ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.2.2006:113
sp. zn. 2 Afs 2/2006 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. V. K.,
zastoupeného JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, advokátem se sídlem Lískovecká 2089,
Frýdek-Místek, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně
3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 20. 7. 2005, č. j. 22 Ca 149/2004 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2004, č. j. 10092/150/2003, a ze dne 8. 6. 2004,
č. j. 13739/150/2003, č. j. 13740/150/2003 a č. j. 13741/150/2003, ve věci přeplatku na dani
z příjmů fyzických osob a ve věci přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1994, 1995
a 1996.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí, že ji podává podle ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a e) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že nemůže podat nová řádná daňová přiznání za rok 1994, protože řádné
daňové přiznání k jedné dani lze podat jen jednou. Nápravu pak lze dle stanoviska soudu
dosáhnout buď tzv. dodatečným daňovým přiznáním, řádně jako dodatečné označeným,
obnovou řízení nebo návrhem na přezkoumání daňového rozhodnutí dle §55b zák.
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „d. ř.“), případně opravou
zřejmých omylů a nesprávností dle §56 téhož zákona. Stěžovatel konstatuje, že tento výklad
opomíjí skutečnost, že se v minulosti domáhal obnovy řízení a dalších mimořádných způsobů
nápravy a vždy byl neúspěšný. Uvádí, že vede řadu sporů, v nichž se snaží vytrvale dosáhnout
odstranění křivd, a vždy se najde nějaký důvod, aby neuspěl. Stěžovatel tvrdí, že i když
má pravdu, žalovaný všechny pokusy o nápravu odmítne, protože to má nařízeno
ministerstvem, jak bylo doloženo v předchozích sporech a jak dokládá připojený přípis
ministerstva financí. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí krajského soudu
je nezákonné, a to z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatel dále konstatuje, že napadený rozsudek je v rozporu s právním řádem České
republiky a účelem a cílem s. ř. s., neboť soud žalobu nepřezkoumal z věcného a skutkového
hlediska. Tuto skutečnost potvrdil v závěrečném slově člen senátu Mgr. Z. Protiprávní jednání
soudu u stěžovatele vyvolává oprávněné pocity právní nejistoty a nedůvěry v soud. Krajský
soud se dle stěžovatele nezabýval ani nebytným dokazováním. Stěžovatel uvádí, že kdyby
soud žalobu z věcné a skutkové stránky projednal, nepochybně by zji stil, že žalovaný soudu
opět předložil nesprávné informace a podklady pro rozhodování, tj. neúplný daňový spis. Z
tohoto důvodu jsou potom vyjádření žalovaného k žalobě a tvrzení v něm uvedená zcela
nepravdivá a účelová. Z listiny založené v soudním spise a nazvané „Přehled stavu osobního
daňového účtu z archivu ke dni 26. 11. 2002“ ze dne 7. 8. 2003 je patrno, že předložený
daňový spis neobsahuje rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 1999, č. j. 707/3/110/99 a
707/2/110/99, a rozhodnutí ze dne 14. 8. 2001, č. j. 5329/150/2001. V uvedených
rozhodnutích je zamlčeno, že správce daně odmítl opakovaně udělit souhlas stěžovateli, aby
jeho jméno bylo vymazáno z obchodního rejstříku k 31. 12. 1992, a to rozhodnutím ze dne
10. 12. 1993, č. j. FÚ/220/11311/93/Va. Toto rozhodnutí je v rozporu s ust. §35 odst. 1 a 2 d.
ř., neboť toto ustanovení stanoví, jaká opatření má povinnost učinit správce daně při zjištění,
že daňový subjekt přestal vykonávat činnost nebo pobírat příjmy podrobené dani. Je
prokázáno, že doposud tato skutečnost nenastala. Stěžovatel dále uvedl, že výše uvedená
rozhodnutí byla z přezkumu soudem vyloučena, a to z důvodu protiústavnosti části páté o. s.
ř., jak rozhodl svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99 Ústavní soud.
Stěžovatel dále uvádí, že pokud by soud postupoval podle zákona, zjistil
by, že žalovaný nevykonává státní moc v případech, v mezích a způsoby, jak mu stanoví
zákon, čímž porušuje článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, neboť podání stěžovatele ze dne 23. 11. 2002, které je předmětem
žaloby, žalovaný a správce daně neprojednal tak, jak mu stanoví a ukládá ust. §1, §2, §21
odst. 6 a §31 odst. 1 a 2 d. ř.. Dle stěžovatele správce daně dlouhodobě nevykonává řádnou
správu jeho daně, přestože mu tak ukládá ust. §1 d. ř.. V daňových řízeních nejedná
opakovaně v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy,
jak je doloženo pravomocnými rozsudky soudů (sp. zn. 22 Ca 246/1994, 22 Ca 247/1994 a
22 Ca 78/2003 - 66). Stěžovatel dále uvedl, že žalovaný vědomě nerespektuje pravomocný
rozsudek soudu a závazný právní názor ve věci daní stěžovatele za rok 1992, čímž nedbá
na zachování práv a právem chráněných zájmů stěžovatele jako daňového subjektu,
přestože mu tak ukládá ust. §2 d. ř.. Stěžovatel dále konstatuje, že ho žalovaný nutí platit
daně a penále, které nestanoví žádný zákon, když stěžovatel má za roky 1994, 1995 a 1996
platit daně i z nezákonně exekučně odebraných peněz, čímž porušuje článek 11odst. 5 Listiny
a ust. §1 d. ř., neboť stěžovatel nemohl v uvedených letech řádně uplatnit své výdaje,
takže došlo k nesprávně stanovené výši daně. Na základě výše uvedeného pravomocného
rozsudku žalovaný ani správci daně nepostupovali v souladu se zákonem, když nebylo
obnoveno daňové řízení stěžovatele z let 1994 a 1996, vedené na základě nezákonných
rozhodnutí (jak rozhodl soud) nebo v souvislosti s nimi. Exekuce vedená vůči stěžovateli
v roce 1996 byla vedena na základě nepravomocných rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda řádné daňové
přiznání k jedné dani lze podat jen jednou [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále stěžovatel
namítá, že správce daně a žalovaný nepostupovali v souladu se d. ř. [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.] a že krajský soud žalobu nepřezkoumal z věcného a skutkového hlediska,
neprovedl nezbytné dokazování a rozhodl na základě neúplného správního spisu
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatelem v kasační stížnosti uváděný důvod dle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. by připadal v úvahu, pouze pokud by byla jeho žaloba odmítnuta,
což se v daném případě nestalo. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 3. 7. 1995 podal stěžovatel u Finančního
úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za rok 1994. Za toto období správce daně následně daň doměřil platebním výměrem ze dne
23. 11. 1998, č. j. 91955/98/389913/4760, který nabyl právní moci dne 20. 5. 1999.
Za rok 1995 podal stěžovatel řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob dne
1. 7. 1996 a dne 5. 8. 1997 podal dodatečné daňové přiznání. Správce daně vyměřil
daň za toto zdaňovací období platebním výměrem ze dne 23. 11. 1998,
č. j. 91997/98/689913/4760. Tento platební výměr nabyl právní moci dne 20. 5. 1999. Řádné
daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 podal
stěžovatel dne 24. 8. 1998. Tato daň byla vyměřena konkludentně podle §46 odst. 5 d. ř.
ke dni 24. 8. 1998.
Dne 23. 11. 2002 podal stěžovatel přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období 1994, 1995, 1996 na nižší daňovou povinnost, která označil jako řádná,
s tím, že nahrazují předcházející řádná daňová přiznání. V tomto podání uvedl, že tak činí,
protože finanční orgány vůči jeho osobě postupují v rozporu s platnými zákony a ústavním
pořádkem a ignorují pravomocný rozsudek soudu z roku 1995. Finanční orgány
dle stěžovatele v rozporu s d. ř. neobnovily daňová řízení, která vycházela z nezákonného
jednání správce daně. Původní přiznání za období 1994, 1995, 1996 obsahovala v příjmech
nezákonně exekučně odebrané finanční prostředky, stěžovatel nemohl rovněž uplatnit
daňovou ztrátu za rok 1992 a nezákonně mu nebyl vrácen nadměrný odpočet daně z přidané
hodnoty. Stěžovatel konstatoval, že nově podaná přiznání jsou upravena o vlivy tohoto
nezákonného jednání správce daně, a rovněž požádal o vrácení přeplatku na dani za rok 1994
ve výši 37 936 Kč.
V podání ze dne 11. 4. 2003 stěžovatel na výzvu správce daně uvedl, že dne
23. 11. 2002 podal řádná přiznání k dani z příjmů fyzických osob z důvodů, které uvedl
v podání ze dne 23. 11. 2002, a zdůraznil, že se nemůže jednat o dodatečná nebo opravná
přiznání, neboť původní přiznání byla podána na základě nezákonného jednání finančních
orgánů. Dále konstatoval, že z téhož důvodu nelze dříve podaná přiznání považovat za řádná.
Znovu zdůraznil, že se jedná o daňová přiznání řádná.
Správce daně posoudil podání stěžovatele ze dne 23. 11. 2002 podle jeho obsahu
mimo jiné jako žádost o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 1994
a rozhodnutím ze dne 26. 3 2003, č. j. 46489/03/389913/4760 tuto žádost zamítl
s odůvodněním, že ke dni podání žádosti nebyl na osobním daňovém účtu stěžovatel evidován
vratitelný přeplatek. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které žalovaný svým
žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8. 1. 2004, č. j. 10092/150/2003, zamítl.
Správce daně rozhodnutími ze dne 27. 6. 2003, č. j. 87765/03/389913/4760,
č. j. 87958/03/389913/4760 a č. j. 87957/03/389913/4760 zastavil řízení ve věcech přiznání
k dani příjmů fyzických osob za rok 1994, 1995 a 1996 s tím, že stěžovatel přes výzvu
správce daně označil předmětná daňová přiznání jako řádná. Proti těmto rozhodnutím podal
stěžovatel odvolání, která žalovaný dne 8. 6. 2004 zamítl, žalobou napadenými rozhodnutími
č. j. 13739/150/2003, č. j. 13740/150/2003 a č. j. 13741/150/2003. Tato svá rozhodnutí
žalovaný odůvodnil tím, že ust. §40 odst. 1 a 3 d. ř. neumožňují podávat více řádných
daňových přiznání k jedné dani za jedno zdaňovací období, jakož ani nahrazení již podaného
řádného daňového přiznání později podaným daňovým přiznáním.
Krajský soud žaloby proti výše uvedeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro vydání
napadených rozhodnutí. Z obsahu správních spisů jakož i soudního spisu je zřejmé,
že stěžovatel tvrdí, že mu byla stanovena daň z příjmů za období 1994, 1995, 1996
v nesprávné výši. Snažil se o zjednání nápravy tím, že opětovně podal řádná daňová přiznání
za tato období a současně požádal o vrácení přeplatku na dani za rok 1994. Podle názoru
soudu je způsob, jakým se stěžovatel pokoušel o nápravu údajně nesprávně stanovené daňové
povinnosti, nepřípustný. Žalovaný správně konstatoval, že řádné daňové přiznání k jedné dani
za jedno zdaňovací období lze podat pouze jednou. Podá-li daňový subjekt řádné daňové
přiznání opětovně, jedná se o nepřípustné podání a řízení o něm je nutno podle §27 odst. 1
písm. h) d. ř. zastavit. Krajský soud dále uvedl, že zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová
povinnost má být nižší, nebo daňová ztráta vyšší, než jeho poslední známá daňová povinnost,
může podat tzv. dodatečné daňové přiznání za podmínek a ve lhůtě podle §41 odst. 1 a 4 d. ř..
Podle §41 odst. 6 d. ř. musí ovšem být dodatečná daňová přiznání v záhlaví příslušného
tiskopisu výslovně označena jako dodatečná. Jelikož přiznání podaná u správce daně dne
26. 11. 2002 byla výslovně označena jako řádná, nemohl je správce daně ani žalovaný
posoudit jako dodatečná. Krajský soud dále upozornil na možnost obnovy řízení podle
§54 d. ř.. Uvedl, že z obsahu podání stěžovatele ze dne 23. 11. 2002 ve spojení s podáním
ze dne 11. 4. 2003 nevyplývá, že by stěžovatel hodlal podat žádost o povolení obnovy řízení,
přezkoumání daňových rozhodnutí anebo opravu zřejmých omylů a nesprávností. Samotný
stěžovatel totiž konstatoval, že tyto žádosti opakovaně neúspěšně podával v minulosti.
Krajský soud uvedl, že zda o těchto žádostech bylo rozhodnuto v souladu se zákonem,
nemohl přezkoumávat, neboť to není předmětem řízení. Krajský soud dále stěžovatele vyzval,
aby pokud se domnívá, že jsou splněny podmínky pro aplikaci §54, 55 b a §56 d. ř. a správce
daně nepostupuje z úřední povinnosti, podal žádosti, o kterých musí být rozhodnuto. Použití
mimořádných opravných prostředků nelze obcházet opětovným podáním řádného daňového
přiznání. Podle názoru krajského soudu žalovaný rovněž správně zamítl odvolání proti
rozhodnutí správce daně, kterým byla podle §64 zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení
přeplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 1994, neboť stěžovateli žádný vratitelný
přeplatek nevznikl. K existenci přeplatku stěžovatel dospěl pouze na základě opětovného
řádného daňového přiznání, ke kterému však nelze ze shora uvedených důvodů přihlížet.
Krajský soud dále uvedl, že správní orgány postupovaly při vydání napadených rozhodnutí
v souladu se základními zásadami daňového řízení ve smyslu §1 odst. 2 a §2 odst. 2 d. ř.,
nedošlo rovněž k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 5 a
čl. 38 odst. 2 LZPS.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
V. a)
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkami stěžovatele podřaditelnými
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že žalobu nepřezkoumal
z věcného a skutkového hlediska a neprovedl nezbytné dokazování a rozhodl na základě
neúplného správního spisu.
Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že řízení podle §65 a násl. s. ř. s., ve kterém
bylo vydáno kasační stížností napadené rozhodnutí, má přezkumný charakter.
Toto ustanovení v odst. 1 říká, že: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen
"rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti (…).“ Předmětem přezkumné činnosti soudu (v tomto případě krajského)
je tedy přesně určené rozhodnutí, jako akt individuální aplikace práva, jehož zákonnost
je přezkoumávána. Povinností soudu je přezkoumat zákonnost tohoto rozhodnutí, a to včetně
řízení, které mu předcházelo. V rámci tohoto řízení se však nelze dovolávat nápravy jiných
pochybení správního orgánu, pokud přímo nesouvisejí s vydáním žalobou napadeného
rozhodnutí. V daném případě tedy předmětem řízení před krajským soudem bylo posouzení
zákonnosti čtyř výše uvedených rozhodnutí.
Zdůvodnění krajského soudu, kterým se vypořádal s námitkami proti rozhodnutí, jímž
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce daně, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 1994
(rozhodnutí ze dne 8. 1. 2004, č. j. 10092/150/2003) je plně přezkoumatelné a dostačující.
Krajský soud především uvedl, že k existenci přeplatku stěžovatel dospěl pouze na základě
opětovného řádného daňového přiznání, ke kterému však nelze, a to z důvodů uvedených
v předmětném rozsudku, přihlížet.
Stejně tak nelze krajskému soudu vytýkat způsob, jakým se vypořádal s námitkami
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2004, č. j. 13739/150/2003, č. j. 13740/150/2003
a č. j. 13741/150/2003. Předmětem těchto rozhodnutí pak bylo pouze posouzení otázky, zda
správce daně jednal v souladu se zákonem, když zastavil řízení ve věci podání stěžovatele ze
dne 22. 11. 2002, označených jako přiznání k dani z příjmů fyzických osob za roky 1994,
1995, 1996. Lze se ztotožnit s názorem krajského soudu, že případné otázky aplikace
mimořádných opravných prostředků, jež by byly pro nápravu stěžovatelem uváděných křivd
vhodnější, nemůže posuzovat, neboť to není předmětem řízení.
Ze stejných důvodů je nedůvodná i námitka stěžovatele týkající se nedostatečně
provedeného dokazování ve věci a v soudním spise chybějících rozhodnutí (č. j. 707/3/110/99
a 707/2/110/99 a rozhodnutí ze dne 14. 8. 2001, č. j. 5329/150/2001, ve kterých je údajně
zamlčeno, že správce daně odmítl opakovaně udělit souhlas stěžovateli, aby jeho jméno bylo
vymazáno z obchodního rejstříku k 31. 12. 1992, a to rozhodnutím ze dne 10. 12. 1993,
č. j. FÚ/220/11311/93/Va), neboť tato rozhodnutí neměla vliv na řízení, které předcházelo
vydání žalobou napadených rozhodnutí. Naopak pro posouzení předmětu daného řízení
(který je nepoměrně užší než v žalobě i kasační stížnosti uváděné výtky proti jednání
správních orgánů) krajský soud provedl dokazování dostatečné a výše uvedená rozhodnutí
pro posouzení důvodnosti žaloby nepotřeboval a stěžovatel je ve své žalobě jako důkazní
prostředky ani nenavrhoval.
Lze tedy uzavřít, že v rámci daného předmětu řízení krajský soud žalobu z hlediska
skutkového i z hlediska aplikace příslušných právních předpisů přezkoumal a provedl
dostatečné dokazování.
V. b)
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovými námitkami dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v této souvislosti upozorňuje na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, kde bylo
judikováno, že:
„I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko
typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí
určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy
od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným
popisem.
II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj
právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
III. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se
jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové
děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných
skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či
okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
Tyto principy lze samozřejmě vztáhnout i na námitky v kasační stížnosti. Pokud tedy
stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný a správce daně neprojednal podání žalobce,
které je předmětem žaloby (daňové přiznání ze dne 22. 11. 2002) tak, jak mu ukládá ust. §1
a §2, §21 odst. 6 a §31 odst. 1 a 2 d. ř., a již dále nekonkretizuje, které konkrétní kroky
či absenci kterých konkrétních kroků považuje za nezákonnost, nelze se touto námitkou
zabývat. Stejně tak nelze považovat za řádnou kasační námitku tvrzení, že žalovaný a správce
daně dlouhodobě a vědomě nevykonávají řádnou správu daně stěžovatele jako daňového
subjektu, tj. nečiní opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění
daňových povinností, a tím dochází k porušení §1 d. ř., bez uvedení, v čem konkrétně správce
daně či žalovaný tyto povinnosti porušil.
K námitce stěžovatele, že žalovaný v daňových řízeních se žalobcem nejedná
opakovaně v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy,
jak je doloženo pravomocnými rozsudky soudů, Nejvyšší správní soud znovu konstatuje, že
předmětem posuzování důvodnosti této kasační stížnosti je to, zda krajský soud v souladu se
zákony zamítl žalobu proti čtyřem konkrétním rozhodnutím žalovaného. Předmětem řízení o
této kasační stížnosti nejsou jiná daňová řízení vedená žalovaným, byť v nich vystupuje
stěžovatel. Ze stejného důvodů nejsou relevantní ani námitky stěžovatele týkající se plateb
daní a penále, které, dle jeho názoru, žalobci nestanoví žádný zákon, neboť stěžovatel má za
roky 1994, 1995 a 1996 platit daně i z nezákonně exekučně odebraných peněž, čímž dochází
k porušení čl. 11 odst. 5 LZPS a §1 d. ř.. V rámci tohoto řízení se nelze dovolávat nápravy
jiných pochybení správního orgánu, pokud přímo nesouvisejí s vydáním žalobou napadeného
rozhodnutí. Z těchto důvodů se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat ani námitkou
stěžovatele, že žalovaný ani správce daně nepostupoval v souladu se zákonem, když
na základě pravomocného rozsudku neobnovil daňové řízení žalobce za období 1994, 1995
a 1996, vedené se stěžovatelem prokazatelně na základě nezákonných rozhodnutí, čímž došlo
k porušení §1 a §2 d. ř.. Rovněž není předmětem tohoto řízení, zda exekuce vedená vůči
stěžovateli v roce 1996 byla vedena na základě nepravomocných rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud rovněž považuje za důležité zdůraznit, že neshledává pochybení
správce daně ve způsobu, jakým bylo podání stěžovatele ze dne 22. 11. 2002 projednáno.
Stěžovatel byl po podání předmětných daňových přiznání správcem daně vyzván,
aby odstranil vady těchto podání (daňových přiznání), pro které nejsou způsobilá
k projednání. Konkrétně bylo stěžovateli vytknuto, že daňová přiznání nejsou podána
na platném tiskopise, a jelikož daňová přiznání za předmětná zdaňovací období již byla řádně
podána, chybí u těchto podání označení typu přiznání – dodatečné a zároveň den zjištění
důvodů pro podání dodatečného daňového přiznání. Stěžovatel na tyto výzvy odpověděl,
že se nemůže jednat o dodatečné nebo opravné přiznání, když původně podaná daňová
přiznání byla podána na základě nezákonného jednání správce daně, jak rozhodl soud
pravomocným rozsudkem, a znovu zdůraznil, že se jedná o řádná daňová přiznání. Za této
situace nemohlo být o skutečném obsahu tohoto právního úkonu stěžovatele pochyb a správce
daně postupoval v souladu s §2 odst. 7 d. ř., když předmětná podání posoudil jako opakovaná
řádná daňová přiznání.
V. c)
Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasačními námitkou dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., kdy stěžovatel nesouhlasí s tím, že řádné daňové přiznání k jedné dani
lze podat jen jednou a nápravy lze dosáhnout dodatečným daňovým přiznáním, řádně
za dodatečné označeným, obnovou řízení nebo návrhem na přezkoumání daňového
rozhodnutí dle §55b d. ř.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že tento výklad opomíjí skutečnost,
že se v minulosti domáhal obnovy řízení a dalších mimořádných způsobů nápravy a vždy byl
neúspěšný. Uvádí, že vede řadu sporů, v nichž se snaží vytrvale dosáhnout odstranění křivd,
a vždy se najde nějaký důvod, aby neuspěl. Stěžovatel tvrdí, že i když má pravdu, žalovaný
všechny pokusy o nápravu odmítne, protože to má nařízeno ministerstvem, jak byla doloženo
v předchozích sporech a jak dokládá připojený přípis ministerstva financí. Z těchto důvodů
se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné, a to z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem.
Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že předmětem řízení o této kasační stížnosti
není způsob, jakým se žalovaný a správce daně vypořádali se stěžovatelovými návrhy
na použití mimořádných opravných prostředků. Případné pochybení žalovaného v těchto
otázkách nemůže mít vliv na posouzení právní otázky, zda lze řádné daňové přiznání k jedné
dani lze podat jen jednou. Není tedy důvodná ani tato námitka stěžovatele. Podá-li daňový
subjekt řádné daňové přiznání opětovně (a v daném případě není pochyb, že stěžovatel
předmětná daňová přiznání jako řádná podat zamýšlel), jedná se o nepřípustné podání a řízení
o něm je nutno podle §27 odst. 1 písm. h) d. ř. zastavit. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s názorem krajského soudu, že podáním opakovaného řádného daňového přiznání nelze
obcházet instituty, které d. ř. nabízí pro řešení situací, kdy má dojít k nápravě případných
pochybení, tj. dodatečného daňového přiznání, případně mimořádných opravných prostředků,
kterým dává d. ř. jednoznačně přednost.
V.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti uplatňovaného
stěžovatelem – krajský soud posoudil věc zcela správně. Nejvyšší správní proto kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
VI.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokát stěžovatele přípisem ze dne 9. 6. 2006 Nejvyššímu správnímu soudu sdělil,
že vyčísluje odměnu za kasační řízení ve výši 3500 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti zastupuje na základě plné moci (viz. čl. 91 soudního spisu)
a že stěžovatel neměl v řízení úspěch, je otázka vyúčtování jeho odměny záležitostí jeho
a stěžovatele (§60 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud jen pro úplnost v této souvislosti
připomíná, že stěžovatel byl sice v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem
ustanoveným soudem; toto zastoupení však skončilo právní mocí rozsudku krajského
soudu. V řízení o kasační stížnosti stěžovatele sice zastupoval stejný advokát jako
v řízení před krajským soudem, avšak nikoli na základě ustanovení soudem, nýbrž – jak
již uvedeno – na základě plné moci. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti sice osvobozen
od soudních poplatků, o ustanovení advokáta však v tomto řízení již nepožádal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu