ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.186.2004
sp. zn. 2 Afs 186/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců Mgr. Jana Passera a JUDr. Jana Rutsche, v právní věci žalobce Ing. K. Ž.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem se sídlem v Uherském Brodě,
Nivnická 1752, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, Náměstí Svobody 4,
Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
5. 5. 2004, čj. 29 Ca 18/2003 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl včasnou kasační stížností shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 11. 2002, čj. FŘ-110/3071/02-0107, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Bojkovicích ze dne 12. 3. 2002,
čj. 4064/02/337970/3123, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o povolení
mimořádného opravného prostředku obnovy daňového řízení dle §54 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“).
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce podal dne
31. 12. 2001 žádost o povolení obnovy řízení podle §54 daňového řádu ukončeného
rozhodnutím Finančního úřadu v Bojkovicích ze dne 25. 8. 1998, čj. 9205/98/337970,
dodatečným platebním výměrem č. 980000090 na daň z příjmů fyzických osob
za rok 1994. Žádost o povolení obnovy odůvodnil tím, že dne 13. 11. 2001 byl usnesením
Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 295/2001 zrušen rozsudek Okresního osudu
v Uherském Hradišti ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 1T 441/1999, kterým byl žalobce uznán
vinným z trestného činu krácení daně. Poukázal také na stanovisko vypracované daňovým
poradcem Ing. J. Š.. Daňové orgány důvod pro povolení obnovy řízení neshledaly.
Ke stejnému závěru dospěl i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku.
Uvedl, že citovaným usnesením Krajského soudu v Brně skutečně došlo ke zrušení
zmíněného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti, kterým byl žalobce uznán
vinným trestným činem zkrácení daně, poplatků a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2
písm. c) trestního zákona, protože jako soukromý podnikatel – fyzická osoba podnikající
pod obchodním jménem Ing. K. Ž., l. k. I., vystavil za zdaňovací období roku 1994 účetní
doklady na údajné reklamace a takto neoprávněně snížil výnosy za zdaňovací období roku
1994 o částku 618 114 Kč a tím i daň z příjmů fyzických osob ve výši 182 440 Kč a dále
neoprávněně zkrátil daňovou povinnost na DPH o částku 142 166,20 Kč, čímž způsobil
České republice škodu v celkové výši 324 606,20 Kč. Odvolací soud vytkl soudu
okresnímu, že v trestním řízení nebyly dostatečně zjištěny základní skutečnosti mající vliv
na objasnění skutkového stavu a na správnost skutkových zjištění. Ve věci nebyly
provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy potřebné k objektivnímu rozhodnutí ve
věci. Krajský soud dospěl k závěru, že zmíněné soudní rozhodnutí není novou skutečností
nebo důkazem, které by mohly mít vliv na výrok rozhodnutí, jak předpokládá
§54 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Usnesení odvolacího soudu se dotýká pouze
problematiky trestního řízení vedeného proti žalobci, přičemž trestní a daňové řízení
nelze směšovat. Předmětem trestního stíhání je zkoumání, zda žalobce ve větším rozsahu
zkrátil daň či vylákal výhodu na dani. Naproti tomu předmětem daňového řízení je
stanovení daňové povinnosti žalobci. Závěry odvolacího soudu o nutnosti doplnění
důkazního řízení rozhodně nemohou mít bez dalšího podstatný vliv na rozhodnutí
vydané v daňovém řízení. Jinak by tomu mohlo být, pokud by soud v trestním řízení zjistil
nové skutečnosti či důkazy, které by se přímo dotýkaly již proběhlého procesu dokazování
před správcem daně, ale to se v dané věci nestalo. Podotkl ještě, že žalobce proti
rozhodnutí o vyměření daně ani nebrojil řádným opravným prostředkem. Splněny nebyly
dle soudu ani podmínky obnovy řízení dle §54 odst. 1 písm. c) daňového řádu, protože
z obsahu správních spisů nevyplývá, že by v rámci daňového řízení došlo ze strany
finančních orgánů k aplikaci §28 daňového řádu a že by správce daně před vydáním
rozhodnutí, kterým byla žalobci vyměřena daňová povinnost, řešil otázku, zda žalobce
spáchal trestný čin. S tím vůbec nesouvisí skutečnost, že na žalobce podal trestní
oznámení v rámci oznamovací povinnosti dle §8 odst. 1 trestního řádu. Žalobu proto
zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a),
b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Přestože je argumentace žalobce obsažená v kasační stížnosti velmi nesystematická
až chaotická, dají se z obsahu tohoto podání vysledovat níže uvedené stížní body. Žalobce
předně namítal, že pro uplatnění daňových zákonů v daňovém řízení nebyla pro skutečný
obsah právního úkonu vzata v potaz skutečnost zpracování znaleckého posudku. V řízení
o povolení obnovy řízení se tak nevycházelo z právního a skutkového stavu existujícího
v době vydání rozhodnutí. Trestní řízení bylo zahájeno z podnětu správce daně a je tedy
fakticky druhou daňovou kontrolou, neboť se toto řízení týká stejných otázek jako řízení
daňové. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nastoluje situaci, kdy původní rozhodnutí
správce daně je v rozporu se závěry rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce dále poukázal
na znalecký posudek Ing. J. Š., který je novým důkazem ve věci a který nemohl
v daňovém řízení bez svého zavinění uplatnit. Tento důkaz totiž vyvrací zjištění správce
daně v daňovém řízení. Napadený rozsudek krajského soudu je podle žalobce nezákonný.
Neodstranil totiž pochybení správce daně, který nepřipustil provedení důkazu novým
znaleckým posudkem a obnovu nepovolil. Zdůvodnil také, proč v původním daňovém
řízení nevyužil opravný prostředek. Nepředpokládal totiž, že by správce daně mohl
postupovat nezákonným způsobem, když povinnost dodržovat zákon pro něj vyplývá
z řady ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod a daňového
řádu. Nesprávné vyměření daně zjistil až poté, kdy mu bylo sděleno obvinění ze spáchání
trestného činu a kdy se obrátil na odbornou pomoc. Trestní i daňové řízení podle
něj vycházejí ze stejné podstaty, liší se pouze tím, že v trestním řízení se zkoumá zavinění,
v daňovém nikoliv.
Správce daně podle něj postupoval v daňovém řízení podle §28 odst. 1 daňového
řádu, ale z odstavce 2 téhož ustanovení plyne, že si správce daně nemůže učinit úsudek
o tom, že byl spáchán trestný čin. Měl tedy správce daně vyčkat výsledků trestního řízení
a teprve poté vydat daňové rozhodnutí. Protože však rozhodl dříve, je zřejmé,
že si úsudek o spáchání trestného činu učinil sám. Jestliže odvolací soud v trestním řízení
zjistil, že nebyly dostatečně objasněny všechny potřebné skutečnosti, lze z toho dovodit,
že nedostatečné zjištění stavu věci provedl i správce daně, jinak by odvolací soud nechal
přezkoumat pouze otázku, zda daň byla zkrácena úmyslně. Z odůvodnění jeho usnesení
je však zřejmé, že nebyla dostatečně objasněna ani otázka, zda vůbec k tvrzenému
zkrácení daně došlo. Protože trestní řízení vycházelo z řízení daňového, je zřejmé, že tato
otázka nebyla dostatečně objasněna ani v řízení daňovém. Správce daně tedy postupoval
v rozporu s §31 odst. 2 daňového řádu a dopustil se tak vady řízení, kterou žalobce
v žalobě namítal, ale krajský soud této skutečnosti nedbal. Ze zmíněného znaleckého
posudku vyplývá, že ke zkrácení daňové povinnosti nedošlo. Tím je dle žalobce dán
důvod pro povolení obnovy řízení, jak jej předvídá §54 odst. 1 písm. a) daňového řádu.
Postupem daňových orgánů i krajského soudu byla porušena zásada spravedlivého řízení
a zásada rovnosti účastníků. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný využil svého práva podat ke kasační stížnosti vyjádření. Poukázal
na to, že námitka přezkoumání rozhodnutí prvostupňového správce daně s ohledem
na znalecký posudek zmiňovaný v kasační stížnosti nebyla uplatněna v žalobě, a podle
§109 odst. 4 s. ř. s., nelze ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, přihlížet. V daném případě došlo v daňovém řízení
k dodatečnému vyměření daně žalobci na základě dokazování provedeného v rámci
daňové kontroly. Pokud by se žalobce tehdy domníval, že skutkový stav byl zjištěn
nedostatečně, mohl svůj nesouhlas se závěry správce daně vyjádřit podáním řádného
opravného prostředku, což se nestalo. Žalovaný zdůraznil rozdílnost trestního
a daňového řízení, když trestní řízení rozhodně není možno považovat za další daňovou
kontrolu. Institut daňové kontroly je možno vykládat pouze v návaznosti na ustanovení
§16 daňového řádu a použití analogie je nutno vzhledem k rozdílnosti podstat obou
řízení vyloučit. Za zavádějící považoval žalovaný žalobcovu námitku, že na základě
znaleckého posudku vyšla najevo skutečnost mající podstatný vliv na daňové rozhodnutí.
Žalovanému také není jasné, na který znalecký posudek žalobce vlastně odkazuje.
Zopakoval, že tato skutečnost nebyla v řízení před krajským soudem vůbec namítána.
Je tak podle žalobce možné, že oním znaleckým posudkem je míněno odborné posouzení
Ing. J. Š. ze dne 23. 9. 2001 vyhotovené výhradně pro potřeby trestního řízení. Dále se
žalovaný ztotožnil se závěrem krajského soudu, že zmíněné usnesení odvolacího soudu
neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí
vydaného v daňovém řízení. Případné nové důkazy či skutečnosti by totiž z logiky věci
měly nasvědčovat tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Žádné takové nové
skutečnosti či důkazy se však neobjevily. Žalovaný se také ohradil proti názoru žalobce, že
porušil §28 odst. 2 daňového řádu tím, že si měl sám učinit úsudek o tom, zda a kým byl
spáchán trestný čin. Ustanovení §28 daňového řádu je nutno aplikovat za situace, když je
otázka spáchání trestného činu pro správce daně otázkou předběžnou, tedy otázkou, na
jejímž vyřešení závisí rozhodnutí správce daně ve věci. Takovou otázkou případné
spáchání trestného činu žalobcem v předmětném daňovém řízení nebylo. Namítané
porušení §31 odst. 2 daňového řádu plyne z nesprávného a účelového žalobcova tvrzení
o vzájemném vlivu daňového a trestního řízení, když toto tvrzení žalobce ani žádným
způsobem neprokazuje a nevysvětluje. Proto žalovaný shledal důvody uváděné žalobcem
v kasační stížnosti za irelevantní, samotnou kasační stížnost považoval za nedůvodnou, a
proto navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů.
Dle §54 odst. 1 daňového řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím
obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže
a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění
daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít
podstatný vliv na výrok rozhodnutí,
b) rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu,
křivé výpovědi svědka nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo
dosaženo jiným trestným činem
c) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán
o ní dodatečně v podstatných skutečnostech, ovlivňujících výši stanovené daně
nebo procesní postavení daňového subjektu jinak.
V řízení o povolení obnovy tedy správce daně nezkoumá, zda v daňovém řízení
vydané rozhodnutí je v souladu se zákonem nebo zda rozhodnutí předcházelo úplné
zjištění skutkového stavu věci. Zkoumá pouze, zda jsou splněny podmínky stanovené
v §54 daňového řádu. Pokud pak jde o citované ustanovení §54 odst. 1 písm. a)
daňového řádu, je rozhodující, zda nové najevo vyšlé skutečnosti nebo důkazy, které
nemohly být bez zavinění daňového subjektu uplatněny již dříve v řízení a mohly mít
podstatný vliv na výrok rozhodnutí, již v době rozhodování správce daně existovaly.
Pokud takové skutečnosti nastaly až po právní moci rozhodnutí, není to důvodem
pro obnovu řízení. Nové skutečnosti je nutno chápat tak, že může jít jen o skutečnosti
v době rozhodování správce daně již existující, které nově, tj. po právní moci rozhodnutí,
jen vyšly najevo a předtím přes svoji existenci nebyly známy ani daňovému subjektu
ani správci daně, a nemohly být tedy vzaty v úvahu v daňovém řízení a brány v úvahu
při rozhodování.
Žalobce v žalobě argumentoval, že takovou novou skutečností mělo být v jeho
případě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2001 sp. zn. 6 To 295/2001,
kterým byl zrušen rozsudek Okresního osudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 3. 2001,
sp. zn. 1T 441/1999, jímž byl žalobce uznán vinným trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné dávky dle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Jak je však
ze shora uvedené citace a výkladu ustanovení §54 odst. 1 písm. a) daňového řádu zřejmé,
toto usnesení takovým novým důkazem či skutečností být nemůže. Předně v době
rozhodování správce daně neexistovalo a z jeho strany tak být zohledněno v žádném
případě nemohlo. Již tento důvod jej sám o sobě z okruhu nových důkazů či skutečností
způsobilých vyvolat obnovu řízení vylučuje. Dále nutno přisvědčit závěrům krajského
soudu, že ani z obsahu tohoto usnesení nelze existenci takových důkazů či skutečností
dovodit. Tímto usnesením totiž trestní řízení proti žalobci neskončilo. Odvolací soud
pouze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání
a rozhodnutí. Nedospěl tedy k závěru o žalobcově nevině, ale toliko usoudil, že je třeba
doplnit důkazní řízení, nic víc. Navíc se Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit s názory
žalobce obsaženými v kasační stížnosti, že trestní řízení představuje jakousi „druhou
daňovou kontrolu“, že z daňového řízení vychází a že zmíněné usnesení odvolacího
soudu je v rozporu se závěry řízení daňového. Jak již správně poznamenal krajský soud,
obě tato řízení jsou řízeními zcela odlišnými, ať už co do předmětu či do okruhu
účastníků. Žalobce se velmi mýlí, jestliže dovozuje z hypotetického předpokladu,
že nebude-li uznán vinným shora citovaným trestným činem, bude to mít bez dalšího
za následek, že závěry správce daně učiněné v daňovém řízení neobstojí. Ale jak už bylo
řečeno, taková situace zatím ani nenastala. Zmíněné usnesení odvolacího soudu pouze
uzavřelo jednu z procesních etap trestního stíhání žalobce vedeného orgány činnými
v trestním řízení, které však stále pokračuje.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s žalobcovým názorem, že správce daně
postupoval při vydání dodatečného platebního výměru v rozporu s §28 daňového řádu.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení si správce daně nemůže jako o předběžné otázce
učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek, nebo o osobním
stavu občana. Jak je však z obsahu správního spisu zřejmé, takový úsudek správce daně
ve správním řízení nečinil, a to prostě proto, že jej činit nepotřeboval a nemusel.
Dotčeným platebním výměrem totiž žalobci dodatečně stanovil základ daně, vyměřil daň
a daňovou ztrátu u daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994.
Pro tento závěr tedy nebyla skutečnost, zda žalobce spáchal nějaký trestný čin
či přestupek, právně relevantní. Na tom nic nemění skutečnost, že správce daně oznámil
orgánům činným v trestním řízení svoje podezření ze spáchání trestného činu, k čemuž
byl dle ustanovení §8 trestního řádu povinován. Tento úkon správce daně s jeho závěry
učiněnými v daňovém řízení nijak nesouvisel. V žádném případě tak nebyly u žalobce
naplněny podmínky pro obnovu řízení dle §54 odst. 1 písm. c) daňového řádu.
Pokud jde o důvody pro obnovu řízení dle §54 odst. 1 písm.a) daňového řádu
žalobce poukazoval v kasační stížnosti ještě na odborné vyjádření (nikoliv tedy znalecký
posudek) daňového poradce Ing. J. Š. ze dne 23. 9. 2001, ve kterém se vyjadřoval
k žalobcovu případu. Žalobce jej doložil k žádosti o obnovu řízení, přičemž není
zřejmé na čí žádost a za jakým účelem bylo toto odborné vyjádření vypracováno,
neboť se o něm nezmiňuje ani odvolací soud ve zmíněném usnesení o zrušení rozsudku
trestního soudu prvého stupně. To však není pro posouzení věci podstatné. Důležité
je, že žalobce ve své žalobě rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu nenapadal,
ač mu v tom nic nebránilo a učinit tak mohl. Dle §104 odst. 4 s. ř. s. in fine není kasační
stížnost přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Ohledně tohoto důvodu tedy
žalobcova kasační stížnost přípustná nebyla. Obiter dictum ale Nejvyšší správní soud
poznamenává, že z důvodů shora uvedených ani zmíněné odborné vyjádření nebylo
způsobilé naplnit podmínky pro obnovu řízení dle §54 odst. 1 písm. a) daňového řádu.
Krajský soud tak uzavřel, že neshledal kasační stížnost důvodnou pro žalobcem namítané
důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalobce ovšem uplatnil i další kasační důvody. Předně odkázal na ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., aniž by ovšem tento stížní bod nějak blíže konkretizoval
a tato stížní námitka tak byla na samé hranici přezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal, že by skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, neměla oporu ve spisech. Tento důvod kasační stížnosti by byl důvodný
za situace, kdyby součástí správního spisu nebyly podklady, ze kterých správní orgán
při vydání rozhodnutí vycházel, nebo za situace, kdyby skutková zjištění byla
nedostatečná. Takovou vadou však správní řízení stiženo nebylo. Ostatně ani žalobce
v kasační stížnosti nespecifikoval, v čem by skutková zjištění žalovaného měla být
neúplná, či které doklady by měly absentovat. Ani z průběhu důkazního řízení nelze
dovodit, že by žalobce navrhoval provedení nějakých dalších důkazů. Naopak z obsahu
správního spisu lze naznat, že jsou v něm založeny všechny písemné podklady, o které
žalovaný své rozhodnutí opřel. V souvislosti s uvedenou stížní námitkou Nejvyšší správní
soud rovněž zkoumal, zda skutková podstata, ze které daňové orgány vycházely, nebyla
v rozporu s obsahem správního spisu, tedy že by jejich závěry nekorespondovaly
s podklady založenými ve správním spise, a také zda při jejím zjišťování nebyl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Ani takové pochybení však neshledal a uzavřel, že důvody
kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v přezkoumávané věci oprávněnými
shledány nebyly.
Žalobce dále namítal, že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž by ovšem podrobněji popsal, v čem tuto
nepřezkoumatelnost spatřuje. S ohledem na ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je však
Nejvyšší správní soud povinen se touto stížní námitkou zabývat bez ohledu na vymezení
důvodů kasační stížnosti stěžovatelem, a proto tak učinil. Rozhodnutí žalovaného však
shledal řádně, srozumitelně a logicky odůvodněným, neboť žalovaný se zabýval všemi
žalobními body, jak je žalobce v žalobě vymezil a Nejvyšší správní soud v tomto směru
pochybení nenalezl. Totéž lze konstatovat i o kasační stížností napadeném rozsudku
soudu, konkrétně tedy o jeho odůvodnění. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil nejen
se závěry krajského soudu, ale i s důvody, které soud k těmto závěrům přivedly. Když
ani řízení před soudem nebylo stiženo takovou vadou, která by mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí o věci samé, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než konstatovat, že ani tento stížní bod nebyl vznesen důvodně.
Stížní bod spočívající v žalobcově odkazu na porušení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
pak nemohl mít naději na úspěch, protože dle tohoto ustanovení lze napadnout
nezákonnost toliko rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Takové
rozhodnutí však krajský soud nevydal.
Nejvyšší správní soud rovněž nepřehlédl, že žalobce také navrhl, aby kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek ve smyslu §107 s. ř. s. O této žádosti Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 2, 3 (§120) s. ř. s.,
když neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému,
jak vyplývá z obsahu spisu, náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu