ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.193.2005:66
sp. zn. 2 Afs 193/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupeného JUDr. Ivanou Hanákovou, advokátkou se sídlem Česká 242, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, č. j. 30 Ca 161/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Ivany Hanákové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 12. 2002, č. j. FŘ-110/1954/2002-107, kterým bylo k odvolání žalobce
změněno rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov (dále jen „finanční úřad“), dodatečný
platební výměr ze dne 11. 7. 2001, č. 1010000320, č. j. 112391/01/293911/6685, tak,
že dodatečně stanovený základ daně z příjmů fyzických osob byl snížen na částku
365 101,02 Kč a dodatečně vyměřená daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997
byla snížena na částku 77 376 Kč.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že se soud nezabýval námitkami a tvrzeními
stěžovatele, které uváděl ve svých písemných podáních a u jednání. Soud podle stěžovatele
dále nijak neodůvodnil, proč přisvědčil tvrzení žalovaného, a pouze uvedl, že ten postupoval
na základě odůvodněných pochybností o pravdivosti údajů, které uváděl stěžovatel.
Stěžovatel namítá, že daňová kontrola byla prováděna již v předchozích obdobích a nebyly
shledány žádné nedostatky. Správce daně neuvedl, čím by měl stěžovatel ještě dokládat
a prokazovat, že provedené jízdy byly služební, tedy se konaly v souvislosti s podnikáním
a dosahováním zisku. Ohledně pořizovací ceny vozidla stěžovatel uvádí, že tato byla
stanovena znaleckým posudkem, a to po konzultaci účetní na příslušném finančním úřadě.
Dle stěžovatele je tedy s podivem, že tento postup nebyl následně uznán jako správný.
Stěžovatel dále konstatuje, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav
věci. Správní orgán mu neumožnil vyjádřit se k jednotlivým důkazům a ke způsobu jejich
zjištění, čímž byl podle stěžovatele porušen §2 odst. 2 zákona 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „zák. o správě daní a poplatků“), což uváděl již ve svém podání ze dne
26. 6. 2003. Stěžovatel uvádí, že proto je důvodem jeho kasační stížnosti vada řízení
spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon, a to takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje předmětný rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. S ohledem
na tíživou sociální situaci a své majetkové poměry žádá stěžovatel o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný k této kasační stížnosti podal vyjádření následujícího obsahu: K namítanému
porušení ust. §2 odst. 2 zák. o správě daní a poplatků, které stěžovatel zmiňuje již údajně
„ve svém podání ze dne 26. 6. 2003“, uvádí žalovaný, že tímto podáním byla na základě
výzvy soudu doplněna žaloba stěžovatele ze dne 19. 2. 2003, a to následovně:
„došlo k procesnímu pochybení spočívajícímu v nedostatečném zjištění skutkového stavu,
způsobenému především nedostatkem součinnosti se žalobcem, kterému nebylo umožněno
plně se vyjádřit k jednotlivým důkazům a zejména pak ke způsobu jejich zjištění tak,
jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 2 zák. o správě daní a poplatků“. Žalovaný
dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že přezkumné řízení soudní vedené podle části třetí,
hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s. je ovládáno dispoziční zásadou, a tedy přezkumná pravomoc
soudu je omezena tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě, není soud povinen ani oprávněn
dovozovat za žalobce jakákoli tvrzení. To především platí o žalobních bodech, ze kterých
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Stěžovatel pak dle žalovaného nijak
nespecifikoval, v čem spatřuje porušení výše zmíněného ustanovení, tj. v čem má za to,
že žalovaný nepostupoval v úzké součinnosti se stěžovatelem. Toto jeho tvrzení
pak podle mínění žalovaného není důvodné. Stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění
žádné pracovní cesty z cest vykazovaných v roce 1997 v souvislosti se kterými deklaroval
jako výdaj uskutečnění nákupu PHM ve výši 259 788,98 Kč. Žalovaný konstatuje, že výzvou
k dokazování ze dne 23. 11. 2000, č. j. 151968/293933/0280, byl stěžovatel vyzván
k prokázání oprávněnosti uplatněných daňových výdajů za nákup PHM. Ve svém vyjádření
žalovaný znovu upozorňuje na rozpory v předložené knize jízd a konstatuje, že stěžovatel
musí prokázat nejen samotný faktický výdaj, ale je současně i nositelem důkazního břemene
k prokázání uskutečnění pracovních cest, což je daleko širší než pouhé vedení knihy jízd.
Žalovaný se dále vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně odpisů HIM - motorového
vozidla, uplatněných do daňových výdajů v rozporu s ust. §29 odst. 1 písm. a) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „zák. o daních z příjmů“),
a to v nesprávné výši 227 138 Kč. Osobní automobil byl pořízen v roce 1996 a do obchodního
majetku stěžovatele byl vložen na základě znaleckého posudku ze dne 18. 5. 1996 o stanovení
časové ceny motorového vozidla v hodnotě 605 700 Kč. Dle předložené karty HIM
začal stěžovatel v roce 1997 výše uvedený majetek odepisovat. Dne 12. 1. 2001
v rámci podání stěžovatel v návaznosti na výzvu k dokazování ze dne 22. 12. 2000,
č. j. 161942/00293933/0281, uvedl k dokladu o pořízení vozidla, že toto bylo vřazeno
do firmy na základě znaleckého posudku, a nikoliv na základě účtu za vozidlo,
i když ještě neuplynula doba pěti let od nabytí vozidla. Tento fakt odůvodnil tím, že vozidlo
nebylo fakticky identické s vozidlem nabytým, a to z důvodu značných změn na vozidle
(výměna převodovky, generální oprava motoru a karoserie, výměna interiéru - vše prováděno
svépomocí). Z předloženého výše uvedeného znaleckého posudku však v rámci údajů
o opravách a poškozeních vozidla dle sdělení majitele (stěžovatele) vyplývá, že byla
prováděna pouze běžná údržba, doklady o opravě nebyly předloženy a o poškozeních
a opravách nebyl ani záznam v technickém průkazu. Dle uvedeného posudku byl technický
stav jednotlivých skupin vozidla zjištěn v normě, bez závad a viditelného poškození.
Žalovaný dále uvedl, že dle §29 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je vstupní cenou
hmotného majetku, je-li pořízen úplatně, pořizovací cena. U majetku, který poplatník pořídil
úplatně v době delší než pět let před jeho vložením do obchodního majetku, je vstupní cenou
tzv. reprodukční pořizovací cena, zjištěná podle zvláštních předpisů nebo soudním znalcem
(§29 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Žalovaný dále konstatoval, že uplatnění odpisu
jako daňového výdaje ve smyslu §24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů je fakultativní
položkou, kterou poplatník může a nemusí využít. Pokud však daňový subjekt odpis
hmotného majetku zahrne do daňových výdajů, musí být jeho výše v souladu s citovanými
zákonnými ustanoveními.
Žalovaný dále uvedl, že námitku stěžovatele ohledně nedostatečně zjištěného
skutkového stavu je nutné posuzovat s přihlédnutím k zásadě vyjádřené v §31 odst. 9 zák.
o správě daní a poplatků, tj. důkaznímu břemeni na straně daňového subjektu. Povinnost
správce daně stanovenou v §31 odst. 2 téhož zákona nelze aplikovat přenesením veškeré
aktivity, včetně důkazní povinnosti, z daňového subjektu na správce daně. Stěžovatelem
namítané nedostatečné zjištění skutečného stavu věci tak stěžovatel nespatřuje v tom,
že nebylo přihlédnuto k jeho tvrzením, ale v tom, že žalovaný ani soud tato tvrzení
neakceptovali jako prokázaná.
Z výše uvedených důvodů žalovaný konstatuje, že kasační stížnost není důvodná,
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili právní otázku
uplatnění odpisů HIM - motorového vozidla do daňových výdajů [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], dále namítá, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav
věci, a neumožnil stěžovateli vyjádřit se k jednotlivým důkazům a ke způsobu jejich zjištění
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a konečně namítá, že se soud nezabýval námitkami a tvrzeními
stěžovatele, která uváděl ve svých písemných podáních a u jednání, a nijak neodůvodnil,
proč přisvědčil tvrzení žalovaného [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti stížních námitek:
Dne 23. 11. 2000 zahájil finanční úřad u stěžovatele kontrolu daně z příjmu fyzických
osob za zdaňovací období 1996, 1997, 1998 a 1999. Na základě zjištěných nedostatků
při této daňové kontrole pak dne 11. 7. 2001 vydal dodatečný platební výměr č. 1010000320,
č. j. 112391/01/23911/6685, kterým dodatečně stanovil základ daně z příjmů fyzických osob
za rok 1997 ve výši 366 333,46 Kč, dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob
za rok 1997 ve výši 77 760 Kč a dodatečně vyměřil daňovou ztrátu z příjmů fyzických osob
za rok 1997 ve výši minus 80 073 Kč. Tento dodatečný platební výměr pak stěžovatel převzal
prostřednictvím svého zástupce dne 9. 10. 2001.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel dne 8. 11. 2001 podal odvolání, které dne
14. 2. 2001 na výzvu finančního úřadu doplnil. Dne 15. 2. 2002 stěžovatel odvolání znovu
doplnil. Finanční úřad v souladu s ust. §49 odst. 4 zák. o správě daní a poplatků postoupil
odvolání žalovanému. Odvolací orgán po prostudování odvolacího spisu uznal, že finanční
úřad se stěžovatelem ani s jeho zástupcem neprojednal zprávy o výsledku daňových kontrol
a že svým podpisem dne 25. 6. 2001 zástupce stěžovatele potvrdil pouze převzetí těchto
kontrolních zpráv. Proto v rámci doplnění odvolacího řízení žalovaný uložil finančnímu úřadu
ve smyslu ust. §50 odst. 3 zák. o správě daní a poplatků, aby tuto vadu řízení odstranil.
Dne 28. 11. 2002 se stěžovatel spolu se svým zplnomocněným zástupcem Ing. J. Š. dostavil
na základě zaslaného předvolání k projednání výsledků předmětné daňové kontroly. Podané
odvolání pak stěžovatel dále doplnil ve svých podáních ze dne 24. 8. 2002, 20. 10. 2002,
12. 11. 2002 a 5. 12. 2002.
Žalovaný jako odvolací orgán po provedeném doplnění výsledků daňového řízení
přezkoumal v souladu s §50 odst. 3 zák. o správě daní a poplatků napadené rozhodnutí
v rozsahu námitek uplatněných v odvolání a jeho výše uvedených doplněních a rozhodl,
že předmětný dodatečný platební výměr se mění tak, že dodatečně stanovený základ daně
z příjmů fyzických osob ve výši 366 33,46 Kč se snižuje na částku ve výši 365 101,02 Kč,
dodatečně vyměřená daň z příjmů fyzických osob ve výši 77 376 Kč se snižuje na částku
ve výši 77 376 Kč a dodatečně vyměřená daňová ztráta z příjmů fyzických osob ve výši
minus 80 073 Kč se nemění.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou ze dne 19. 2. 2003, v níž tvrdil, že nebylo
prokázáno, že stěžovatel neuskutečnil jízdy uvedené v knize jízd v souvislosti s dosažením,
zajištěním a udržením zdanitelných příjmů a že v případě pochybností v této otázce mělo být
rozhodnuto v jeho prospěch. Stěžovatel dále uvedl, že mu žalovaný neprávem neuznal odpisy
z motorového vozidla.
Krajský soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 16. 2. 2005 zamítl. V odůvodnění uvedl,
že vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil jako daňový výdaj ve smyslu ust. §24 odst. 1 zák.
o daních z příjmů výdaje na nákup pohonných hmot, platí, že náklady vynaložené
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou
ve výši prokázané poplatníkem. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný na základě
odůvodněných pochybností o pravdivosti údajů uvedených v evidenci jízd vyzval žalobce
k prokázání, že jízdy osobním automobilem byly provedeny za účelem uvedeným
v §24 odst. 1 zák. o daních z příjmů. Krajský soud poukázal na fakt, že dle §31 odst. 9 zák.
o správě daní a poplatků bylo zákonnou povinností stěžovatele výzvou požadované
skutečnosti prokázat. Námitka žalobce, že daňové orgány neprokázaly, že evidované jízdy
neuskutečnil jako pracovní (v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných
příjmů), je proto dle názoru krajského soudu právně nevýznamná, stejně jako tvrzení
stěžovatele, že v pochybnostech mělo být rozhodnuto v jeho prospěch; podle krajského soudu
důkazní břemeno ohledně uskutečnění těchto jízd jako pracovních nesl stěžovatel. Krajský
soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel toto důkazní břemeno předložením
čestného prohlášení neunesl. Jako nedůvodné pak krajský soud označil též tvrzení stěžovatele,
že žalovaný pochybil, pokud neuznal odpisy z motorového vozidla. Tento svůj postoj soud
odůvodnil tím, že ve věci není sporné, zda předmětný automobil lze odepisovat jako hmotný
majetek. Nedoloženou otázkou je vstupní cena tohoto hmotného majetku, neboť z ní
se při odepisování vychází, pokud jde o výdaj ve smyslu ust. §24 odst. 1 zák. o daních
z příjmů ve výši prokázané stěžovatelem. Krajský soud dále uvedl, že je nutné souhlasit
s názorem žalovaného, že stěžovatel neprokázal výši tohoto daňového výdaje,
neboť s ohledem na dobu pořízení motorového vozidla (1996) stěžovatelem byla vstupní
cenou tohoto hmotného majetku pořizovací cena ve smyslu §29 odst. 1 písm. a) zák. o daních
z příjmů, a nikoliv cena podle ust. §29 odst. 1 písm. d) zák. o daních z příjmů,
ze které vycházel a kterou doložil stěžovatel.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že podáním ze dne
16. 2. 2005 doručeným soudu dne 17. 2. 2005 namítl stěžovatel jeho podjatost vztahující
se ke všem jednáním ze dne 16. 2. 2005 (tím jsou míněny všechny věci
stěžovatele projednávané postupně krajským soudem na jednáních konaných dne
16. 2. 2005 - pozn. Nejvyššího správního soudu). Krajský soud konstatoval, že vzhledem
k tomu, že stěžovatel námitku podjatosti neuplatnil nejpozději při jednání v předmětné věci,
nebylo k ní přihlíženo (§8 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Zdejší soud se nejdříve zabýval stěžovatelovou námitkou, že rozsudek krajského
soudu je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud se nedostatečně zabýval žalobními
námitkami stěžovatele a jeho rozsudek je nedostatečně odůvodněn [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela
vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,
povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada
vyjádření v §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo
ostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též
v judikatuře Nejvyššího správního soudu: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44
zveřejněný pod č. 689/2005 Sb. NSS; srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, oboje dostupné též na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v duchu těchto zásad zaměřil na otázku,
zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele a proč jeho žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tvrzením krajského soudu, že stěžovatel v žalobě
uplatnil dvě stížní námitky. První jeho námitka spočívala v konstatování, že není prokázán
a není pravdivý závěr žalovaného, že předmětné jízdy neuskutečnil v souvislosti s dosažením,
zajištěním a udržením zdanitelných příjmů, a že v případě pochybností v této otázce mělo být
rozhodnuto v jeho prospěch. Druhá námitka pak spočívala v tvrzení, že žalovaný neprávem
neuznal odpisy z motorového vozidla.
Krajský soud první námitku označil za nedůvodnou. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu je z výše popsaného odůvodnění jasné, z jakých důvodů tak učinil.
Především uvedl, že stěžovatel neprokázal, že jízdy, ohledně kterých jsou uplatňovány výdaje
ve smyslu ust. §24 odst. 1 zák. o daních z příjmů, byly uskutečněny právě za účelem
dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, což bylo stěžovatelovou povinností
(§31 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků). Rovněž lze za vyhovující označit odůvodnění
krajského soudu, které se týká námitky stěžovatele, že daňové orgány neprokázaly,
že evidované jízdy neuskutečnil jako pracovní (v souvislosti s dosažením, zajištěním
a udržením zdanitelných příjmů). Tato námitka je dle krajského soudu právně nevýznamná,
stejně jako tvrzení stěžovatele, že v pochybnostech mělo být rozhodnuto v jeho prospěch,
neboť důkazní břemeno ohledně uskutečnění těchto jízd jako pracovních nesl stěžovatel.
Druhou žalobní námitku odmítl krajský soud s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal
výši tohoto daňového výdaje, neboť s ohledem na dobu pořízení motorového vozidla (1996)
stěžovatelem byla vstupní cenou tohoto hmotného majetku pořizovací cena ve smyslu
§29 odst. 1 písm. a) zák. o daních z příjmů a nikoliv cena podle ust. §29 odst. 1 písm. d)
zák. o daních z příjmů, ze které vycházel a kterou doložil stěžovatel. I z tohoto odůvodnění
je přes jeho stručnost zřejmé, proč krajský soud považoval tuto žalobní námitku
za nedůvodnou.
Ohledně námitky stěžovatele, že správní orgán neumožnil stěžovateli se vyjádřit
k jednotlivým důkazům, což uváděl stěžovatel již ve svém podání ze dne 26. 6. 2003,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tímto podáním reagoval stěžovatel na výzvu obsaženou
v usnesení ze dne 28. 5. 2003, č. j. 30 Ca 161/2003 - 15, kterým byl stěžovatel vyzván,
aby, pokud jde o žalobní body, uvedl, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů byla
porušena. V souladu se zásadou koncentrace řízení, kdy dle §72 odst. 1 s. ř. s. může žalobce
žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která uplynula
dne 27. 2. 2003, pak krajský soud správně přihlížel ke skutkovým a právním důvodům
uplatněným v žalobním návrhu a předmětným podáním mohl stěžovatel pouze konkretizovat,
jaká ustanovení byla, dle uplatněných žalobních bodů, porušena.
Krajský soud se tak dle názoru Nejvyššího správního soudu zabýval všemi
stěžovatelovými žalobními námitkami a řádně odůvodnil, proč je považuje za nedůvodné.
Tato stížní námitka tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že správní orgán
rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž pochybení
žalovaného vidí stěžovatel v porušení §2 odst. 2 zák. o správě daní a poplatků [ §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.].
V kasační stížnosti uvedená konkretizace této námitky spočívající v tvrzení
stěžovatele, že správní orgán mu neumožnil vyjádřit se k jednotlivým důkazům a ke způsobu
jejich zjištění, je namítána dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustně. Dle tohoto ustanovení
stěžovatel v kasační stížnosti nemůže uplatnit důvody, jež neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Dle §72 odst. 1 s. ř. s. může
žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která uplynula
dne 27. 2. 2003. Toto konkrétní žalovanému vytýkané pochybení stěžovatel uvedl až ve svém
podání ze dne 28. 5. 2003, tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby. Jak již Nejvyšší správní
soud judikoval: „Důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové
důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále
(i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny,
aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové
důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.“ (Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikováno
pod č. 685/2005 Sb. NSS). V dané konkrétní situaci pak stěžovatelem namítané pochybení
nebylo v žalobě uplatněno ani v základních rysech. Stěžovatel je přitom uplatnit mohl,
neboť o skutečnostech rozhodných pro posouzení, zda se mohl vyjádřit k důkazům
provedeným před správním orgánem a ke způsobu, jakým byly zjištěny, byl informován
z doby řízení před tímto správním orgánem - ze všech jeho podání v daňovém řízení je patrné,
že v každém okamžiku věděl, jaké důkazy byly prováděny a kde si je správní orgán opatřil.
Stížní námitka je tudíž uplatněna nepřípustně, neboť skutkové a právní důvody,
o které se opírá, nebyly přípustně uplatněny před krajským soudem, ač tak být uplatněny
mohly.
V rozsahu řádně uplatněné kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
pak Nejvyšší správní soud konstatuje následující: Dle §2 odst. 2 zák. o správě daní a poplatků
správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty
a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky,
které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení,
tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Podle §31 odst. 9
daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Jak Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, kontrolou stěžovatelem
předložené knihy jízd byly zjištěny nesrovnalosti (jízdy na trase L.-P. a zpět s přesně stejným
počtem najetých kilometrů, ačkoliv se jednalo o jízdy za jiným účelem, ve dnech pracovních
cest za účelem nákupu a rozvozu zboží není vykázán a účtován nákup nebo prodej zboží, jak
bylo zjištěno porovnáním knihy jízd se skladovou evidencí a peněžním deníkem). Výzvou
k dokazování ze dne 23. 11. 2000, č. j. 151968/293933/0280, byl proto stěžovatel vyzván
k prokázání oprávněnosti uplatněných daňových výdajů za nákup PHM předložením dokladů
souvisejících s provozem motorového vozidla, např. předložením dokumentace z obchodních
jednání, dokumentace z propagačních cest a průzkumů trhu apod. Stěžovatel z požadovaných
dokladů nepředložil žádné, nepředložil resp. nenavrhl ani jakékoli jiné relevantní důkazy,
toliko formou pouhého čestného prohlášení ze dne 14. 12. 2000 uvedl, že všechny jízdy
uskutečněné v letech 1996 - 1999 a uvedené v knihách jízd za jednotlivá období prováděl za
účelem získání obchodních kontaktů, rozšíření klientely, zmapování a průzkumu trhu a
prodeje zboží.
Nejvyšší správní soud neshledal vadu řízení, která by (v souladu s ust. §50 odst. 3
zák. o správě daní a poplatků) nebyla žalovaným odstraněna. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že důkazní břemeno ohledně prokázání faktu,
že výdaje na nákup pohonných hmot byly správně uplatněny ve smyslu ust. §24 odst. 1
zák. o daních z příjmů, bylo na straně stěžovatele (§31 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků)
a ten předložením pouhého čestného prohlášení neprokázal, že předmětné jízdy byly
provedeny v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgán při svém
rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a že nebylo důvodu,
aby krajský soud pro výše uvedenou výtku stěžovatele rozhodnutí žalovaného zrušil. Stížní
námitka opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není proto důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudili právní otázku uplatnění odpisů HIM - motorového vozidla
do daňových výdajů [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s hodnocením této právní otázky žalovaným i krajským soudem.
Jak ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, osobní automobil byl
stěžovatelem pořízen v roce 1996 (jeho držitelem se stěžovatel stal podle údajů v technickém
průkaze dne 26. 2. 1996) a do obchodního majetku stěžovatele byl vložen v témže roce
na základě znaleckého posudku ze dne 18. 5. 1996. Stěžovatel tento majetek začal odepisovat
v roce 1997.
Podle §29 odst. 1 písm. a) zák. o daních z příjmů (ve znění rozhodném pro zdaňovací
období 1997) byl vstupní cenou hmotného majetku, je-li majetek pořízen úplatně, zásadně
pořizovací cena. Z uvedeného pravidla existovaly však některé výjimky: Reprodukční
pořizovací cena, tj. cena stanovená dle §29 odst. 1 písm. d) zák. o daních z příjmů
podle zvláštních předpisů nebo soudním znalcem, byla vstupní cenou hmotného majetku,
byl-li pořízen úplatně v době delší než pět let před jeho vložením do obchodního majetku.
Vlastní náklady poplatníka byly pak podle §29 odst. 1 písm. b) zák. o daních z příjmů cenou
majetku, byl-li pořízen nebo vyroben ve vlastní režii.
I kdyby byla pravda, co tvrdí stěžovatel, a sice že vozidlo, jehož cenu daňově
odepisoval, svépomocí zásadním způsobem opravoval tak, že na něm měnil či kompletně
rekonstruoval některé jeho podstatné části (výměna převodovky a řazení, oprava a lakování
karosérie, generální oprava motoru, výměna interiéru aj.), nemohlo to nic změnit na tom, že se
právně jednalo o tu samou věc, kterou pořídil v roce 1996, a to osobní automobil R.25 , neboť
žádná ze stěžovatelem popsaných oprav jednotlivě, ani všechny opravy ve svém souhrnu by
neměnily podstatu věci - opravou by nevznikla věc nová, pouze by původní věc byla opravena
a vylepšena (mimo jiné i výměnou jejích klíčových součástí) tak, že by bylo možno ji řádně
užívat k účelu, za nímž se obvykle užívá. Ze stěžovatelem vylíčeného skutkového stavu tedy
vyplývá, že vstupní cenou v předmětném případě skutečně měla být cena pořizovací, a nikoliv
cena odhadní či vlastní náklady, a to v obou skutkových variantách, které z dokladů
předložených stěžovatelem plynuly - pokud by skutečnost věrně popisoval stěžovatelem
předložený znalecký posudek ze dne 18. 5. 1996, takže by automobil nebyl po dobu, po
kterou byl ve vlastnictví stěžovatele, opravován nad rámec obvyklé údržby, nebyly by důvody
pro aplikaci ustanovení §29 odst. 1 písm. b) či d) zák. o daních z příjmů, neboť bylo zjevné,
že vozidlo bylo stěžovatelem koupeno, nikoli vyrobeno ve vlastní režii, a to v době kratší než
5 let před vložením do obchodního majetku stěžovatele. Totéž by platilo, i kdyby stěžovatel
skutečně na automobilu prováděl opravy, které popisoval, takže znalecký posudek
by byl - přinejmenším v určitých ohledech - v rozporu se skutečností: Jak výše uvedeno,
opravy samy o sobě nemohly změnit podstatu opravované věci, která byla koupena v době
kratší než 5 let před vložením do obchodního majetku stěžovatele. Žalovaný i krajský soud
tedy tuto právní otázku posoudili v každém případě správně; skutkovými okolnostmi případu
se proto Nejvyšší správní soud nemusel zabývat, neboť pro posouzení věcné správnosti
rozhodnutí krajského soudu nebyly v dané věci podstatné, když všechny v daném případě
v úvahu připadající verze reality vedly k právnímu závěru, k němuž dospěl krajský soud.
Navíc nutno podotknout, že - pokud stěžovatel chtěl předmětný automobil odpisovat
ze vstupní ceny určené určitým konkrétním způsobem stanoveným zákonem - bylo na něm,
aby prokázal všechny skutečnosti rozhodné pro to, že právě takový způsob určení vstupní
ceny se na danou věc měl použít.
Pokud pak stěžovatel uvádí, že jím zvolený způsob určení vstupní ceny použil na radu
pracovníka finančního úřadu, neznamená to, že jen kvůli tomu by na tento způsob určení ceny
mělo být pohlíženo jako na zákonný. Zákon pro určení vstupní ceny hmotného majetku
stanoví v §29 zák. o daních z příjmů kritéria objektivní povahy, která nemohou být nahrazena
či modifikována subjektivním názorem pracovníka správce daně, nýbrž tímto pracovníkem
pouze interpretována a aplikována (zda správně, či nesprávně, to je otázka případných
opravných prostředků či soudního přezkumu). Pokud však stěžovatel určitým způsobem
postupoval na radu pracovníka správce daně, o které měl z dobrých důvodů za to, že se jí má
řídit, a v důsledku řízení se touto radou mu vznikla škoda, nic mu nebrání, aby se náhrady
této škody domáhal na povinném subjektu zákonem předepsaným způsobem.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k tomu nerozhodoval již samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokátce stěžovatele, ustanovené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
17. 3. 2005, č. j. 30 Ca 161/2003 - 49, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2 x 75 Kč
podle §13 odst. 3 AT. Celkem tedy advokátce stěžovatele přísluší 2150 Kč. Daň z přidané
hodnoty nebyla advokátce stěžovatele přiznána, neboť tato soudu sdělila, že není jejím
plátcem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu