ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.190.2005
sp. zn. 2 Afs 190/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
Ing. S. K., správce konkursní podstaty úpadce Č.Ch., a. s., zastoupeného JUDr. Kamilem
Podroužkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Šafaříkova 666, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Horova 17, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 20/2005 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005,
č. j. 31 Ca 20/2005 - 20 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2004, č. j. 5394/150/2004-Šj,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Vysoké Mýto ze dne
26. 7. 2004, č. j. 33998/04/274970/1914 o nevrácení přeplatku na dani z příjmů právnických
osob podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též daňový
řád).
Krajský soud vyslovil, že žalobci vznikl přeplatek na dani po prohlášení konkursu,
a tento přeplatek byl v souladu se zákonem převeden na jiný daňový nedoplatek. V právním
názoru se opřel o stanovisko, které bylo přijato plénem Nejvyššího správního soudu dne
29. 4. 2004, sp. zn. Sst 2/2003 k výkladu vztahu §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož bylo převedení daňových
přeplatků na daňové nedoplatky i po prohlášení konkursu přípustné. V daném případě
se nejednalo o vratitelný přeplatek, tudíž nemohl náležet do konkursní podstaty; proto žalobu
zamítl.
Stěžovatel proti tomu v zákonné lhůtě podal kasační stížnost, v níž však pouze uvedl,
že napadá oba výroky soudního rozhodnutí a že kasační stížnost zdůvodní dodatečně. Krajský
soud mu usnesením č. j. 31 Ca 20/2005 - 31 ze dne 30. 8. 2005 uložil doplnění důvodů
kasační stížnosti ve lhůtě 1 měsíce od doručení; usnesení bylo žalobci doručeno dne
6. 9. 2005 a jeho zástupci dne 7. 9. 2005. Až dne 14. 11. 2005, tedy po uplynutí stanovené
lhůty, stěžovatel předložil doplnění kasační stížnosti. V něm namítl, že ust. §14 odst. 1
písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je ustanovením speciálním ve vztahu
k ust. §64 daňového řádu. Poukázal na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem
v rozhodnutí ze dne 28. 1. 2002, č. j. 29 Cdo 95/2000 - 95 a ve vztahu k soudem
aplikovanému stanovisku Nejvyššího správního soudu poukázal na zveřejněný odlišný právní
názor několika jeho soudců. Ze všech těchto pramenů obsáhle citoval. Nakonec upozornil na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/2004, stojící
na nepřípustnosti kompenzace soukromoprávních i veřejnoprávních pohledávek po prohlášení
konkursu. Z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat tím, zda kasační stížnost bude věcně
projednávat. Kasační stížnost podaná v zákonné lhůtě neobsahovala konkrétní žalobní body,
soud ovšem uložil odstranění vad, k němuž došlo až po stanovené lhůtě. Podle
§106 odst. 3 s. ř. s., nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být
tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel
vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky
dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost prodloužit,
nejdéle však o další měsíc. Krajský soud stěžovatele sice k odstranění vad vyzval a jím
stanovenou lhůtu stěžovatel překročil, přesto však nelze dospět k závěru, že kasační stížnost
lze odmítnout. Součástí výzvy k odstranění vad totiž musí být i poučení o následcích
nevyhovění této výzvě. Krajský soud v daném případě poučil o tom, že při nevyhovění výzvě
bude věc po uplynutí lhůty předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí. Taková
„hrozba“ však úlohu řádného poučení nesplňuje, poučení musí cílit k následku nevyhovění
výzvě, tedy k tomu, že hrozí, že jeho návrh nebude věcně projednán, ale odmítnut. Náležitosti
kasační stížnosti stanoví §106 odst. 1 s. ř. s. s tím, že zde obdobně platí ust. §37 s. ř. s.
Jak ust. §106 odst. 3 s. ř. s., tak ust. §37 odst. 5 s. ř. s. upravují odstranění vad podání.
Ust. §106 odst. 3 s. ř. s. tak činí výslovně ve vztahu ke kasační stížnosti, tím vylučuje obecné
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., pouze však v tom, co takto odlišně upravuje. I v kasačním
řízení proto platí, že není-li vada kasační stížnosti odstraněna a jedná se o vadu bránící
pokračování v řízení, bude kasační stížnost odmítnuta. O takovém následku nevyhovění výzvě
musí být účastník poučen. Vzhledem k tomu, že se tak v daném případě nestalo a stěžovatel
nebyl vyzván k odstranění vad kasační stížnosti pod sankcí jejího odmítnutí, nelze z těchto
důvodů kasační stížnost odmítnout. Za odporující procesní ekonomi řízení je třeba považovat
řešení, při němž by byl spis vrácen krajskému soudu k nové výzvě obsahující řádné poučení
a kdy lze očekávat, že po tomto formálním kroku by bylo podáno doplnění, které již spis
obsahuje.
Stěžovatel kasační stížností namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a je nerozhodné, že důvody tomuto ustanovení
nepodřadil Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Pokud jde o namítaný nesprávný právní názor krajského soudu, v němž má výrok
napadeného rozsudku oporu, vycházel tento skutečně z právního názoru vysloveného plénem
Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003. Podle tohoto stanoviska
daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný
přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně
nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení
konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy. Stanovisko bylo zveřejněno
pod č. 215/2004 Sb. NSS.
V době mezi vydáním napadeného rozsudku a vyřízením této kasační stížnosti ovšem
podstata právního názoru, obsaženého v citovaném stanovisku zdejšího soudu, byla zásadním
způsobem zpochybněna nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04,
ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05 a ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 35/05. Ratio
decidendi zmíněných nálezů lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona
o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost
kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové
má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou
v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí
obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se
z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání
citovaných nálezů a uvedené právní věty, blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku
Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny
na zcela odlišných úvahách, které ústí v protikladná řešení. Nejvyšší správní soud proto musel
vážit vzniklý nesoulad a jeho vliv na další rozhodovací praxi v obdobných případech.
K tomuto problému již Nejvyšší správní soud zaujal ve věci sp. zn. 2 Afs 180/2004
následující názor:
Předně je třeba uvést, že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního
souladu (konzistence) a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být
rozhodujícím hlediskem při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný
takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolovaně,
a to z hlediska materiálního i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným
čl. 95 Ústavy, který lze - mimo jiné - vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie
právního řádu a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné
a mezi soudy obecnými na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy
(mezi něž v tomto smyslu a se značným zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud)
jsou při svém rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem
(arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního
soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní
interpretátor ústavního pořádku a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace
a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat
tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu
výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka
v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není,
je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem
odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí
zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat
i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad,
který by kupř. s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal
respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato
vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci
jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých
důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti
soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity.
Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je
jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi
oběma složkami soudní moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita.
V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud - s vědomím jednotné
a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu - s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou
jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Jakkoliv tedy se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního
práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu
je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech,
a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně
nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí, anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Proto setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu
Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům),
nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných
věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně
odůvodněných případech, jejichž demonstrativní nástin byl proveden výše.
Na základě zmíněných východisek je zřejmé, že v daném případě dochází k souběhu
jednotlivých právních výkladových metod (teleologická, logická a koneckonců
i gramatická - viz zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyúsťujících v jednoznačný závěr, že správní
soudy musí ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor obsažený v citovaných
nálezech Ústavního soudu. V tomto smyslu je právní názor v těchto nálezech obsažený
závazný.
Ze všech popsaných důvodů proto správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu)
jsou povinny ve své další rozhodovací činnosti respektovat citovaný právní názor Ústavního
soudu.
Za tohoto stavu se Nejvyšší správní soud odchýlil od zmíněného stanoviska
a napadené rozhodnutí krajského soudu v rozhodné argumentaci (tj. argumentaci,
která je oporou výroku) uznal za rozporné se závěry Ústavního soudu, a tudíž přisvědčil
i všem námitkám stěžovatele směřujícím proti tomuto právnímu názoru krajského soudu.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku vázán (odst. 3 téhož ustanovení); tedy i právním názorem
o nezbytnosti respektovat při rozhodování obdobných případů předmětné nálezy Ústavního
soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu