební daně dle zákona o spotřební dani.
S ohledem na skutečnost, že si lze, dle stěžovatele, stěží představit doklad vyšší právní
síly ve vztahu k finančnímu úřadu než doklad, který je finančním úřadem potvrzen, muselo
by být toto vyvrácení ze strany finančního úřadu prokázáno nade vší pochybnost.
Nic takového se ovšem v daňovém řízení ani v řízení před městským soudem nestalo.
Městský soud ve svém rozhodnutí chybně vychází z toho, že protokol o místním šetření,
jakož i záznam o provedení denaturace a protokol o provedení výroby Glykotecku prokazuje
pouze správná souhrnná množství denaturačního prostředku ve vztahu k celkovému množství
lihu, nikoli však správná množství denaturačního prostředku v rámci jednotlivých kontejnerů.
Finanční úřad potvrdil výše uvedenými dokumenty způsob provedení denaturace jako takové,
tj. ve vztahu ke všem jednotlivým nádobám, ve kterých byla denaturace prováděna.
Nedodržení stanoveného postupu denaturace (např. nepřesné odvážení denaturačního
prostředku) by muselo být důvodem pro nepotvrzení záznamu o provedení denaturace
ze strany kontrolního pracovníka finančního úřadu. Výše uvedenými dokumenty tedy finanční
úřad potvrdil správnost provedení denaturace ve všech nádobách s lihem, a nikoliv
pouze v souhrnu.
Stěžovatel tedy uvádí, že žalovaný a městský soud přes tyto důkazy dospěli k závěru,
že stěžovatel předmětné skutečnosti o provedení denaturace a splnění podmínek
pro osvobození od spotřební daně neprokázal, a to bez toho, že by důkazy předložené
žalovaným důkazní prostředky stěžovatele vyvracely. Tento výklad důkazního břemene
v daňovém řízení je podle stěžovatele v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem ČR,
neboť rozsah důkazního břemene uložený stěžovateli jako daňovému subjektu již vybočuje
z toho, co je možné na daňových subjektech požadovat (stěžovatel odkázal na rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05).
Stěžovatel dále konstatuje, že pokud žalovaný tvrdí, že výše uvedené listiny
jsou nepravdivé a denaturace nebyla provedena řádně, musí nyní toto své tvrzení prokázat
a uvedené listiny vyvrátit. Jediným důkazem, který k tomu žalovaný nabídl, jsou rozbory
Celně technické laboratoře, se kterými však stěžovatel nesouhlasí a které podle jeho názoru
k vyvrácení skutečností vyplývajících z jím předložených listin nepostačují.
Městský soud tak podle názoru stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku
nesplnění podmínek pro osvobození od daně.
Stěžovatel dále uvádí, že jak žalovaný, tak i městský soud při svém rozhodování
vycházeli z odborných posudků Celně technické laboratoře v Brně a dovodili z nich, že určité
množství lihu v předmětných kontejnerech nebylo denaturováno, tudíž byla daň doměřena.
Jak žalovaný, tak i městský soud pouze konstatují, že vycházeli z rozborů Celně technické
laboratoře v Brně ze dne 23. 5. 2002, aniž by se jakkoliv zabývali původními rozbory Celně
technické laboratoře v Praze ze dne 5. 1. 2000, které dospěly ke zcela odlišným závěrům,
a aniž by jakýmkoliv způsobem řešili podstatné rozdíly v těchto odborných posudcích.
Stěžovatel je toho názoru, že nemůže obstát odborný posudek, pokud jeho závěr je v rozporu
s jiným odborným posudkem a tento rozpor není uspokojivým způsobem vysvětlen.
Pokud se městský soud tímto rozporem v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval,
je toto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Městský soud ve svém rozhodnutí dovodil, že stěžovatel ve své žalobě nedostatečně
popsal manipulaci s předmětným výrobkem. Stěžovatel namítá, že ve své žalobě na str. 4
velmi přesně popsal, že s výrobkem bylo manipulováno, a dokonce cituje výpověď Karla
Tůmy, který v zápise o výpovědi při podání vysvětlení před orgány Policie ČR potvrzuje,
že s výrobkem bylo manipulováno. Stěžovatel uvedl, že nemůže znát přesný způsob,
jakým se tak stalo, a proto navrhl, aby byl k upřesnění vyslechnut svědek K. T.. Tento jeho
návrh byl ze strany městského soudu v Praze bez bližšího odůvodnění odmítnut. Městský
soud podle stěžovatele porušil zásadu přímosti, když činil závěry z pouhého zápisu
o výpovědi. Stejně tak soud neprovedl výslech svědka R. K. a spokojil se s pouhým zápisem o
výpovědi. Avšak i z předmětných zápisů je patrné, že s výrobkem bylo manipulováno s cílem
odstranit z něj denaturační prostředek. V předmětných zápisech uvedená manipulace
znevěrohodňuje závěry odborných posudků, na kterých žalovaný a městský soud založili své
rozhodnutí, neboť velmi pravděpodobně byla již zkoumána látka, která již byla upravována.
Tyto posudky tím spíše nemohou vyvrátit důkazní prostředky předložené stěžovatelem
k prokázání skutečností, že denaturace byla provedena řádně.
Stěžovatel dále uvádí, že se městský soud nedostatečně zabýval žalobní námitkou
stěžovatele, která snižuje důvěryhodnost odborných posudků, a to zjevným rozporem
pokud jde o množství výrobku zajištěného Policií ČR. Neobstojí závěr městského soudu,
že není doloženo, jaké množství Glykotecku bylo vyrobeno, když tato skutečnost bezpochyby
vyplývá právě ze záznamu o provedení denaturace a z protokolu o výrobě. Pokud v těchto
listinách se vyrobené množství uvádí v kg, potom přepočet na litry je věcí jednoduché
matematické operace. Skutečnost, že bylo vyrobeno 16590 Kg Glykotecku odpovídajících
19.680 litrům, tohoto výrobku není ani mezi účastníky sporná. Podle zprávy Policie ČR bylo
zajištěno celkem 22000 litrů výrobku ve 22 nádobách. Podle šetření ke zjištění skutečného
zabaveného množství se jednalo o 18290 litrů výrobku, tj. o 1390 litrů méně než vyrobené
množství. Městský soud toto odůvodnil ztrátami při přepravě (poukázal na výpověď K. T.) a
odkázal na „známou těkavost etanolu“. Stěžovatel konstatuje, že je zcela nevěrohodné, aby se
tímto způsobem ztratilo takto velké množství. Úbytek množství předmětného výrobku tak
přisvědčuje manipulaci s výrobkem s cílem zbavit jej části denaturačního prostředku.
Stěžovatel konstatuje, že městský soud zamítl veškeré návrhy stěžovatele na provedení
důkazů aniž by toto zamítnutí v rozsudku jakkoliv odůvodnil. Jednalo se o:
1) výslech svědka K. T.;
2) výslech pověřených zaměstnanců finančního úřadu, kteří se účastnili provedení
denaturace. Tito svědci by museli potvrdit, že každé množství Glykotecku vlévané
do jednotlivých nádob bylo velmi přesně váženo a že uvedení pracovníci
se denaturace přímo aktivně účastnili;
3) znalecký posudek z oboru chemie k přezkoumání odborných posudků;
4) výslech zaměstnanců stěžovatele, kteří se účastnili provedení denaturace,
a jenž by potvrdil správný způsob provádění denaturace;
5) vyžádání si vyšetřovacího spisu od Policie ČR, která prováděla šetření ohledně
manipulace s předmětným výrobkem.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s námitkami stěžovatele
dostatečně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Městský soud se ve svém
rozsudku zabýval všemi žalobními námitkami a podrobně zdůvodnil výrok svého rozsudku.
Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku prokazování splnění
podmínek pro osvobození od spotřební daně [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále namítá,
že skutková podstata z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen zákon [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a konečně
namítá, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 14. 10. 1999 proběhla u stěžovatele výroba
výrobku Glykoteck v množství 16 590 kg, k jehož výrobě bylo použito 14 590 kg lihu (I a. a.)
a 2000 litrů glycerinu a 1, 5 l čpavkové vody. Výrobě byli přítomni zástupci správce daně K.
M. a T. P.. O této skutečnosti informuje Protokol o místním šetření ze dne 14. 10. 1999, č. j.
39533/99/038930/1854, kde je uvedeno: „Předmětem šetření byl dozor Glykotecku. K výrobě
bylo použito 17 489 l. a. a 2000 kg glycerinu a 1,5 l čpavkové vody. Výroba byla provedena
v 20ti 1000 l barelech.“ Byl rovněž vyhotoven Protokol o provedení výroby Glykotecku
č.: 668/26, který obsahuje výše uvedené údaje a je rovněž potvrzen pracovníky správce daně.
Stejného dne byl rovněž vyhotoven záznam o provedení denaturace na předmětné množství
lihu, který pracovníci správce daně taktéž potvrdili.
Celé vyrobené množství bylo prodáno panu R. K.. Dne 15. 10. 1999 byly barely
s předmětným výrobkem zajištěny Policií ČR. V lednu 2000 byly odebrány vzorky
a proveden rozbor Celně technickou laboratoří v Praze ze dne 5. 11. 2000. Žalovaný i městský
soud však při svém rozboru vycházeli z rozborů Celně technické laboratoře v Brně ze dne
23. 5. 2002. Na základě tohoto rozboru byl líh obsažený v deseti barelech výrobku Glykoteck
vyhodnocen jako líh nedenaturovaný. Dne 22. 11. 2001 byl stěžovatel vyzván k podání
daňového přiznání ke spotřební dani z lihu a lihovin za zdaňovací období říjen 1999,
na což reagoval doručením negativního daňového přiznání. Správce daně mu poté vyměřil
platebním výměrem ze dne 12. 12. 2001 daňovou povinnost ve výši nula. Dne 3. 9. 2002
byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola. Výsledek daňové kontroly byl shrnut ve zprávě,
se kterou byl stěžovatel seznámen dne 28. 4. 2003. Dodatečným platebním výměrem ze dne
8. 9. 2003, č. j. 45055/03/038920/0524, pak finanční úřad stěžovateli doměřil spotřební
daň z lihu a lihovin ve výši 1 752 584 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 9. 10. 2003 odvolání, které žalovaný
zamítl svým rozhodnutím ze dne 26. 5. 2004, č. j. 2662/04 - 130.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dne 8. 7. 2004 žalobou. V této žalobě jsou obsaženy
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Žaloba obsahuje
námitky tvrdící, že žalovaný zejména nesprávně posoudil význam účasti pověřeného
zaměstnance finančního úřadu při denaturaci lihu a chybně vyhodnotil provedení odběru
vzorků, které použil jako důkazní prostředek. Stěžovatel uvedl, že od doby vyskladnění
předmětného výrobku do doby odběru vzorků s ním bylo manipulováno; žalovaný by musel
prokázat, že s výrobkem nebylo manipulováno takovým způsobem, který měnil
charakteristiku vyskladněného denaturovaného lihu. Manipulaci s výrobkem potvrdil
Karel Tůma, zaměstnanec přepravní firmy. Stěžovatel odkázal na rozdíly v množství
vyskladněného a zajištěného výrobku, které dokládají manipulaci s výrobkem po předání
přepravci. Stěžovatel dále uvedl, že vzorky předmětného výrobku, ze kterých vzešel rozbor
Celně technické laboratoře v Praze ze dne 5. 11. 2000, byly odebírány v lednu 2000
v jeho nepřítomnosti, a tudíž je nebylo možné použít. Teprve v dubnu 2002, tedy s odstupem
2,5 roku od denaturace, byly odebrány vzorky, na základě jejichž rozboru byla stěžovateli
dodatečně vyměřena daň. Stěžovatel dále v žalobě poukázal na rozpory mezi těmito rozbory.
Stěžovatel také uvedl, že zaměstnanci finančního úřadu ověřili nejen skutečnost,
že k provedení denaturace došlo, ale též skutečnosti rozhodné pro denaturaci
a ze zaznamenaných skutečností je zřejmá správnost provedené denaturace. K prokázání
těchto skutečností stěžovatel v žalobě kromě předložených listinných důkazů mj. navrhl,
aby vypovídal K. T., tehdejší zaměstnanec společnosti, která předmětný výrobek
přepravovala, a rovněž navrhl provést výpověď pověřených zaměstnanců finančního úřadu K.
M. a T. P..
Městský soud předmětnou žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl mj.,
že nesdílí názor žalobce, že by tento prokázal splnění podmínek pro osvobození od daně
předložením výše uvedených listinných důkazů. Konstatoval, že ustanovení §9 zákona
č. 61/1997 Sb., o lihu, v platném znění (dále jen „zákon o lihu“), stanoví povinnost
přítomnosti pověřeného zaměstnance finančního úřadu u denaturace, aniž by však s tím
spojoval jakékoliv další následky. Zejména tedy neplatí, že účast pověřeného zaměstnance
je zárukou správnosti provedené denaturace. Protokol ze dne 14. 10. 1999 tedy prokazuje
jen to, že denaturace proběhla, není ale důkazem o její kvalitě ani povaze výsledného
produktu. Soud neshledal důvodnými námitky týkající se možné manipulace s výrobkem.
Podle jeho názoru nelze po žalovaném požadovat, aby prokázal, že nedošlo k manipulaci
s výrobkem, resp. že tato nemohla změnit charakter výrobku. Stěžovatel ani nenaznačil,
o jakou konkrétní manipulaci by se mělo jednat, kým by měla být provedena a s jakým
motivem. Soud dále uvedl, že z výpovědi K. T. lze důvodně vyvozovat, jakým způsobem bylo
s výrobkem manipulováno (došlo pouze k přečerpání části výrobku do dvou prázdných
barelů). Za relevantní manipulaci s výrobkem by dle soudu bylo lze považovat jen takovou
manipulaci, která by směřovala k alespoň částečnému snížení podílu denaturačního
prostředku. Důkazem o takové manipulaci s výrobkem nejsou ani zjištěné rozdíly v naplnění
jednotlivých kontejnerů a rozdíly v obsahu denaturačního prostředku. Důkazem o manipulaci
není ani zjištění, že v kontejnerech byl shledán celkově menší objem výrobku, než kolik ho
převzal odběratel. Městský soud poukázal na tvrzení řidiče K. T., obsažené v protokolu o
podání vysvětlení na Polici ČR, že část nákladu se během přepravy vozidla rozlévala, a
odkázal na obecně známou těkavost etanolu. Soud dále uvedl, že nepovažoval za důvodnou
námitku o rozdílech mezi výsledky prvního a druhého rozboru, a konstatoval, že podkladem
pro rozhodnutí byly výsledky druhého rozboru, na jejichž výsledky odkázal. Rovněž za
nedůvodnou označil námitku ohledně odmítnutí protokolu o místním šetření o denaturaci lihu
jakožto důkazního prostředku, neboť dokazuje pouze to, že denaturace proběhla a že se tak
stalo za přítomnosti pověřených pracovníků finančního úřadu.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti z důvodu
nedostatku odůvodnění [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná,
již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
V. a)
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,
povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada
vyjádření v §54 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz
též v judikatuře Nejvyššího správního soudu: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS; srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oboje též dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v duchu těchto zásad zaměřil na otázku,
zda je z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že se městský soud v odůvodnění svého
rozsudku nezabýval jím v žalobě namítanými rozpory mezi výše uvedenými odbornými
posudky. Tato stížní námitka je důvodná. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí
pouze uvedl, že tuto žalobní námitku nepovažoval za důvodnou a že podkladem
pro jeho rozhodnutí byly výsledky druhého rozboru, jehož předmětem byly vzorky odebrané
v dubnu 2002. Stěžovatel se ve své žalobě poukazem na rozpory mezi předmětnými rozbory
snažil zpochybnit důvěryhodnost odborného posudku, který byl v podstatě jediným
důkazním prostředkem, na základě kterého mu byla doměřena daň. Pokud tedy městský
soud tuto argumentaci stěžovatele odmítl a předmětnou námitku označil za nedůvodnou
bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění, je jeho rozhodnutí, v souladu s výše uvedenými
principy, nepřezkoumatelné.
V. b)
Městský soud rovněž pochybil v případě provádění stěžovatelem navržených
důkazních prostředků. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94,
zveřejněném pod č. 10 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu uvedl,
že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána
účastníkovi tohoto řízení možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé,
ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení
pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu
nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud
jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu
k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém
základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění
je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami,
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje
v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38
odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1
Ústavy (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005,
č. j. 6 Ads 29/2003 - 105, dostupný na www.nssoud.cz).
Městský soud neprovedl stěžovatelem v žalobě, ve vyjádření k replice žalovaného
a při jednání navržené důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí se s tím, proč navržené
důkazy neprovedl, nijak nevypořádal. Městský soud měl právo důkazy navržené stěžovatelem
považovat za nadbytečné nebo z jiných důvodů nepotřebné nevhodné (např. pro nadbytečnost
či absenci vypovídací hodnoty navrženého důkazu nebo pro to, že je jím prokazována
skutečnost, která pro posouzení věci je nerozhodná), avšak pokud k takovému závěru dospěl,
měl jej ve vztahu ke každému jednotlivému stěžovatelem navrženému a soudem
neakceptovanému důkazu přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Konkrétně se jednalo
o následující důkazní prostředky, které stěžovatel navrhoval a u nichž v kasační stížnosti
jejich neprovedení namítal:
1) navržení výslechu svědka K. T. (navrženo v žalobě ze dne 29. 6. 2004);
2) výslech pověřených zaměstnanců finančního úřadu, kteří se účastnili provedení
denaturace (navrženo v žalobě ze dne 29. 6.2004);
3) výslech zaměstnanců stěžovatele, kteří se účastnili provedení denaturace (navrženo
ve vyjádření stěžovatele ze dne 6. 12. 2004 k replice žalovaného);
4) znalecký posudek z oboru chemie k přezkoumání odborných posudků (navrženo
ve vyjádření stěžovatele ze dne 6. 12. 2004 k replice žalovaného);
5) vyžádání si vyšetřovacího spisu od Policie ČR, která prováděla šetření ohledně
manipulace s předmětným výrobkem (navrženo v průběhu soudního jednání dne
2. 6. 2005, viz protokol o jednání na č. l. 65 soudního spisu).
Neučinil-li tak městský soud, trpí jeho rozhodnutí vadou spočívající v nedostatku
důvodů; kasační stížnost stěžovatele je proto i v tomto ohledu důvodná.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává, že v předmětném sporu
skutečně leží důkazní břemeno na správci daně. Podle §31 odst. 8 písm. c) d. ř. správce daně
prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.
Podle §9 odst. 4 zák. č. 61/1997 Sb. o lihu, ve znění pozdějších předpisů, musí provozovatel
lihovaru o provedené denaturaci vyhotovit záznam, který potvrdí finanční úřad. Jedná
se tedy o povinný záznam ve smyslu ustanovení §31 odst. 8 d. ř. Správce daně
tedy musí nevěrohodnost tohoto záznamu prokázat. To v předmětném případě činil výše
zmíněným odborným posudkem. Stěžovatel se snažil svými žalobními námitkami,
se kterými se městský soud nevypořádal, a navrženými důkazními prostředky,
jejichž neprovedení soud nijak nezdůvodnil, zpochybnit tento odborný posudek jako důkaz,
kterým by správce daně splnil svoji důkazní povinnost. Stěžovatel tedy jednal ve vztahu
ke hájení svých subjektivních práv zcela logicky a konsekventně a bylo na městském soudu,
aby se s jeho právní a skutkovou argumentací, jakož i s důkazními návrhy vypořádal.
VI.
Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než rozsudek
městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele
byla důvodná [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Samotnou hmotněprávní podstatou věci, tedy ani dalšími námitkami stěžovatele,
opírajícími se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., se Nejvyšší správní soud
nezabýval a ani zabývat nemohl, neboť k tomu by bylo lze přistoupit teprve poté,
co by výsledkem řízení před městským soudem bylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné
z hlediska všech mezi účastníky sporných relevantních problémů.
VII.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). Na městském soudu tedy nyní bude,
aby zejména řádně posoudil skutkovou a právní argumentaci stěžovatele v těch bodech,
v nichž Nejvyšší správní soud shledal odůvodnění jeho rozsudku nepřezkoumatelným,
a vypořádal se odpovídajícím způsobem s jeho důkazními návrhy.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu